Seznam bodů

Nedojímá nás, že apoštol Jan, již ve velmi pokročilém věku, nás ve většině svých listů nabádá, abychom jednali podle tohoto Božského učení? Láska, kterou se mají křesťané navzájem milovat, pochází z Boha, který je Láska. Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. Všímá si bratrské lásky, vždyť skrze Krista jsme se stali Božími dětmi: Hleďte, jak velikou nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme.

Naléhá na naše svědomí, aby citlivěji reagovalo na Boží milost, a klade zvláštní důraz na to, že jsme dostali zvláštní důkaz Otcovy lásky k lidem: v tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. Pán se chápe iniciativy, vychází nám vstříc. Dal nám tento příklad, abychom spolu s ním sloužili druhým, abychom —rád to opakuji stále znovu— velkoryse položili své srdce na zem, aby po něm lidé mohli jít a šli po měkkém, aby se jim tak usnadnilo jejich úsilí. Měli bychom se takto chovat, protože jsme děti stejného Otce, toho Otce, který neváhal a dal nám svého milovaného Syna.

Lásku si sami nevytváříme, zaplavuje nás milostí Boží: protože On si zamiloval nás. Je třeba nechat se prodchnout touto překrásnou pravdou: jestliže můžeme milovat Boha, je to proto, že Bůh si zamiloval nás. Všichni tedy, ty i já, můžeme oplývat láskou ke svým bližním, protože jsme skrze Otcovu lásku zrozeni k víře. Nebojte se žádat Pána o tento poklad, o tuto nadpřirozenou ctnost lásky, abyste je mohli rozdávat a to i v těch nejmenších maličkostech.

Stávalo se často, že my křesťané jsme neuměli reagovat na tento dar, často jsme ho znevažovali jako by se jednalo o nějakou bezduchou, chladnou almužnu; nebo jsme ho redukovali na více či méně formální dobročinnost. Dobře vyjádřila tuto úchylku jedna nemocná žena, když rezignovaně povzdechla: tady se mnou jednají milosrdně, ale moje matka o mne pečovala s láskou. Takovéto rozlišování nemůže působit láska, vycházející z Kristova srdce.

Abyste si tuto pravdu dobře zapamatovali, kázal jsem mnohokrát, že přece nemáme jedno srdce, kterým bychom milovali Boha, a jiné, další, kterým bychom milovali lidi: toto naše malé srdce z masa miluje láskou lidskou, která ovšem spojena s láskou Kristovou je i láskou nadpřirozenou. Takovou, a ne žádnou jinou lásku bychom měli pěstovat ve svém srdci a ona nás povede k tomu, že budeme v druhých lidech vidět obraz našeho Pána.

Svatý Lev Veliký říká, že za své božní bychom neměli považovat pouze lidi, s kterými nás pojí přátelské nebo příbuzenské svazky, nýbrž všechny lidi, s kterými máme společnou podstatu… Stvořil nás tentýž stvořitel, tentýž stvořitel nám dal duši. Všichni se těšíme z téhož nebe a z téhož vzduchu, stejně všem plynou dny i noci, ačkoliv jedni jsou dobří a druzí jsou špatní, jedni spravedliví a jiní nespravedliví. Bůh je přesto velkorysý a laskavý ke všem.

My Boží děti se snažíme praktikovat toto nové přikázání, církev nás učí, abychom sloužili a ne abychom se nechali sloužit, snažíme se milovat lidi novým způsobem, aby všichni poznali, že je to ovoce Kristovy milosti. Naše láska nemá co dělat se sentimentálním postojem ani s pouhým kamarádstvím ani s jakousi snahou pomáhat druhým, abychom si dokázali, že jsme něco lepšího. Láska znamená umět žít s bližním, ctít —znovu to zdůrazňuji— Boží obraz, který je v každém člověku, a snažit se, aby i on ho viděl, aby se dovedl obrátit ke Kristu.

Univerzálnost lásky znamená proto univerzálnost apoštolátu: skutky a pravdivý postoj z naší strany a záruka Boha, který chce, aby se všichni zachránili a došli k poznání pravdy.

Jestliže máme milovat i nepřátele —mám na mysli ty lidi, kteří nás pokládají za své nepřátele, já osobně necítím nepřátelství k nikomu ani k ničemu— tím spíše bude třeba milovat ty, kdo nám jsou nějak vzdáleni, ty, kdo nám nejsou příliš sympatičtí, ty, kdo svou řečí, kulturou nebo výchovou se zdají být proti tobě nebo proti mně.

O jakou lásku se jedná? Písmo svaté mluví o dilectio, aby bylo jasno, že se nejedná pouze o soucit. Vyjadřuje totiž spíše pevné rozhodnutí vůle. Latinský výraz dilectio pochází ze slova electio, od slova volit. Já bych dodal, že milovat křesťansky znamená chtít milovat, pro Krista být odhodlán usilovat o dobro lidí bez jakéhokoliv rozlišování, a získat pro ně především to nejlepší: aby poznali Krista a zamilovali si ho.

Pán na nás naléhá: milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Nemusíme nutně pociťovat lidské sympatie k lidem, kteří by nás odmítli, kdybychom se k nim chtěli přiblížit. Ale Ježíš od nás vyžaduje, abychom jim neopláceli zlem zlo, abychom nepromarnili žádnou příležitost těmto lidem radostně sloužit, i když nás to něco stojí, abychom je zahrnovali stále do svých modliteb.

Tato dilectio, tato křesťanská láska, je vřelejší, když se týká bratří ve víře, a hlavně těch, kdo z Boží vůle s námi sdílejí život. Jsou to rodiče, manžel, manželka, děti a sourozenci, přátelé, kolegové, sousedé. Kdyby tento cit, tato ušlechtilá a čistá lidská láska podřízená Bohu a na něm založená neexistovala, neexistovala by ani křesťanská láska.

S oblibou cituji několik slov, které nám Duch svatý sděluje ústy proroka Isaiáše: discite benefacere, učte se činit dobro. Obvykle používám tuto radu, když se jedná o duchovní zápas, protože se nedá říci, že by křesťanský život byl někdy dokonalý, neboť růst v ctnostech je výsledkem skutečného každodenního úsilí.

Jak se to máme učit v běžném životě, v běžné práci? Za prvé, promyslíme si cíl, kterého chceme dosáhnout a prostředky k tomu potřebné. A potom budeme těchto prostředků používat, jednou, dvakrát,… až si vytvoříme zakořeněný a pevný návyk. Ve chvíli, kdy se něco naučím, objevíme i další věci, které jsme dosud neznali a které se stanou podnětem k tomu, abychom v tomto úsilí pokračovali stále dál, aniž bychom mohli někdy říci, že to už stačí.

Láska k bližnímu je projevem lásky k Bohu. Proto když budeme usilovat o zdokonalení této ctnosti, nemůžeme si stanovit žádnou hranici. Když se jedná o Pána, jedinou mírou je milovat bez míry. Protože jednak mu nikdy nemůžeme být dost vděčni za to, co On pro nás udělal, jednak protože právě Boží láska k lidem se projevuje právě takto: bez míry, bez vypočítavosti, bez hranic.

Ve svém horském kázání dává Ježíš Kristus všem, kdo jsou ochotni mu naslouchat, božské přikázání lásky. A když končí, shrnuje to takto: milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť On je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Milosrdenství není jen nějakým pouhým soucitným postojem: milosrdenství je přebytek lásky, která zároveň přináší i přebytek spravedlnosti. Milosrdenství znamená mít citlivé srdce, lidsky i nadpřirozeně, prodchnuté velkou, obětavou a velkorysou láskou. Svatý Pavel mluví o lásce takto: láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží.

Jedním z hlavních projevů lásky je pokora. Když se upřímně považujeme za pouhé nic, když chápeme, že bez Boží pomoci i ten nejslabší a nejhorší člověk by byl lepší než my, když jsme si vědomi toho, že jsme schopni všech možných chyb i všech možných ohavností, když jsme si vědomi toho, že jsme hříšníci, i když usilovně bojujeme, abychom se zbavili tolika nevěrností, jak potom můžeme smýšlet špatně o ostatních lidech? Jak bychom mohli živit ve svém srdci fanatismus, nesnášenlivost či povýšenost?

Pokora nás povede jako za ruku k co nejlepšímu jednání k bližním: to je všechny chápat, umět žít v míru se všemi lidmi, všem odpouštět, nevytvářet žádné hranice ani přehrady, jednat —vždy! — jako nástroj po jednotě s bližními, po vzájemném respektování práv každého člověka. Tento ohled k druhým může pak přerůst v pravé bratrství, které obráží stopu toho nejcennějšího v našem životě: jestliže jsme Boží děti, bratrství se neomezuje jen na nějakou frázi ani to není žádný planý ideál: je to ideál sice obtížný, ale dosažitelný.

My křesťané musíme ukázat všem lidem cynickým, skeptický, chladným i bázlivým, že taková láska je možná. Bude to snad těžké, protože člověk byl stvořen svobodný a záleží na něm, zda se v marném a trpkém odporu postaví proti Bohu nebo ne. Ale je to možné a je to i reálné, protože takové jednání plné lásky je nutně důsledkem lásky Boží a lásky k Bohu. Když všichni, ty i já, milujeme, miluje i Ježíš Kristus. A tak pochopíme celou hloubku a užitečnost bolesti, oběti, odevzdanosti v každodenním spolužití s druhými lidmi.

Byl by naivní ten, kdo by si představoval, že požadavky křesťanské lásky se plní snadno. Něco úplně jiného vidíme v běžně denní práci a bohužel i v církvi. Kdyby láska nezavazovala k mlčení, každý by mohl široce vyprávět o rozdělení, útocích, nespravedlnostech, pomlouvání, pletichaření. Musíme to prostě připustit, ale snažit se tento stav napravovat, osobně usilovat o to, abychom nikoho neranili, nikoho nepoškodili, abychom se snažili o nápravu, aniž bychom někoho ničili.

Není to nic nového. Několik let po Nanebevstoupení Krista, když ještě působili skoro všichni apoštolové a obecně panovala vroucí víra a naděje, již tehdy začalo mnoho lidí scházet z pravé cesty a nežilo Mistrovu lásku. "Je-li mezi vámi žárlivost a spory", píše svatý Pavel Korinťanům, —"nejste dost tělesní, nechováte se lidsky? Říká-li totiž jeden: Já držím s Pavlem, druhý zase: Já s Apollem, nesmýšlíte po lidsku?". Píše jim, že nechápou, že Kristus přišel, aby všechna taková rozdělení odstranil: "Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý má jen tolik, kolik mu dal Pán."

Apoštol však nezavrhuje rozdílnost: každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden pro to, druhý pro ono. Ale tyto rozličné dary musí sloužit dobru církve. Chtěl bych teď prosit Pána —chcete—li, připojte se k této mé modlitbě— aby nedopustil, aby nedostatek lásky zasel v církvi rozkol. Láska je solí křesťanského apoštolátu, jestliže se sůl zkazí, jak budeme moci se vztyčenou hlavou vysvětlovat světu, že je tady Kristus?