Seznam bodů

Žádost těla není jen neuspořádané úsilí smyslů, ani jen sexuální žádostivost, která má být spořádaná a sama o sobě není zlá, protože je lidskou skutečností, která má být posvěcena.

Právě proto nikdy nemluvím o nečistotě, ale o čistotě, neboť všech se týkají Pánova slova: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha (Mt 5,8). Podle Božího povolání mají jedni žít tuto čistotu v manželství, druzí v zřeknutí se této lidské lásky, aby výlučně a celým srdcem odpověděli na Boží lásku. Ani jedni, ani druzí nebudou otroky smyslnosti, ale pány svého těla a svého srdce, aby se obětavě mohli dát druhým.

Když mluvím o ctnosti čistoty, říkám: svatá čistota. Neboť křesťanská čistota, svatá čistota, nemá nic společného s pýchou považující se za čistou, neposkvrněnou. Vychází spíše z vědomí, že naše nohy jsou z hlíny (Dan 2,33), i když nás Boží milost den co den osvobozuje z úkladů nepřítele. Považuji za znetvoření křesťanství, když někteří mluví a kážou skoro výlučně o těchto věcech, a přitom zanedbávají ostatní, pro křesťana i všeobecně pro soužití lidí, důležité ctnosti.

Svatá čistota není ani jediná, ani nejdůležitější křesťanská ctnost, ale je nezbytná při našem každodenním úsilí o svatost: jestliže ji nezachováváme, potom je apoštolská práce nemožná. Čistota je výsledek lásky, s kterou jsme dali Pánu duši a tělo, ducha a smysly. Není popřením, ale radostným přisvědčením.

Řekl jsem, že žádost těla se neomezuje na neuspořádanou smyslnost; její následky jsou pohodlnost, nedostatek vzletu, sklon hledat to, co je lehčí, příjemnější, hledat cestu nejmenšího odporu, ačkoli se to děje za ochabnutí naší věrnosti.

Takové jednání by znamenalo, že se bezpodmínečně podrobujeme vládě onoho jiného zákona, zákona hříchu, před kterým nás varuje svatý Pavel: Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu… Infelix ego homo! Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? (Řím 7,21–24). A poslyšte, co apoštol odpoví: Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána (Řím 7,25). Můžeme a musíme bojovat proti žádostem těla, neboť jsme-li pokorní, nikdy nám nebude chybět Pánova milost.

Každé toto lidské gesto je i gestem Božím. V Kristu totiž přebývá celá plnost božství tělesně (Kol 2,9). Kristus je Bůh i člověk, člověk pravý, dokonalý – a ve svém lidství nám dává poznat své božství.

Když si připomínáme tuto lidskou ohleduplnost Krista, který slouží druhým, nechceme jen popisovat nějaký způsob chování. Objevujeme tím Boha. Každý Kristův skutek má transcendentální hodnotu: dává poznat, jaký je Bůh, vyzývá nás, abychom uvěřili v Boží lásku, která nás stvořila a chce nás učinit svými důvěrnými přáteli. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe (Jan 17,6–7), zvolal Ježíš ve své velekněžské modlitbě, kterou nám zaznamenal evangelista Jan.

Proto také Ježíšovo chování vůči lidem nezůstává u pouhých slov nebo povrchních skutků. Ježíš bere člověka zcela vážně a chce mu dát poznat božský smysl jeho života. Ježíš umí klást požadavky, ukazovat každému člověku jeho povinnosti, zbavovat ho pohodlnosti a konformismu, aby ho dovedl k poznání nejsvětějšího Boha. Ježíše dojímá hlad a bolest, ale především ho dojímá nevědomost. Uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech (Mk 6,34).