Seznam bodů

Musím vás upozornit na jednu nástrahu, kterou může použít satan —on totiž nikdy nemá dovolenou— pro naše zneklidnění. Třeba nás někdy napadne pochybnost, pokušení, že si pomyslíme, že bohužel kráčíme spíše zpátky nebo že sotva postupujeme dopředu, dokonce v nás může sílit přesvědčení, že přes to, že usilujeme o zlepšení, tak se spíše zhoršujeme. Ujišťuji vás, že tento pesimistický názor obvykle odráží nějakou falešnou iluzi, úzkost, kterou je třeba odmítnout. Stává se to v případech, že duše bývá pozornější, svědomí citlivější, láska náročnější. Nebo se stává, že milost nás osvěcuje intenzivnější a do očí pak bijí takové maličkosti, které by ve stínu nebylo vidět. Ať je to jak chce, měli bychom tyto zneklidňující myšlenky zkoumat pozorně, protože Pán se svým světlem od nás žádá více pokory nebo více velkorysosti. Vzpomeňte si, že Boží prozřetelnost nás vede bez ustání a neomezuje svou pomoc —podivuhodnými i drobnými zázraky— aby vedla své děti stále výše.

Militia est vita hominis super terram, et sicut dies, mercenarii, dies eius, život člověka na zemi je boj a jeho dny jsou dny nádeníka. Nikdo neunikne tomuto imperativu, ani lidé milující pohodlí, kteří to nechtějí brát na vědomí: odpadají z Kristových řad, a snaží se uspokojit jinde svou zahálčivost, svou marnivost, své nízké ambice, stávají se otroky svých rozmarů.

Jestliže je stav boje pro lidi přirozený, snažme se houževnatě plnit své povinnosti, rádi se modleme a pracujme s dobrým úmyslem, snažme se poznat Boží vůli. On pak naplní naše touhy po Lásce a na cestě ke svatosti budeme dělat pokroky, i kdybychom na konce života zjistili, že nám zbývá ujít ještě velký kus.

Obnovujte každé ráno svým serviam!, rozhodným budu ti sloužit, Pane!, úmysl neustupovat, neupadat do lenosti nebo netečnosti, konat svou práci s větší nadějí, s větším optimismem. Dobře víme, že když z nějaké potyčky vyjdeme jako poražení, budeme to moci překonat nějakým skutkem upřímné lásky.

Začněme s ústními modlitbami, které mnozí z nás opakují už od dětství: jsou to upřímné a prosté věty, kterými se obracíme na Boha a jeho Matku, která je i matkou naší. Každý den, ne jen občas a ze zvyku, znovu obnovuji, ráno i večer, svoje odevzdání se v zásvětné modlitbě, kterou mě naučili rodiče: Paní má a matko má, celý se ti nabízím. A na důkaz své synovské lásky ti tento den zasvěcuji své oči, své uši, svůj jazyk, své srdce … Není to - svým způsobem - jakýsi počátek kontemplace, projev důvěrného odevzdání se? Co si říkají při setkání lidé, kteří se mají rádi? Jak se chovají? Odevzdávají se celou svou bytostí, se vším, co mají, osobě, kterou milují.

Začněme nejprve jednou krátkou modlitbičkou, pak přidáváme další a další … až se nám bude zdát naše vroucnost nedostačující, protože slova jsou příliš nedostatečná … a nastává důvěrné přátelství s Bohem, neustálé a nepřetržité patření na Boha. Žijeme potom jako zajatci, jako uvěznění. Zatímco vykonáme přes své nedostatky a omezení co nejdokonaleji práce svého stavu a povolání, duše touží po tom, aby se osvobodila. Jsme přitahováni Bohem, jako železo magnetem. Naše láska k Ježíši začíná mít důraznější podobu, pojí se se sladkým úžasem.