Seznam bodů

Člověče: buď trochu méně naivní (ačkoli jsi velmi malým dítětem, opravdu jím před Bohem jsi) a nevystavuj své bratry posměchu cizích.

Musíme být přesvědčeni, že Bůh je neustále v naší blízkosti. — Žijeme tak, jako kdyby Pán byl daleko, tam kde svítí hvězdy, a zapomínáme, že je také neustále po našem boku.

A je zde jako milující Otec — miluje každého z nás více, než všechny matky světa mohou milovat své děti —, pomáhá nám, dává nám vnuknutí, žehná… a odpouští.

Kolikrát jsme rozjasnili tváře svých rodičů poté, co jsme provedli nějakou rošťárnu, větou: už to nikdy neudělám! — A možná jsme to ještě ten samý den provedli znovu… A náš otec nás napomínal s předstíranou přísností v hlase a s vážnou tváří…, ačkoli ve svém srdci byl pohnut, znaje naše slabosti a mysle si: chudáček, jak se snaží chovat se dobře!

Je třeba, abychom byli naplněni a prostoupeni myšlenkou, že Pán je Otec, náš Otec, který je s námi a zároveň i na nebesích.

Veřejné události tě přiměly k dobrovolnému uzavření, které je vlivem okolností možná horší než vězení. — Utrpěl jsi zatmění své osobnosti.

Nenacházíš pole působnosti: sobectví, zvědavosti, neporozumění a pomluvy. — Dobře; a co? Zapomínáš na svou zcela svobodnou vůli a na svou moc „dítěte“? — Nedostatek listí a květů (vnější činnosti) nevylučuje rozmnožení a působení kořenů (vnitřní život).

Pracuj: běh věcí se změní a vydáš více ovoce než předtím, lahodnějšího ovoce.

Snaž se poznávat „cestu duchovního dětství“, aniž by ses „nutil“ po ní jít. — Nech působit Ducha svatého.

Cesta dětství. — Odevzdanost. — Duchovní dětství. — Toto všechno není žádná bláhovost, ale pevný a solidní křesťanský život.

V duchovním životě dětství to, co „děti“ dělají nebo říkají, nejsou dětinskosti ani hlouposti.

Duchovní dětství není duchovní hloupost ani „slabošství“: je to cesta rozumná a pevná, kterou musí duše, pro její obtížnou lehkost, nastoupit a po ní kráčet vedena za ruku Boží.

Duchovní dětství vyžaduje podřízení rozumu, což je obtížnější než podřízení vůle. — Pro podřízení rozumu je třeba, kromě Boží milosti, neustále cvičit vůli, která říká „ne“ znovu a znovu, vždycky, tak jako říká „ne“ tělu. A to má paradoxní důsledek, že kdo následuje tuto „cestičku dětství“, aby se stal dítětem, musí posílit a zocelit svou vůli.

Být maličký: největší odvaha je vždy ta, kterou mají děti. — Kdo žádá… o modré z nebe? — Kdo se nezastavuje před nebezpečím, chce-li dosáhnout svého přání?

Přidejte „takovému“ dítěti velkou milost Boží, touhu konat jeho vůli (Boží vůli), velkou lásku k Ježíši, veškeré lidské vědění, které je schopno obsáhnout…, a dostanete obraz apoštola dneška, takového, jakého si Bůh bezpochyby přeje.

Buď dítětem. — Ještě víc. — Nezůstávej „puberťákem“: Viděl jsi něco hloupějšího než hošíka hrát si na „muže“ nebo dospělého chovat se jako „dítě“?

Dítětem, před Bohem: a právě proto velmi dospělým mužem ve všem ostatním. — A nech těch manýr rozmazleného pejska.

Někdy cítíme sklon dělat malé dětinskosti. — Tyto malé skutky jsou v Božích očích jako zázraky a pokud se do nich nevmísí rutina, budou to skutky plodné, protože láska je vždycky plodná.

Před Bohem, který je věčný, jsi dítětem menším, než je před tebou dvouleté batole.

A kromě toho, že jsi dítětem, jsi synem Božím. — Nezapomínej na to!

Když na tebe dolehnou tvé ubohosti, nebuď smutný. — Chlub se svými slabostmi, jako svatý Pavel, protože dětem je dovoleno, bez obav z výsměchu, napodobovat velikány.

Ať tě tvé chyby ani nedokonalosti, dokonce ani vážné pády, neodloučí od Boha. — Slabé dítě, není-li hloupé, se snaží být blízko svého otce.

Neznepokojuj se, pokud se nahněváš při vykonávání malých věcí, které od tebe on žádá. — Nakonec se usměješ…

Nevidíš, s jakou nechutí dává prosté dítě svému otci, který ho zkouší, sladkost, kterou má v ruce? — Ale dá mu ji: zvítězila láska.

Když chceš dělat věci dobře, velmi dobře, nakonec je uděláš hůře. — Pokoř se před Ježíšem a řekni mu: viděl jsi, jak špatně všechno dělám? — Tak, když mi hodně nepomůžeš, udělám to ještě hůř!

Měj soucit se svým dítětem: vidíš, že chci napsat každý den jednu velkou stránku do knihy svého života… Ale jsem tak nešikovný!, že když Mistr nepovede mou ruku, místo úhledného písma zanechá mé pero škrábance a kaňky, které se nedají nikomu ukázat.

Od této chvíle, Ježíši, budeme psát vždycky spolu.

Uznávám svou nešikovnost, Lásko moje, která je tak velká…, tak velká, že i když chci laskat, škodím. — Zjemni způsoby mé duše: dej mi, chci, abys mi dal, v rámci pevné mužnosti života dětství, onu jemnost a něžnost, kterou děti prokazují svým rodičům, s důvěrnou vřelostí lásky.

Jsi plný ubohostí. — Každý den je vidíš jasněji. — Ale ať tě neděsí. — On dobře ví, že nemůžeš přinášet víc ovoce.

Tvé nechtěné pády — pády dítěte — způsobují, že tvůj Otec-Bůh se o tebe stará více a že tvá Matka Maria tě nepustí ze své láskyplné ruky: využij toho, a když tě Pán denně zvedá ze země, obejmi ho celou svou silou a polož svou ubohou hlavu na jeho otevřenou hruď, abys ses nechal zbláznit tlukotem jeho milujícího Srdce.

Píchnutí. — A další. A další. — Snášej je, člověče! Nevidíš, že jsi tak malý, že ve svém životě — na své cestičce — můžeš obětovat pouze tyto malé křížky?

Navíc, podívej se: jeden křížek na druhém — jedno píchnutí… a další…, jak velká je to hromada!

Nakonec, dítě, naučilo ses dělat jednu velikou věc: Milovat.

Když dětská duše přednese Pánu svou touhu po odpuštění, musí si být jistá, že bude velice brzy vyslyšena: Ježíš vyrve z duše špinavý lep, který s sebou ona vleče kvůli svým minulým ubohostem; odstraní mrtvou váhu, zbytky všech nečistot, které ji lepí k zemi; odhodí daleko od toho dítěte veškeré pozemské přítěže jeho srdce, aby vystoupilo až k Boží velebnosti, aby se ponořilo do živých plamenů lásky, kterou je on.

Tato ztráta odvahy způsobená opakovaným nedostatkem velkorysosti, tvé pády, tvá couvnutí — možná pouze zdánlivá — tě často vedou k dojmu, že jsi rozbil něco velmi cenného (své posvěcení).

Netrap se: přenes do nadpřirozeného života tento jednoduchý postup, který prosté děti používají k řešení podobného problému.

Rozbily — téměř vždy z nešikovnosti — nějaký předmět, kterého si jejich otec velice vážil. — Je jim to líto, možná pláčou, ale jdou hledat útěchu u majitele rozbité věci…, a otec zapomíná na hodnotu — ač byla velká — rozbitého předmětu a plný něžnosti nejen že odpouští, ale konejší a povzbuzuje maličkého. — Uč se.

Ať je vaše modlitba mužná. — Být dítětem neznamená být zženštilý.

Pro toho, kdo miluje Ježíše, je modlitba, dokonce i suchopárná modlitba, sladkostí, která ukončuje všechna trápení: jde se modlit dychtivě, jako si jde dítě pro cukřík po hořké dávce léku.

Při modlitbě jsi rozptýlený. — Snaž se rozptýlení vyhnout, ale netrap se, když i přesto rozptýlený zůstáváš.

Nevidíš, jak si v běžném životě i ty nejhodnější děti hrají s věcmi kolem sebe, aniž by dbaly na to, co říká jejich otec? — Neznamená to nedostatek lásky ani úcty: je to slabost a malichernost vlastní dítěti.

Tak se podívej: ty jsi dítětem před Bohem.