Seznam bodů

Budeme teď uvažovat o těchto přirozených lidských ctnostech. Zatímco já budu mluvit, vy se snažte o rozhovor s naším Pánem, proste ho, aby nám všem pomáhal, aby nás povzbuzoval, abychom dnes hlouběji pronikli do tajemství Vtělení, abychom i my, ve svém těle dovedli lidem živě svědčit o tom, který přišel na svět, aby nás vykoupil.

Cesta každého křesťana, každého člověka není snadná. Jsou samozřejmě období, kdy se zdá, že se nám všechno daří podle našeho očekávání, ale to většinou trvá jen krátce. Žít znamená čelit obtížím, cítit v srdci radost i nechuť, a v této kovářské výhni života může člověk nabýt statečnosti, trpělivosti, velkodušnosti, vyrovnanosti.

Statečný člověk je ten, kdo vytrvale koná to, co podle svého svědomí má konat, ten, kdo neměří hodnotu nějaké práce výhradně ziskem, ale službou, kterou tato práce poskytuje druhým lidem. Statečný člověk často trpí, ale nevzdává se, snad i pláče, ale své slzy polyká. I když protivenství sílí, neustoupí. Vzpomeňte si na přiklad z Knihy Makabejských: stařec Eliazar, který raději zemře, než by porušil Boží zákon: Statečně se vzdávám života, abych se ukázal hoden svého stáří a mladým zanechal ušlechtilý příklad, aby ochotně a svaté zákony.

Přirozenost a jednoduchost jsou dvě báječné lidské ctnosti, které působí, že člověk je otevřen pro přijetí Kristova poselství. A naopak, všechno, co je nějak zamotané, komplikované, všechno piplání vlastní osoby staví zeď, která často brání uslyšet Boží hlas. Vzpomeňte si, co Kristus vrhá do tváře farizeům: uzavřeli se do svého pokřiveného světa, který vyžaduje platit desátky z máty, z kopru a kmínu, ale zanedbávají to, co je důležitější, spravedlnost a věrnost, pečují o to, aby cedili všechno, co pijí, aby neprošel ani komár, ale polykají velblouda.

Ne. Ani ušlechtilý život člověka, který nezaviněně nezná Ježíše Krista, ani život křesťana by neměl být nějak zvláštní, podivný. Všechno, o čem jsme dnes mluvili, vede k jednomu závěru: Ten, kdo se snaží o poctivost, pravdivost, upřímnost, statečnost, mírnost, velkodušnost, vyrovnanost, spravedlnost, pracovitost nebo trpělivost, je opravdovým člověkem. Jednat takto je nesnadné, ale nikdy by to nemělo být podivné. Kdyby se však někdo podivoval, bylo by to, protože se dívá kalným zrakem, zamlženým zbabělostí, nedostatkem statečnosti.

Když křesťan usiluje o získání těchto ctností, jeho duše je připravena pro účinné přijetí milosti Ducha Svatého. A tyto přirozené lidské ctnosti jsou posilovány působením Ducha Svatého. Třetí Božská osoba —sladký host naší duše — nám uděluje své dary: dar moudrosti, rozumu, rady, síly, vědění, zbožnosti, bázně Boží.

Na takovém člověku je pak vidět radost a pokoj, radostný pokoj, vnitřní radost i lidská radost. Když se domníváme, že se všechno před našima očima hroutí, nehroutí se nic, protože, ty jsi přece moje záštita, Bože. Jestliže v naší duši přebývá Bůh, pak všechno ostatní, by se to zdálo sebedůležitější, je jenom nepodstatné pomíjivé, a naopak my jsme získali to, co je trvalé.

Duch Svatý nám pomáhá darem zbožnosti, abychom se s jistotou považovali za Boží děti. A Boží děti přece nemají důvod ke smutku. Smutek je jakási zplodina sobectví, budeme—li žít pro Boha, budeme radostní, i když budeme vidět své chyby a nedostatky. Radost vejde i do života modlitby, takže se nakonec dáme do zpěvu, protože milujeme a zpěv je přece projevem zamilovaných.