Seznam bodů

Jeden současný světský způsob myšlení i jiné další názory, které bychom mohli nazvat pietistické, se shodují v tom, že nepovažují křesťana za dokonale plnohodnotného člověka. Podle přívrženců prvního způsobu myšlení by požadavky evangelia udusily všechny lidské vlastnosti, podle zastánců druhého názoru by pokleslá přirozenost ohrožovala čistotu víry. Výsledek je stejný: neznat hluboké tajemství Kristova Vtělení, nevědět, že Slovo se stalo tělem, člověkem, a přebývalo mezi námi.

Moje lidská, křesťanská i kněžská zkušenost mi ukazuje pravý opak: neexistuje lidské srdce, i kdyby bylo sebevíc zabředlé v hříchu, které by v sobě neskrývalo, jako řeřavý uhlík v popelu, nějakou jiskřičku ušlechtilosti. A když jsem na takové srdce zaklepal, důvěrně a ohleduplně, a oslovil jsem je Kristovým učením, vždy vstřícně odpovídalo.

Na tomto světě se na Boha mnoho lidí neobrací; někteří lidé snad ani neměli příležitost slyšet božské učení nebo na ně zapomněli. Ale po lidské stránce jsou tito lidé upřímní, poctiví, soucitní, čestní. A odvažuji se tvrdit, že ten kdo má takové dobré vlastnosti, je na nejlepší cestě, aby byl velkodušný i vůči Bohu, protože přirozené lidské ctnosti jsou základem ctností nadpřirozených.

Je pravda, že osobní dobré vlastnosti ke spáse nestačí, nikdo nebude spasen bez Kristovy milosti. Ale když je člověk přirozeně čestný, Bůh mu k sobě ulehčí cestu a ten člověk může se stát svatým, —protože byli pokřtěni a přijímají i další svátosti— ale kteří se chovají nepoctivě, falešně, neupřímně, pyšně… A pak najednou upadnou. Připadají nám jako hvězdy, které na okamžik zazáří a najednou se neodvratně zřítí dolů.

Jako odpovědní Boží synové si musíme být vědomi toho, že Bůh chce, abychom byli po lidské stránce dobří. Ať se hlava dotýká nebe, ale nohy ať stojí pevně na zemi. Žít křesťansky neznamená přestat být člověkem nebo se vzdát snahy o získání těch dobrých vlastností, které mají někteří lidé, i když neznají Krista. Pro každého křesťana má velkou cenu spasitelná krev našeho Pána, který chce —znovu ti zdůrazňuji— abychom byli po lidské i nadpřirozené stránce dokonalí a neustále se snažili napodobovat Jeho, toho, který je perfectus Deus, perfectus homo.

Když se někdo snaží zdokonalovat v přirozených lidských ctnostech, jeho srdce má blízko ke Kristu. A křesťan chápe, že božské ctnosti —víra, naděje a láska— i všechny ostatní, které dává Boží milost, ho nutí, aby nikdy nezanedbával ty dobré vlastnost, které sdílí s mnoha ostatními lidmi.

Přirozené lidské ctnosti —a to zdůrazňuji— jsou základem ctností nadpřirozených, a ty jsou zase dalším impulsem k rozvoji dobrých vlastností. Ale v žádném případě nestačí jen úsilí získat tyto ctnosti, ale je třeba naučit se podle nich žít. Discite benefacere , "učte se konat dobro". Je třeba konat pravidelně i vhodné skutky —upřímnosti pravdivosti, vyrovnanosti, klidnosti, trpělivosti— protože jen skutky se projevuje láska a nelze milovat Boha jen slovy, ale opravdovým činem.

Když budeme takto žít, budeme tím usilovat o pokoj ve světě, budeme ukazovat druhým lidem, že sloužit Bohu znamená radost, protože Bůh miluje radostného dárce. Křesťan žije ve společnosti jako každý jiný člověk, ale z jeho srdce tryská radost člověka, který s neustálou pomocí milosti je ochoten plnit vůli Otce. A nepociťuje to jako nějakou oběť, ani se necítí nijak ponižovaný nebo omezovaný. Jde se vztyčenou hlavou, protože je člověk a Boží syn.

Naše víra přikládá velký význam těm ctnostem, které by žádný člověk neměl zanedbávat. Nikdo by neměl překonat křesťana v lidskosti. Proto ten, kdo následuje Krista, je schopen —ne pro své vlastní zásluhy, ale skrze Boží milost— sdělovat svém bližním to, co oni často jen tuší, ale nejsou schopni to pochopit, že totiž pravé štěstí, opravdová služba bližním prochází jen Srdcem našeho Vykupitele, který je perfectus Deus, perfectus homo.

Utíkejme se k naší Matce Marii, nejdokonalejšímu tvoru, který kdy vyšel z Božích rukou. Prosme ji, aby z nás udělala dobré lidi a aby ty přirozené lidské ctnosti napojené na život milosti, se staly nejlepší pomocí pro ty, kdo s námi ve světě pracují za pokoj a štěstí všech lidí.

Čtěte pozorně tu část evangelia, kde se mluví o ctnostech, kterými by se mělo řídit naše jednání. Když končí falešný a pochlebovačný úvod, farizeové a herodiáni hovoří o svém problému: Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne? (Mt 22, 17) Všimněte si nyní, píše sv. Jan Zlatoústý, jejich lstivosti. Proč mu neřeknou: Vysvětli nám, co je dobré, přípustné, ale řekni nám, co myslíš. Byli posedlí myšlenkou, že ho zradí a zprostí politické moci. Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň! Podali mu denár. Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli mu: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." (Mt 22, 18—21).

Vidíte, že tento problém je starý a Mistrova odpověď je jasná a jednoznačná. Neexistuje žádný rozpor mezi službou Bohu a službou lidem, mezi plněním občanských a náboženských povinností, mezi úsilím o budování a zlepšování této společnosti a přesvědčením, že kráčíme po tomto světě jako po cestě, která nás vede do vlasti nebeské.

I tady je vidět integrita života, jež - stále to musím opakovat - je základní podmínkou pro ty, kteří se snaží o posvěcení ve své všední práci, ve své rodině i ve společnosti. Ježíš nepřipouští žádné rozdělení: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne (Mt 6, 24). Když křesťan odpoví plně na Boží volání a volí výhradně Boha, umožňuje mu tato volba dávat vše Bohu a zároveň dávat i svému bližnímu to, co mu spravedlivě náleží.

Jak se máme modlit? Odvažuji se tvrdit a nebojím se, že bych se mýlil, že existuje mnoho, nekonečně mnoho způsobů, jak se modlit. Ale já bych si přál, abyste se modlili jako Boží děti, aby vaše modlitba nebyla tlacháním pokrytců, kteří by měli vyslechnout Ježíšova slova: Ne každý, kdo mi říká: "Pane! Pane!", vejde do nebeského království (Mt 7,21). Ti, kdo jednají pokrytecky, snad dosáhnou zvuku modlitby, píše sv. Augustin, ale ne jejího hlasu, protože v tom není pravý život a chybí snaha plnit vůli Otce. Ať naše volání "Pane" je spojeno s účinnou touhou uskutečňovat vnitřní popudy, jež v naší duši probouzí Duch svatý.

Měli bychom se snažit o to, aby na naší straně nebyl ani stín nějaké obojetnosti. Prvním předpokladem k vymýcení tohoto zla, které Pán tak tvrdě odsuzuje, je snaha vypěstovat si jasný odpor k hříchu. Měli bychom velice silně a upřímně pociťovat - srdcem i rozumem - hrůzu ze smrtelného hříchu. Zároveň by však v nás měl být zakořeněn odpor k jakémukoli lehkému hříchu, k jakémusi obojetnému počínání, jež nás sice nezbavuje milosti posvěcující, ale zanáší cesty, kterým k nám tato milost přichází.