Seznam bodů

Duchovní život. Svatost obyčejné práce, svatost malých věcí, svatost při výkonu povolání, každodenních starostech…, svatost pro posvěcování druhých. Jednomu mému známému —nikdy jsem mu nebyl schopen zcela porozumět— se jednou zdálo, že letí letadlem ve velké výšce, ale ne uvnitř letadla, v kabině, ale na křídle. Chudák, strašně se bál a trpěl. Zdá se, že mu náš Pán chtěl naznačit, že tak to vypadá u Boha s dušemi, které se nesnaží o řádný duchovní život nebo ho zanedbávají, že spadnou dolů, trápí se a trpí velkou nejistotou.

A opravdu si myslím, že se vystavují vážnému nebezpečí, že sejdou z pravé cesty ti lidé, kteří se vrhají do všelijakých činností, do činorodostí, a zanedbávají modlitbu, oběť a další prostředky pravé zbožnosti: časté přijímání svátostí, meditaci, zpytování svědomí, duchovní četbu, horlivou úctu k Nejsvětější Panně a andělům strážným… To všechno dělá den křesťana příjemný, protože z duchovního bohatství proudí Boží sladkost a štěstí jako med z plástve.

Každý člověk by se měl ve svém soukromí, ve svém chování, ve styku s ostatními lidmi, při práci snažit být neustále v Boží přítomnosti, hovořit s Bohem, aniž by to bylo nějak zjevně vidět. Lépe řečeno, nejsou slyšet slova, ale to, co lze pozorovat, je úsilí a vytrvalost, s jakou plníme své úkoly, ať jsou důležité nebo ne. Kdybychom to nedělali, byli bychom málo důslednými Božími dětmi, protože bychom promarňovali prostředky, které nám poskytuje Boží prozřetelnost, abychom dospěli k plné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost.

Během poslední španělské války jsem hodně cestoval, abych jako kněz posloužil chlapcům na frontě. V jednom zákopu jsem jednou vyslechl útržek rozhovoru, který se mi vryl do paměti. Bylo to u Teruelu, jeden mladý voják charakterizoval jiného, zřejmě nerozhodného, bázlivého chlapce: to není celý člověk! Velmi by mě rmoutil, kdyby se o komkoliv z vás mohli právem říkat, že jsme nedůslední, že jsme lidé, kteří tvrdí, že jsou křesťané a chtějí jimi být, chtějí být svatí, ale kteří jisté věci zanedbávají, neboť při plnění svých povinností neprojevují Bohu svou lásku ani svou synovskou oddanost. Kdyby tomu bylo tak, také bychom nebyli, ani ty ani já, celými křesťany.

Dovolte mi, abych vám stále zdůrazňoval tu cestu, po které Bůh očekává, že půjdeme, když nás zavolá, abychom mu tady ve světě sloužili, abychom totiž vše posvěcovali a abychom posvěcovali sami sebe svou všední prací. Velmi rozumně, ale pln víry kázal svatý Pavel, že je napsáno v Mojžíšově zákoně: býkovi, když mlátí obilí, nadáš náhubek. A ptá se: Má Bůh na mysli jenom býky? Nepraví to hlavně kvůli nám? Ano, kvůli nám to bylo napsáno: kdo orá, má přece být při práci plný naděje, a kdo mlátí, má to dělat s nadějí, že z toho dostane svůj díl.

Křesťanský život se nikdy neomezoval na vyčerpávající výčet povinností, které zanechávají člověka v rozjitřeném napětí, ale přizpůsobuje se osobním vlastnostem člověka jako rukavice k ruce a vyžaduje od nás, abychom při plnění svých všedních úkolů, těch velkých i těch malých, s modlitbou a umrtvováním nikdy neztratili nadpřirozený pohled na všechno. Věřte, že Bůh přece miluje své tvory, a jak asi bude pracovat takový osel, když nedostane najíst, ani nemá čas, aby obnovil své síly, nebo když se oslabí přílišným bitím? Tvé tělo je jako osel —osel posloužil v Jeruzalémě jako Boží trůn— která tě nese na svém hřbetě po Božích cestách této země: je třeba ho ovládat, aby z těchto Božích cest nesešel, a povzbuzovat ho, aby běžel vesele a pořádně, jak se od takového osla očekává.

Zamysli se ještě jednou nad svým životem a popros za odpuštění za to či ono, co ti svědomí napoví; za špatné užívání jazyka, za myšlenky, které se točí stále kolem tebe, za všechny kritické soudy, které tě tak hloupě trápí a působí ti stále neklid a starost. Vždyť můžete být všichni tak šťastni. Bůh přece chce, abychom byli spokojeni, opilí radostí, protože přece jdeme po stejných cestách štěstí, po kterých šel i On. Cítíme se nešťastni, jen když se snažíme z této cesty sejít a dáváme se cestou sobectví a smyslnosti; a ještě hůře, dostaneme—li se na cestu pokrytců.

Křesťan by měl ve všem, co dělá, být opravdový, poctivý, pravdivý. Na jeho jednání by se měl projevovat duch Kristův. Jestli by na tomto světě měl být někdo opravdu důsledný, je to křesťan, protože mu byl svěřen dar pravdy, která osvobozuje a tento dar by měl přinášet své ovoce. Patrně se mě zeptáte: Otče, a jak mám žít v pravdě? Podaří se mi to? Ježíš Kristus přece předal své Církvi všechny potřebné prostředky: naučil nás modlit se, obracet se na svého nebeského Otce; poslal nám svého Ducha, Velkého Neznámého, aby působil v naší duši; a zanechal nám viditelná znamení své milosti, svátosti. Využívej jich. Buď zbožný. Denně se modli. A nikdy neuhýbej před radostnou tíží kříže našeho Pána.

Ježíš tě přece pozval, abys ho jako dobrý učedník následoval, abys tak na této zemi rozséval radost a pokoj, který svět nemůže dát. A proto znovu opakuji: měli bychom kráčet beze strachu vstříc životu i smrti, neutíkat za každou cenu před bolestí, která je pro křesťana vždy prostředkem k očištění a příležitostí, jak opravdově milovat bratry, měli bychom využívat všeho, co přináší obyčejný všední život.

Náš čas už vypršel. Musím udělat tečku za touto úvahou, kterou jsem na tebe chtěl zapůsobit, abys udělal nějaké konkrétní předsevzetí, nemusí jich být mnoho, ale měla by být dobře promyšlena. Věř, že Bůh chce, abys byl spokojený, a když ze své strany uděláš, co budeš moci, budeš šťastný, velmi šťastný, ba přešťastný, i když to nebude chybět kříž. Ale ten kříž už nebude popravištěm, ale trůnem, z kterého bude kralovat Kristus. A s ním jeho i naše Matka. Svatá Panna ti vyprosí potřebnou sílu, abys následoval jejího Syna.