Seznam bodů

Podobně tomu bylo i s námi. V naší rodině, mezi našimi přáteli a známými, abych nemluvil o velké scéně světa, by se dalo bez námahy najít tolik lidí, kteří jsou více hodni Kristova povolání: jsou prostší, vzdělanější, vlivnější, významnější, vděčnější, šlechetnější než my.

Když tak o tom přemýšlím, to všechno mě zahanbuje. Ale jsem si také vědom, že naše lidské myšlení nedokáže působení milosti vysvětlit. Bůh si obvykle volí slabé nástroje, aby se jasně ukázalo, že je to jeho dílo. Hlas apoštola Pavla se ještě chvěje, když myslí na své povolání: A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev (1 Kor 15,8–9). Tak píše Šavel z Tarsu, jehož osobnost a význam v průběhu dějin ještě vzrostly.

Bez jakékoli naší zásluhy, jak jsem vám už řekl, neboť s naším povoláním je nerozlučně spojeno poznání naší ubohosti a přesvědčení, že světlo, které osvěcuje duši – víra –, láska, s kterou milujeme – caritas –, a touha, která nás nese – naděje –, jsou ryzí Boží dary. Nebudeme-li tedy růst v pokoře, ztratíme z očí cíl Božího vyvolení; ut essemus sancti (abychom byli svatí), osobní svatost.

Z této pokory můžeme teď pochopit, jak úžasné je toto božské volání. Z pšeničného pole nás vybrala Kristova ruka: Rozsévač vzal pšeničná zrnka do své probodené ruky. Kristova krev je zkropila. Potom hodil Pán zkropenou pšenici do vzduchu, aby tím, že odumře, přinesla život a poté, co byla vložena do země, se rozmnožila v zlaté klasy.

Cesta víry

Ztotožnit se s Kristem není jistě snadné, ale také to není tak těžké, jestliže žijeme, jak nás naučil náš Pán. Když se budeme denně utíkat k jeho slovu, celý svůj život pronikneme svátostnou eucharistií, kterou nám zanechal jako pokrm; neboť cesta křesťana je schůdná cesta, jak se říká v jedné staré písni v mé zemi. Bůh nás jasně a neodvolatelně povolal. Jako moudří králové jsme objevili na obzoru své duše hvězdu, která svítí a ukazuje směr.

Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit (Mt 2,2). Totéž jsme zakusili i my. Také my jsme zpozorovali, jak se postupně v naší duši rozzářilo. Zatoužili jsme po tom, abychom vzali Boha zcela vážně. Kdyby v tomto okamžiku každý z nás nahlas pověděl, jak v jeho nitru začalo klíčit nadpřirozené povolání, ostatní by to všechno pokládali za Boží dílo. Děkujme Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému a Panně Marii, jejímž prostřednictvím jsme přijali všechna dobrodiní z nebe, děkujme za tento největší dar, který Pán vedle víry může nějakému tvoru dopřát: vytrvale usilovat o plnost lásky, pevně být přesvědčen, že svatost je uprostřed pracovních a společenských úkolů nejen možná, ale také nutná.

Hleďte, s jakou jemností nás Pán zve! Mluví lidskými slovy jako nějaký zamilovaný: Dal jsem ti jméno, jsi můj (Iz 43,1). Bůh, který je krása, velikost a moudrost, nám říká, že jsme jeho, že si nás vyvolil, aby nám projevil svou nekonečnou lásku. Musíme opravdu žít z víry, nemáme-li promarnit tento skvělý dar, který nám prozřetelnost svěřila. Musíme mít víru jako oni králové, musíme být přesvědčeni, že ani poušť ani nečas, ani klid oázy nám nemůže zabránit, abychom došli do věčného Betléma, do konečného života s Bohem.

Stýkat se s Ježíšem Kristem

Nemiluje Krista ten, kdo nemiluje mši svatou, kdo se nesnaží slavit ji usebraně, pozorně, zbožně a s láskou. Láska působí, že ti, kdo milují, jsou citliví a ohleduplní, projevují si malé pozornosti, které často ani nelze postřehnout, ale vždy svědčí o milujícím srdci. Podobně máme prožívat mši svatou. Mám proto podezření, že ti, kdo si přejí, aby mše svatá byla krátká a rychlá, prozrazují tímto svým málo elegantním postojem, že dosud nepochopili význam této posvátné oběti.

Láska ke Kristu, který se za nás obětuje, nás pudí, abychom několik minut po skončení mše svaté věnovali osobnímu a důvěrnému díkuvzdání, které je v mlčení srdce prodloužením onoho předchozího díkuvzdání, jímž je eucharistie. Jak se však na Ježíše obrátíme, jak ho oslovíme, jak se k němu zachováme?

Křesťanský život neběží podle vyjetých kolejí, neboť Duch svatý neřídí lidi kolektivně, ale každému jednotlivci dává takové úmysly, vnuknutí a hnutí, která mu pomohou vidět a uskutečňovat Boží vůli. Myslím však, že při díkuvzdání po mši svaté může být často jádrem našeho rozhovoru s Kristem myšlenka, že Pán je pro nás králem, lékařem, učitelem a přítelem.