Seznam bodů

Dnešní liturgie nám ukazuje ještě poslední tajemství Ježíšova života mezi lidmi: jeho vstoupení na nebesa. Od jeho narození v Betlémě se stalo tolik věcí: nalezli jsme ho v jeslích, klaněli se mu pastýři i králové; pozorovali jsme ho po dlouhá léta v Nazaretě, při práci v ústraní; doprovázeli jsme ho na jeho cestách po Palestině, kde kázal lidem o Božím království a kde konal dobro. A později, ve dnech jeho umučení, jsme trpěli, když jsme se dívali, jak ho obviňují, mučí a s velkou nenávistí křižují.

Po této bolesti následovala úžasná radost vzkříšení. Jaký jasný a pádný základ naší víry! Už bychom tedy neměli pochybovat. Ale – možná stejně jako apoštolové – jsme dosud slabí a v dnešní den nanebevstoupení se ptáme Krista: Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království? (Sk 1,6). Zmizí už konečně všechny naše zmatky, pochybnosti a všechna naše nedokonalost?

Pán nám odpovídá tím, že vstupuje na nebesa. Stejně jako apoštolové, stojíme v úžasu a jsme smutni při pohledu na Krista, který nás opouští. Není opravdu snadné zvyknout si na skutečnost, že Ježíš už mezi námi není tělesně přítomen. Je až dojemné si uvědomit a připomenout, že v nádherném uchvácení lásky odchází a zároveň zůstává; vstupuje na nebesa a dává se nám za pokrm ve svaté hostii. Nicméně se nám stýská po jeho lidském slově, jeho chování, pohledu, úsměvu, konání dobra. Chtěli bychom se na něho zase dívat zblízka, když unaven cestou usedá u studny (srov. Jan 4,6), když pláče pro Lazara (srov. Jan 11,35), když se modlí (srov. Lk 6,12), když je mu líto zástupů (srov. Mt 15,32; Mk 8,2).

Vždy mi připadalo logické a naplňovalo mě radostí, že božské lidství Ježíše Krista vstupuje do slávy Otce, ale stejně tak si myslím, že jistý zvláštní smutek spojený s nanebevstoupením je důkazem lásky, kterou cítíme vůči Ježíši, našemu Pánu. On, dokonalý Bůh, se stal člověkem, dokonalým člověkem z masa a krve. A odchází od nás do nebe. Jak by se nám po něm nemělo stýskat?

Slavnost Nanebevstoupení Páně nám připomíná ještě další skutečnost: Kristus, který nás povzbuzuje při našem úkolu tady ve světě, tento Kristus nás očekává v nebi. Jinými slovy: život zde na zemi, který máme rádi, není definitivní, vždyť tady nemáme město k trvalému pobytu; to budoucí (město) hledáme (Žid 13,14).

Snažme se však o to, abychom si Boží slovo nevykládali úzkoprse. Pán neříká, že máme být, dokud putujeme po této zemi, nešťastní a čekat útěchu teprve na věčnosti. Vždyť Bůh přece chce, abychom byli šťastní už zde, avšak toužili přitom po konečném štěstí, které může plně dovršit pouze on.

Na této zemi rozjímání o nadpřirozených skutečnostech, působení milosti v našich duších, láska k bližnímu, jakožto chutný plod lásky k Bohu; to všechno je jakoby předjímání nebe, které by mělo každým dnem růst. My křesťané nesnášíme dvojí život: zachováváme jednotu života, prostou a silnou, na které je založeno a je jí prodchnuto všechno, co děláme.

Kristus nás očekává: Máme svou vlast v nebi (Flp 3,20), ale zároveň jsme plně občany této země, uprostřed těžkostí, nespravedlností, neporozumění, stejně však i uprostřed radosti a pokoje, který nám dává vědomí, že jsme milované Boží děti. Vytrvejme ve službě našemu Bohu a uvidíme, jak poroste, co do počtu i co do svatosti, ono křesťanské vojsko pokoje a míru, tato obec spolupracující na díle vykoupení. Buďme ochotni k nepřetržitému hovoru s Pánem a obracejme se na něj po celý den, od první myšlenky při probuzení až do poslední před spánkem, nabízejme svá srdce našemu Pánu Ježíši Kristu, přicházejme k němu skrze naši Matku Marii, a skrze něho k Otci a Duchu svatému.

Jestliže však přesto Ježíšovo nanebevstoupení zanechá v duši jakousi hořkou pachuť smutku, uchylme se k jeho matce, jako to udělali apoštolové. Potom se apoštolové vrátili do Jeruzaléma (…) Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách (…) s Ježíšovou matkou Marií (Sk 1,12.14).