Seznam bodů

Když myslím na ty z vás, kdo se ještě po letech oddávají snění —neplodnému, dětskému, jako Tartarin z Tarasconu— o lovu lvů na chodbách domu, kde jsou tak leda myši nebo něco podobného, když myslím na takové lidi, chci vám připomenout, jakým velkolepým dobrodružstvím je cesta k Bohu při věrném plnění běžných denních povinností, v bojích, které Pána naplňují radostí a o kterých ví kromě nás jen on sám.

Patrně nebudete běžně konat oslňující hrdinské činy, z toho prostého důvodu, že se obvykle k tomu nenaskytne příležitost. Ale je naopak dost příležitostí projevit lásku, kterou cítíte k Ježíši Kristu právě v maličkostech a běžných záležitostech. I v malých věcech, vysvětluje sv. Jeroným, se projevuje velikost duše. Stvořitele a jeho dílo neobdivujeme jen tím, že obdivujeme nebe i zemi, slunce a moře, velká zvířata jako je slon, velbloud, vůl, kůň, levhart, medvěd nebo lev, ale zvířata nepatrná jako je mravenec, komáři, mouchy, červíčci a jiná zvířata tohoto druhu, která sice víme, jak vypadají, ale často ani neznáme jejich názvy. Jak u těch velkých, tak u těch malých obdivujeme stejné mistrné dílo. Stejně tak duše, která se odevzdá Bohu, se věnuje se stejnou vroucností věcem nepatrným i těm velkým.

Přirozenost a jednoduchost jsou dvě báječné lidské ctnosti, které působí, že člověk je otevřen pro přijetí Kristova poselství. A naopak, všechno, co je nějak zamotané, komplikované, všechno piplání vlastní osoby staví zeď, která často brání uslyšet Boží hlas. Vzpomeňte si, co Kristus vrhá do tváře farizeům: uzavřeli se do svého pokřiveného světa, který vyžaduje platit desátky z máty, z kopru a kmínu, ale zanedbávají to, co je důležitější, spravedlnost a věrnost, pečují o to, aby cedili všechno, co pijí, aby neprošel ani komár, ale polykají velblouda.

Ne. Ani ušlechtilý život člověka, který nezaviněně nezná Ježíše Krista, ani život křesťana by neměl být nějak zvláštní, podivný. Všechno, o čem jsme dnes mluvili, vede k jednomu závěru: Ten, kdo se snaží o poctivost, pravdivost, upřímnost, statečnost, mírnost, velkodušnost, vyrovnanost, spravedlnost, pracovitost nebo trpělivost, je opravdovým člověkem. Jednat takto je nesnadné, ale nikdy by to nemělo být podivné. Kdyby se však někdo podivoval, bylo by to, protože se dívá kalným zrakem, zamlženým zbabělostí, nedostatkem statečnosti.

Když slyšíme o pýše, patrně si představujeme despotické, zotročující jednání: hlučné hlasy, které provolávají slávu vítězi, který prochází jako nějaký římský císař vysokými oblouky, trochu skloní hlavu, protože se bojí, aby se jeho slavné čelo snad nedotklo bílého mramoru.

Buďme realisté: taková pýcha patří jen mezi bájné výmysly. My musíme bojovat proti jiným formám pýchy, které se vyskytují mnohem častěji a jsou rafinovanější: je to pýcha, která oceňuje více sebe než bližního, je to zbytečné mluveni, myšlenky, gesta, jistá téměř chorobná nedůtklivost, když náš urážejí slova a činy, které žádnou urážkou nejsou.

Toto všechno může být a je vážným pokušením. Člověk se považuje za slunce a střed všehomíra. Všechno se musí točit kolem něho. A nezřídka se s chorobnou úzkostlivostí uchyluje až k předstírání bolesti, zármutku a nemoci, jen aby všichni ostatní o něho pečovali a hýčkali ho.

Mnoho konfliktů v duchovím životě mnoha lidí působí představivost: co když řekli to či ono…, co když budou myslet…, co když mě budou považovat za… A takový člověk pak trpí smutnou a hloupou nadutostí, neodůvodněnou podezíravostí. Při tomto nešťastném nepodloženém podezřívání je neustále zahořklý a snaží se vnést neklid i mezi ostatní lidi, protože neumí být pokorný, protože se nenaučil zapomínat sám na sebe a dávat se pro Boží lásku do služby druhým lidem.