Seznam bodů

Situace služebníka z podobenství, jenž dlužil deset tisíc hřiven (srov. Mt 18, 24), dobře odráží naše postavení před Bohem: také my nemáme čím splatit nesmírný dluh za tolik dobra, které nám Bůh prokazuje. A my ho ještě zvyšujeme vlastními hříchy. I když s nimi budeme odvážně bojovat, nepodaří se nám spravedlivě vrátit všechno, co nám Pán odpustil. Ale co nezmůže lidská spravedlnost, vrchovatě nahradí Boží milosrdenství. Bůh se může slitovat a odpustit nám náš dluh, protože je dobrý,… jeho milosrdenství je věčné (Ž 105, 1).

Jistě si dobře pamatujete, že toto podobenství má i druhou část, kontrastující s první. Služebník, jemuž bylo právě prominuto hodně peněz, se nechce slitovat nad svým druhem, který mu dluží sotva sto denárů. Vidíme, že není vůbec schopen velkorysosti. Přesně řečeno, nikdo mu nebude upírat právo vyžadovat to, co je jeho. Přesto se v nás něco bouří a říká nám, že takové netolerantní jednání je neslučitelné s pravou spravedlností. Není spravedlivé, aby člověk, s nímž se před chvílí jednalo milosrdně a s pochopením, neprojevil vůči svému dlužníkovi alespoň trochu trpělivosti. Spravedlnost není jen přesné dodržování práv a plnění povinností jako v matematice, kde se všechny problémy řeší sčítáním a odečítáním.

Pán se přiblížil nám, lidem a proto máme všichni v srdci touhy po výšinách, toužebné přání vystoupit co nejvýše, konat dobro. Jestliže k tobě nyní mluvím o těchto tvých touhách, je to proto, že chci, abys bezpečně věděl, že to On nám je vložil do srdce: když ho necháš jednat, budeš sloužit, na tom místě, kde právě jsi, jako jeho užitečný nástroj s nečekaným účinkem. Abys ze zbabělosti nezklamal důvěru, kterou Bůh v tebe vkládá, varuj se domýšlivosti, že obtíže, se kterými se setkáš na své křesťanské cestě, budeš naivně podceňovat.

Neměli bychom se zdráhat milosti. Vlečeme v sobě jako důsledek pokleslé přirozenosti něco, co nás nutí k tomu, že se vzpíráme milosti a klademe jí odpor: jsou to rány způsobené prvotním hříchem, podrážděné našimi osobními hříchy. Proto bychom měli směřovat vzhůru, konat takové správné lidské práce —ty každodenní— které vždy ústí do Boží lásky, pokorně, s kajícím srdcem, s důvěrou v Boží pomoc a přitom konat tyto práce s takovým úsilím, jako by všechno záleželo jen na nás.

Dokud člověk bojuje —je to boj, který potrvá už do smrti— nemůže vyloučit, aby se nezvedli mocní vnější i vnitřní nepřátelé. A jako by toho nebylo dost, někdy na tebe dolehnou spáchané hříchy, a snad jich bude i hodně. Říkám ti ve jménu Božím: nezoufej. Kdyby se to stalo —nemusí se to přece stát, ani to snad nebude běžné— využij toho, aby ses více přimkl k Pánu. On si tě přece vyvolil za syna a tak tě neopustí. Dopouští tuto zkoušku, abys více miloval a jasněji si uvědomil jeho stálou ochranu a jeho lásku.

Říkám ti: neklesej na mysli, protože Kristus nám na kříži odpustil a stále nabízí své odpuštění ve svátosti smíření a abychom dosáhli vítězství, vždy máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

Směřuj stále kupředu, ať se děje co se děje! Drž se pevně za ruku Pána, vždyť víš, že Bůh neprohrává žádné bitvy. Když se od něho z nějakého důvodu vzdálíš, pokorně začni zase znova, chovej se jako kající marnotratný syn, každý den, dokonce 24 hodin denně. Smiř své kající srdce ve zpovědi, která je skutečným zázrakem Boží lásky. A Pán v této báječné svátosti očistí tvou duši a naplní tě radostí a silou, abys neumdléval ve svém úsilí a obracel se bez ustání k Bohu, i když ti vše bude připadat černé. A také Boží matka, která je i matkou naší, tě bude chránit svou mateřskou péčí a bude upevňovat tvé kroky.

Písmo svaté upozorňuje, že dokonce i spravedlivý sedmkrát padne. Při čtení těchto slov se mé srdce vždy zachvívá láskou a bolestí. Tímto Božským upozorněním nám Pán zase vychází vstříc a mluví k nám o svém nekonečném milosrdenství, o své laskavosti, o své shovívavosti, které nikdy nekončí. Buďte jisti, že Bůh nechce naše chyby, ale zná je a počítá právě s těmito našimi slabostmi, abychom se stali svatými.

Řekl jsem vám, že se mé srdce zachvívá láskou. Dívám se na svůj život a upřímně musím přiznat, že nejsme nic, že nestojím za nic, že nic nedokážu, dokonce, že jsem pouhé nic, ale Bůh je všechno a současně je můj a já jsem jeho, protože mě nezavrhuje, protože se za mne vydal. Viděli jste kdy větší lásku?

Mé srdce se chvěje bolestí, protože zpytuji své jednání a žasnu nad spoustou svých opomenutí. Stačí, abych zpytoval těch několik málo hodin, co jsem dnes na nohou a zjišťuji tolik nedostatku lásky, laskavosti. Opravdu mě rmoutí toto mé chování, ale neztrácím pokoj. Padnu před Bohem na kolena a jasně mu vyložím, jak na tom jsem. A hned dostávám pocit jistoty, že mi pomůže a slyším ve svém srdci, jak mi pomalu opakuje: meus es tu, věděl jsem a vím, jaký jsi, tak jen dál!

Nelze jinak. Když se budeme utíkat neustále k Pánu, poroste naše důvěra, když si budeme ověřovat, že jeho láska i jeho volání trvají neustále: Bůh nás stále miluje. Naděje nám ukazuje, že bez něho nejsme schopni splnit ani tu nejmenší povinnost. ale s ním, s jeho milostí se zajizví naše rány, zaštítíme se jeho pevností, abychom čelili útokům nepřítele, a polepšíme se. Krátce: vědomí, že jsme utvořeni z pouhé hlíny, by nám mělo především pomoci upevnit naši naději v Ježíše Krista.

Ctnost naděje —jistota, že Bůh nad námi vládne se svou prozřetelnou všemohoucností, že nám dává vše potřebné— k nám mluví o nestávající Boží dobrotě k lidem, k tobě, ke mně, Bůh je vždy ochoten nás vyslechnout, protože on nikdy nepřestává naslouchat. Zajímá se o tvé radosti, o tvé úspěchy, o tvou lásku, ale i o tvé starosti, o tvou bolest, o tvé nezdary. A proto v něho nedoufej jen, když ve své slabosti klopýtneš, ale obracej se na svého nebeského Otce a hledej u něho milosrdnou ochranu, když je ti dobře i když se ti nic nedaří. A vědomí, že my sami jsme pouhé nic —a není k tomu zapotřebí ani příliš velké pokory, abychom tuto skutečnost uznali, protože jsme opravdu velké množství nul— se stane nezvratnou jistotou, protože před nulou našeho já bude vepsán Kristus a pak výsledné číslo bude velmi vysoké. Hospodin je má záštita a mé útočiště, koho bych se bál?

Měli byste za vším vidět Boha, měli byste vědět, že On nás vždy očekává, že nás pozoruje a vyžaduje, abychom ho věčně následovali, aniž bychom opustili své místo, které máme na tomto světě. Musíme za ním jít s oddanou bdělostí, s poctivou snahou bojovat, abychom neztratili jeho Božský doprovod.

Boj Božího dítěte není nějaké smutné odříkání, zamračená rezignace, ztráta radosti: je to reakce milujícího, který při práci i při odpočinku, v radosti i v bolesti, neustále myslí na milovanou osobu a kvůli ní s radostí čelí všelijakým problémům. V našem případě, jelikož Bůh —znovu to opakuji— neprohrává žádné bitvy, my s ním vždy zvítězíme. Mám zkušenost, že když věrně plním jeho požadavky, pak mi dopřává odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šedé smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

V duchovních boji bývá důležité poznat, kdy podáte vhodný lék, trpělivě, ale rozhodně. Konejte skutky naděje. Zpozorňuji vás, že ve svém duchovním životě utrpíte porážky nebo jednou budete nahoře, jednou dole —dá Bůh že to nebude nic velkého— protože nikdo není od těchto nepříjemností osvobozen. Ale Pán, který je všemohoucí a milosrdný, nám přece dal k disposici vhodné prostředky, abychom mohli zvítězit. Stačí, když je použijeme, jak jsem uvedl výše, rozhodnuti, bude—li třeba začít vždy v každém okamžiku zase znova.

Přistupujte jednou za týden ke svátosti smíření, k božské svátosti odpuštění. Bude—li třeba, přistupujte k ní i častěji, ale bez skrupulí. Znovuoblečeni do milosti budeme se vinout mezi horami, až bez zastavení k vrcholnému plnění křesťanské povinnosti. Budeme—li rádi využívat těchto prostředků, budeme—li prosit Pána, aby nám dával naději každým dnem větší, budeme mít nakažlivou radost těch, kdo vědí, že jsou Boží děti: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? A proto máme optimismus. Hnáni silou naděje budeme usilovat o to, abychom smazali tu lepkavou skvrnu, kterou šíří rozsévači nenávisti, a znovu objevíme svět krásný a radostný, proto vyšel krásný a čistý z Božích rukou a tak ho i jako krásný obnovíme pro Něho, jestliže se naučíme litovat svých hříchů.

Měli bychom růst v naději, protože tak se upevní i naše víra, pravá podstata toho, v co doufáme a přesvědčení o věcech, které nevidíme. Měli bychom růst v této ctnosti, to je prosit Pána, aby v nás rozhojnil svou lásku, protože můžeme opravdově doufat v to, co ze všech svých sil milujeme. A milovat Pána stojí za to. Jistě víte stejně dobře jako já, že zamilovaný člověk se odevzdává s jistotou, vstřícně, když srdce bují ve vzájemné shodě. A co boží láska? Nevíte, že Kristus zemřel za každého z nás? Ano, pro toto naše ubohé, malé srdce se Ježíš obětoval, aby je spasil.

Pán k nám často mluví o odměně, kterou nám získal svou smrtí a svým vzkříšením. Já odcházím připravit vám místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cílem naší pozemské cesty je nebe. Ježíš Kristus nás předešel a tam ve společenství se Svatou Pannou a svatým Josefem —kterého si velmi vážím— anděly a svatými, čeká na náš příchod.

Vždycky se vyskytovali lidé —i v dobách apoštolů— kteří se snažili křesťanům vzít naději. Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus. A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je i naše víra… Skvělé na naší cestě —Ježíš, cesta, pravda a život je, že je bezpečnou zárukou, že skončí ve věčném štěstí, jestliže se od Krista neodloučíme.