Seznam bodů

Kristovo učení je tak průhledné! Jako obvykle, otevřeme si Nový Zákon, dnes to bude 11. kapitola svatého Matouše: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Vidíš? Máme se učit od Něho, od Ježíše, našeho jedinečného vzoru. Jestliže chceš kráčet kupředu, bez klopýtání a bloudění, nemusíš dělat nic jiného než jít cestou, kterou kráčel On, klást své nohy do jeho šlépějí, vejít do jeho pokorného a trpělivého srdce, napájet se z pramene jeho přikázání a jeho lásky, jedním slovem, musíš být jako Ježíš Kristus, musíš se snažit o to, aby ses pro své bližní stal druhým Kristem.

Aby se nikdo nemohl vymlouvat, přečteme si ještě další citát ze svatého Matouše. V 16. kapitole Pán dále upřesňuje své učení: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Boží cesta je cestou odříkání, umrtvování, odevzdanosti, ale není to cesta smutku nebo sklíčenosti.

Následuj Krista od jeslí v Betlémě až na trůn na Kalvárii. Uvažuj o jeho obětavosti, o jeho strádání: Měl hlad, žízeň, pociťoval únavu, horko, ospalost, zakoušel špatné zacházení, neporozumění, proléval slzy…, zamysli se i nad jeho radostí z toho, že může spasit veškeré lidstvo. Byl bych rád, kdyby sis dnes vryl hluboko do paměti i do srdce —a abys o tom často rozjímal— slova svatého Pavla, kterými vyzývá křesťany v Efezu, aby bez váhání následovali Pána: napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou.

Vraťme se k Evangeliu a zastavme se u toho, co nám vypráví svatý Matouš v 21. kapitole. Vypráví, že Ježíš když se zase ráno vracel do města, dostal hlad. U cesty uviděl fíkovník a šel k němu. Jaká radost, Pane, vidět tě, jak máš hlad, vidět tě žíznícího u studny v Sycharu!. Vidím v tobě perfectus Deus, perfectus homo, opravdového Boha, ale i opravdového člověka, který má stejné tělo jako já. Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka, abych já nikdy nezapochyboval, že mě chápe, že mě má rád.

Měl hlad. Až budeme cítit únavu —v práci, při studiu, při apoštolské práci— až budeme na obzoru vidět tmavé mraky, obraťme zrak na Krista, na Krista laskavého, na Krista unaveného, na Krista hladového a žíznícího. Jak se, Pane, snažíš, abychom tě pochopili! Jak se snažíš, abychom tě milovali! Ty se nám ukazuješ, jako bychom to byli my sami ve všem kromě hříchu, abychom cítili, že s tebou můžeme zvítězit nad svými špatnými sklony, nad svými hříchy. Protože pak nevadí ani únava, ani hlad, ani žízeň, ani slzy. I Kristus byl unaven, měl hlad, žízeň, plakal. To, co je důležité, je úsilí —láskyplný zápas, protože Pán je přece neustále s námi —o plnění vůle nebeského Otce.

Často zkoušejte zamíchat se mezi osoby Nového Zákona. Vychutnávejte ty dojemné scény, kdy náš Mistr jedná jako Bůh i jako člověk, nebo vypráví božskými i lidskými slovy o dopuštění, o nekonečné Boží lásce k jeho dětem. Toto poselství z nebe se obnovuje i dnes v nepomíjejícnosti evangelia: lze si na ně sáhnout, lze je poznat, lze tvrdit, že lze hmatatelně zažívat Boží ochranu, pomoc, která působí, když i přes všechna klopýtnutí jdeme dál, když stále dokážeme začínat znova, neboť toto je vnitřní život, který žijeme s důvěrou v Boha.

Bez tohoto úsilí překonávat vnitřní i vnější překážky neobdržíme cenu vítězů. Žádný zápasník nedostane věnec, když nezávodí podle pravidela zápas by nebyl opravdový, kdyby nebylo s kým zápasit. Proto, jestliže nebude protivník, nebude ani vítězný věnec, protože nemůže být věnec tam, kde není nikdo poražený.

Neměli bychom se nechat znepokojovat překážkami, měly by být pro nás pobídkou k tomu, abychom rostli jako křesťané. V tomto zápase se budeme posvěcovat a naše apoštolská práce bude pak účinnější. Když meditujeme nad chvílemi, kdy Ježíš Kristus —na Olivové hoře a později v opuštěnosti a výsměchu kříže— přijímá s láskou vůle Otce, zatím co nesmírně trpí, měli bychom si uvědomit, že abychom napodobovali Krista, abychom se stali jeho dobrými úředníky, je třeba přijmout jeho radu: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!. Proto já pro sebe žádám: Pane, ani jeden den bez kříže. A tak se s Boží pomocí bude upevňovat náš charakter a budeme sloužit Bohu a přes svou vlastní nedokonalost.

Pochop. Když zatloukáš hřebík do zdi a nenacházíš odpor, co bys na to místo mohl pověsit? Jestliže se nebudeme posilovat s Boží pomocí obětí, nástrojem Pána se nestaneme. A naopak, jestliže budeme odhodláni radostně využívat pro Boží lásku všech obtíží, nepřijde nám za těžko na vše obtížné a nepříjemné, na vše, co je tvrdé a nepohodlné, zvolat s apoštoly Jakubem a Janem: můžeme!

Nezapomínejme však, že být s Ježíšem znamená také dotýkat se jeho kříže. Když se svěříme do Božích rukou, Bůh na nás dopustí často bolest, osamělost, protivenství, křivá obvinění, pomluvy, posměch domácích i cizích, protože nás chce utvářet podle svého obrazu a podoby. Dopouští, aby nás lidé nazývali blázny a považovali nás za hlupáky.

Toto pasivní umrtvování, které přichází - skryté nebo veřejné a neomalené - právě když to vůbec nečekáme, je třeba milovat. Hází se kamením a zraňují se ovce, zatímco by se mělo házet po vlcích. Člověk, jenž jde za Kristem, zakouší na svém těle, že ti, kteří by ho měli milovat, se k němu chovají nedůvěřivě až nepřátelsky, podezíravě až nenávistně. Hledí na něho s podezřením jako na lháře, protože mu nevěří, že by mohl být v důvěrném přátelství s Bohem, že by žil duchovním životem. Tito lidé však bývají naproti tomu plni laskavosti a pochopení vůči lidem nevěřícím a lhostejným, i k lidem mravně zkaženým.

A je možné, že Pán dopustí, aby byl jeho učedník napadán zbraní, která tomu, kdo se jíchápe, neslouží ke cti, zbraní osobních urážek, používáním otřepaných frází, tendenčních plodů masivní a lživé propagandy: ne všichni lidé totiž mají dobrý vkus a takt.

Není nic divného, že lidé, kteří se drží nespolehlivé teologie a mají uvolněnou morálku, lidé bez zábran, lidé, kteří praktikují jakousi pochybnou liturgii, chovají se jako hippies, bez pocitu jakékoli odpovědnosti, rozšiřují proti těm, kdo mluví jen o Ježíši Kristu, nevraživosti, podezírání, falešná obvinění, urážky, ponižující řeči, posměšky a špičkování všeho druhu.

Takovým způsobem Ježíš formuje duše svých následovníků, nepřestává jim však dávat vnitřní klid a radost, protože oni dobře vědí, že ďábel není schopen - ani ze stovky lží - vytvořit jedinou pravdu; a vštěpuje svým věrným životní přesvědčení, že teprve tehdy dojdou spokojenosti, až budou ochotni spokojenosti se vzdát.