Seznam bodů

Víra a rozum

Život modlitby a pokání i vědomí, že jsme Božími dětmi, z nás udělá hluboce zbožné křesťany, kteří jsou před Bohem jako malé děti. Zbožnost je ctnost dětí vůči jejich rodičům, a aby se dítě mohlo svěřit do náruče svého otce, musí být malé, potřebné. Často jsem rozjímal o tomto životě duchovního dětství, který je spojený se statečností, neboť vyžaduje silnou vůli, vyváženou zralost, pevný a otevřený charakter.

Být zbožný jako dítě; ale ne nevědoucí, neboť každý se musí věnovat podle svých schopností vážnému, vědeckému studiu víry; to všechno je teologie. Tedy: zbožnost dětí a bezpečná nauka teologů.

Touhu získat tyto teologické vědomosti – spolehlivou a pevnou křesťanskou nauku – působí především přání seznámit se s Bohem a zamilovat si ho. Současně to však přivádí věřící duše k tomu, aby hlouběji poznaly tento svět, který je dílem Stvořitele. Mnozí se znovu jednotvárně pokoušejí oživit domnělou neslučitelnost víry a vědy, Božího zjevení a lidského rozumu. K zdánlivé neslučitelnosti může dojít jenom tehdy, když nepochopíme skutečné cíle tohoto problému.

Jestliže svět pochází z Božích rukou, jestliže Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a své podoby (srov. Gn 1,26) a jestliže mu dal jiskru svého světla, potom musí práce rozumu – i když může být velmi namáhavá – najít božský smysl, který mají samozřejmě všechny věci; a ve světle víry poznáme také jejich nadpřirozený smysl, který mají pro naše povýšení do řádu milosti. Nemusíme mít z vědy žádný strach, neboť každá skutečná vědecká práce usiluje o pravdu. A Kristus řekl: Ego sum veritas (Jan 14,6). Já jsem pravda.

Křesťan musí mít hlad po vědění. Neboť všechno – od péče o nejabstraktnější vědy až k řemeslnickým dovednostem – může a musí vést k Bohu. Neboť neexistuje lidská činnost, která by nemohla být posvěcována a sama by nebyla podnětem k našemu posvěcení a ke spolupráci s Bohem při posvěcování našich bližních. Světlo Kristova učedníka nesmí zůstat dole v údolí, ale musí svítit na vrcholu hory, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích (Mt 5,16).

Kdo takto pracuje, modlí se. Kdo takto studuje, modlí se. Kdo takto bádá, modlí se. Neustále docházíme ke stejnému závěru: všechno je modlitba, všechno nás může a musí vést k Bohu, ke stálému kontaktu s ním – od rána do večera. Každá poctivá práce může být modlitbou; a každá práce, která je modlitbou, je také apoštolátem. V naplno prožívaném a zároveň obyčejném životě tak duše sílí.

Pokusili jsme se shrnout několik rysů těch rodin, ve kterých se odráží Kristovo světlo a které jsou proto dobré a radostné – rodin, kde se svornost rodičů přenáší na děti, na celou rodinu a na všechny oblasti života. V každé opravdové křesťanské rodině bude tak v jistém smyslu přítomno tajemství církve, vyvolené Bohem a poslané do světa jako světlo.

Na každého křesťana, ať je jakéhokoli stavu – kněz nebo laik, ženatý nebo svobodný – se hodí slova apoštola ve čtení ze svátku Svaté rodiny: Od Boha vyvolení, svatí a milovaní (Kol 3,12). To jsme všichni, každý na svém místě ve světě, muži a ženy, které Bůh vyvolil, aby vydávali svědectví o Kristu a všem svým bližním sdělovali radost, že jsou Božími dětmi, snažícími se odstranit své chyby a neustávajícími proti nim bojovat.

Je velmi důležité, aby v katechezi, kázání, jakož i u těch, které Bůh chce mít na této cestě, nechybělo vědomí, že manželství je povolání, že jsou skutečně a opravdu voláni, aby se zapojili do Božích záměrů pro spásu všech lidí.

Pro křesťanské manžele jistě není lepší příklad než příklad rodin z apoštolské doby: rodiny setníka Kornélia, který ukázal, že se dovede podřídit Boží vůli, neboť v jeho domě se církev obrátila k pohanům (Sk 10,24–48), Akvily a Priscilly, kteří šířili křesťanství v Korintu a Efesu a podporovali Pavlův apoštolát (Sk 18,1–26), Tabity, která se s velkou láskou starala o chudé v Joppe (Sk 9,36). A právě tak domy mnoha židů a křesťanů, Řeků a Římanů, kde kázání prvních učedníků přineslo ovoce.

Rodiny, které žily ze síly Krista a Krista hlásaly, malé křesťanské obce, které byly ohnisky evangelia. Byly to rodiny jako mnoho jiných rodin oné doby, ale byly proniknuty novým duchem, který nakazil všechny, s kterými se stýkaly. Takoví byli první křesťané, a takoví musí být i křesťané dnešní. Musí být rozsévači pokoje a radosti, které nám přinesl Kristus.