Seznam bodů

Ježíš se tedy zastavil a řekl, ať ho zavolají. A některý z těch lepších, kteří ho obklopovali, mu řekl: buď dobré mysli, volá tě. To je křesťanské povolání. Ale Boží volání nebývá jen jedno jediné. Pán nás přece volá v každém okamžiku našeho života —říká nám— vyjdi ze své lenosti, ze své pohodlnosti, ze svého sobectví, ze svých nedůležitých problémečků. Odlep se od země, nebuď takový nanicovatý, bezvýznamný, beztvarý! Získej nadpřirozenou výšku, rozměr i nadpřirozený pohled.

Ten člověk odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Odhodil plášť! Nevím, zda jsi byl ve válce. Před mnoha lety jsem míval příležitost kráčet po bitevním poli několik hodin po skončení bitvy. Ležely tam na zemi odložené přikrývky, polní láhve a batohy plné rodinných památek —dopisů, fotografií milovaných osob… A tyto věci nepatřily poraženým, ale vítězům. To všechno se ukázalo jako přebytečné a překáželo jim, aby mohli běžet co nejrychleji a napadnout nepřátelský zákop. Jako Bartimaiovi, aby mohl běžet za Kristem.

Nezapomínej, že dojít až ke Kristu vyžaduje oběť, znamená to odhodit všechno, co překáží: přikrývku, batoh, polní láhev. I ty musíš jednat stejně v životním boji za Boží slávu, v tomto boji lásky a pokoje, který se snažíme vést o rozšíření Božího království. Kvůli službě Církvi, Římskému veleknězi i lidem musíš být odhodlán vzdát se všeho, co je přebytečné, zůstat bez přikrývky, která by chránila v chladných nocích, bez milovaných památek na rodinu, bez občerstvující vody. Bude to lekce víry, lekce lásky. Protože Krista je třeba milovat pravě takto.

Dojímá nás do hloubi duše, když pozorně nasloucháme slovům sv. Pavla: To je vůle Boží: vaše posvěcení! (Sol 4,3) Dnes si to opět připomínám a chtěl bych to připomenout i vám a všem lidem. To je Boží vůle, abychom byli svatí.

K tomu, abychom mohli lidem přinášet pravý pokoj, abychom proměnili zemi, abychom ve světě a skrze věci tohoto světa hledali Boha, je nezbytné, abychom byli svatí. Když hovořím s lidmi z různým zemí a z nejrozmanitějšího společenského prostředí, často se mě tito lidé ptají: A co řeknete nám, ženatým a vdaným? A co nám, co pracujeme na poli? A co vdovám? A co mladým?

Důsledně na to odpovídám, že mám jen jediný recept. A obvykle zdůrazňuji, že náš Pán přece hlásal radostnou zvěst všem lidem bez rozdílu. Jeden recept a jeden pokrm. Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo (Jan 4,34). Každého Bůh povolává ke svatosti, od každého vyžaduje, aby měl lásku. Ať jsme mladí nebo staří, svobodní nebo žijeme v manželství, zdraví nebo nemocní, vzdělaní nebo nevzdělaní, ať pracujeme kdekoli, ať jsme kdekoli. Existuje jen jediný způsob jak růst v důvěrném přátelství s Bohem: mluvit s ním v modlitbě, hovořit s ním, projevovat mu upřímně a srdečně svoji lásku.

Mluvit s Bohem

Znovu bych chtěl zdůraznit, že nehovořím o nějakém zvláštním způsobu křesťanského života. Ať se každý z nás zamyslí nad tím, co pro něho Bůh udělal a jak jsme my na to odpověděli. Provedeme—li toto osobní zpytování poctivě, určitě zjistíme, co bychom měli ještě udělat. Včera jsem byl dojat, když jsem od jednoho japonského katechumena, který vkládá lidem katechismus, slyšel, že lidé tam ještě neznají Krista. A zastyděl jsem se. Potřebujeme více víry, více víry! A s vírou rozjímat!

Zamyslete se nad tím Božím napomenutím, které plní srdce neklidem, ale současně chutná jako plástve medu: Redemi te, et vocavi te nomie tuo: meus es tu (Iz 43,1); já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Neberme Bohu to, co je jeho. A Bůh nás tak miloval, že za nás zemřel, vyvolil si nás od věčnosti ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (srov. Ef 1,4), a stále nám nabízí příležitost k očišťování a k oběti.

A kdybychom měli ještě nějaké pochybnosti, dostává se nám důkazu z jeho úst: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý, užitek, který bude přinášet práce vaší kontemplativní duše (srov. Jan 15,16).

Také musíme mít nadpřirozenou víru. Když víra slábne, má člověk tendenci představovat si Boha, jako by byl někde daleko a skoro se o své děti nestaral. Uvažuje o náboženství jako o něčem, co může odložit až na dobu, kdy už mu nebude nic jiného zbývat. Takový člověk očekává - a ani neví z jakého důvodu - nějaká neobyčejná zjevení, neobvyklé události. Člověk živé víry neodděluje křesťanský život od všedního a normálního života. Ví, že svatost, kterou od nás Bůh požaduje, se uskutečňuje tady a teď v každodenní drobné práci.