Seznam bodů

Smělá jistota křesťana

Qui habitat in adiutorio Altissimi, in protectione Dei coeli commorabitur (Žl 91[90],1), kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, to křesťanovi dodává smělou jistotu. Naše srdce se jen tehdy naplní pokojem, když budeme přesvědčeni, že nás Bůh slyší, že je tu pro nás. Jestliže však žijeme s Bohem, je v tom také riziko, neboť Pán nechce jen něco – chce všechno. Kdo se k němu přiblíží, musí být ochoten k novému obrácení a napravení života, k pozornějšímu naslouchání jeho vnuknutím, jeho svatým přáním, která vzbuzuje v našem srdci, a být ochoten proměnit je ve skutky.

Od našeho prvního uvědomělého rozhodnutí k životu podle Kristova učení, jsme už na cestě věrnosti jeho slovům jistě notně pokročili. A přesto: není pravda, že zbývá ještě mnoho vykonat? Není pravda, že v nás vězí ještě mnoho pýchy? Je nutné, abychom se opět obnovili; musíme být věrnější a mít větší pokoru, aby se umenšovalo naše sobectví a rostl v nás Kristus, neboť illum oportet crescere, me autem minui (Jan 3,30), on musí růst, já však se menšit.

Nesmíme zůstat stát, nýbrž musíme směřovat k cíli, jak nám to ukazuje svatý Pavel: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20). Cíl je vysoký a vznešený – být jedno s Kristem, stát se svatým. Ale není jiné cesty, chceme-li důsledně uplatňovat božský život, který jsme dostali při křtu. Jít kupředu znamená růst ve svatosti; zaostávat znamená uzavřít se normálnímu rozvoji křesťanského života. Neboť oheň lásky musí být rozdmýcháván, aby se každý den šířil a hlouběji se zmocňoval duše; a oheň bude hořet jen tehdy, budeme-li ho stále udržovat: nemůže-li se šířit, uhasíná.

U svatého Augustina se říká: Když řekneš dost, jsi ztracen. Zaměř se vždy na víc, pohybuj se, jdi stále kupředu. Nezůstávej na místě, necouvej, neodcházej z cesty.

Postní doba nám dnes dává tyto důležité otázky: Rostu ve věrnosti ke Kristu, v touze po svatosti? Uskutečňuji velkoryse apoštolát všedního dne – v mé obvyklé práci – mezi spolupracovníky?

Každý, kdo se snaží ve svém nitru si tyto otázky zodpovědět, přijde na to, jak je nutné znovu se přetvořit, aby v nás žil Kristus a v našem chování se nepokřiveně odrážel jeho obraz.

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě (Lk 9,23). Kristus nám to říká znovu, šeptá to každému jakoby do ucha: den co den kříž. Nejen v době pronásledování, píše svatý Jeroným, nebo když se naskytne příležitost k mučednictví, ale v každé situaci, při každém díle, při každé myšlence a každém slově musíme zapřít to, co jsme byli předtím, a vyznat to, co jsme teď, neboť jsme znovuzrozeni v Kristu.

Tyto myšlenky jsou v podstatě jen ozvěnou slov apoštola: Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž (záleží) ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v (životě podle) pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5,8–10).

Obrácení je záležitost jediného okamžiku, posvěcení je záležitost celého života. Božské semeno lásky, které do nás Pán vložil, chce růst, projevit se ve skutcích a přinášet plody, které jsou Pánu v každé době milé. Proto musíme být připraveni znovu začít a v každé nové situaci, do níž nás život postaví, znovu najít světlo a sílu prvního obrácení, připravit se důsledným zpytováním svědomí a prosit Pána o pomoc, abychom lépe poznali jeho i sebe. Chceme-li se znovu obrátit, nemáme jinou cestu.

Svátosti Boží milosti

Kdo chce skutečně bojovat, použije k tomu vhodné prostředky; a tyto prostředky se za dvacet staletí křesťanství nezměnily. Jsou to: modlitba, umrtvování a přijímání svátostí. Protože umrtvování je rovněž modlitba – modlitba smyslů –, můžeme tyto prostředky shrnout do dvou slov: modlitba a svátosti.

Uvažujme teď společně o svátostech, o těchto zdrojích Boží milosti, o tomto podivuhodném důkazu Božího slitování. Pečlivě se zamysleme nad definicí v katechismu Pia V.: jsou to určitá viditelná znamení, která naznačují a do určité míry představují milost, kterou působí.

Bůh, náš Pán, je nekonečný, jeho láska je nevyčerpatelná, jeho vlídnost a slitování s námi bezmezné. Ačkoli nám dává svou milost v různých podobách, ustanovil výslovně, a protože to chtěl – neboť jedině on tak může činit – oněch sedm účinných znamení, aby se lidé mohli bezpečným, jednoduchým a všem přístupným způsobem podílet na zásluhách vykoupení.

Jestliže opustíme svátosti, zmizí pravý křesťanský život. Přesto však nemůžeme přehlédnout, že právě v naší době je nemálo lidí, kteří, jak se zdá, zapomínají na tento proud milosti z Kristova vykoupení nebo jím pohrdají. Je sice bolestné dotknout se této otevřené rány společnosti, která se nazývá křesťanská, ale je to nutné, abychom v sobě posílili přání s větší láskou a vděčností tyto zdroje posvěcení vyhledávat.

Bez nejmenších výčitek odsunujeme křest novorozeňat, a tak je olupujeme – čímž se těžce prohřešujeme proti lásce a spravedlnosti – o milost víry a o nesmírný poklad přebývání Nejsvětější Trojice v duši, která přichází na svět poskvrněná dědičným hříchem. Právě tak podceňujeme biřmování. Tradice v této svátosti vždy jednomyslně viděla posilu duchovního života a tiché, plodné vylití Ducha svatého, aby duše, nadpřirozeně posílena, mohla jako miles Christi (Kristův vojín) obstát v tomto vnitřním boji proti sobectví a žádostivosti.

Kdo ztratil cit pro Boží věci, sotva pochopí svátost pokání. Svátostná zpověď není lidský dialog, nýbrž rozhovor s Bohem; je to soud před neomylnou Boží spravedlností, především však před milosrdenstvím onoho láskyplného soudce, který nemá zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ (Ez 33,11).

Něžná láska našeho Pána je opravdu nekonečná. Podívejte se, s jakou něhou jedná se svými dětmi. Z manželství učinil posvátný svazek, obraz spojení Krista s jeho církví (srov. Ef 5,32), velkou svátost, která je základem křesťanské rodiny, která má s pomocí Boží milosti být domovem pokoje a školou svatosti. Rodiče jsou spolupracovníky Boha; děti mají proto milou povinnost ctít je. Čtvrté přikázání – jak jsem napsal už před mnoha lety – bychom mohli nazvat nejsladším přikázáním Desatera. Je-li manželství prožíváno tak, jak chce Bůh, totiž svatě, stane se z domova pokojné, zářivé a radostné místo.

Letnice dnes

Tato skutečnost, s kterou nás seznamuje text Písma svatého, není jen nějakou vzpomínkou na minulost, na jakýsi zlatý věk církve. Je to, přes všechny slabosti a hříchy každého z nás, i skutečná událost, ke které dochází v dnešní církvi i církvi všech dob. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy (Jan 14,16). Ježíš splnil své sliby: vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a ve spojení s věčným Otcem nám posílá Ducha svatého, aby nás posvěcoval a dával nám život.

Boží síla a moc osvěcuje tvář země. Duch svatý, přítomen stále v Kristově církvi, jí pomáhá, aby byla – vždy a ve všem – znamením pro všechny národy a hlásala lidstvu Boží milosrdenství a lásku (srov. Iz 11,12). Ať jsou naše meze sebevětší, můžeme se s důvěrou dívat k nebi a neustále být naplněni radostí: Bůh nás miluje a osvobodí nás od našich hříchů. Přítomnost a působení Ducha svatého v církvi je zárukou a příslibem věčného štěstí, oné radosti a pokoje, které nám Bůh chystá na věčnosti.

I my, stejně jako ti, kteří tehdy v den letnic přistoupili k svatému Petrovi, jsme byli pokřtěni. Ve křtu se náš Otec Bůh ujal našich životu, napojil nás na Kristův život a poslal nám Ducha svatého. Pán, říká Písmo svaté, nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život (Tit 3,5–7).

Zkušenost naší slabosti a našich poklesků, nesváry, které mohou vést k bolestné podívané na malost nebo dokonce ubohost některých lidí, kteří se nazývají křesťany, zdánlivé ztroskotání nebo dezorientace některých apoštolských akcí, to všechno – potvrzuje to skutečnost hříchu a lidského omezení – může být zkouškou naší víry a vyvolat pokušení a pochybnosti: kde je Boží síla a moc? To je chvíle, kdy bychom měli začít něco dělat, vzbuzovat naději, a tak se snažit o upevňování své věrnosti.