Seznam bodů

Mnozí lidé jen myslí, říkají a dělají: moje, moje, moje. Jak odporné! Sv. Jeroným píše, že skutečně to, co je psáno: hledat výmluvy pro hřích (Žalm 140, 4), dělají tito lidé, kteří k hříchu pýchy, přidávají ještě lenost a lhostejnost.

Je to zvláště pýcha, která neustále omílá toto moje, moje, moje… Neřest, která z člověka dělá neužitečného tvora, který nezná touhu pracovat pro Boha, která ho vede k promarňování času. Snaž se o úspěšnost, potlačuj své sobectví. Tvůj život pro tebe? Tvůj život pro Boha, pro dobro všech lidí skrze lásku k Pánu! Vykopej tu hřivnu! Dělej vše, ať přinese užitek a zakusíš při tomto nadpřirozeném obchodování velkou radost, pochopíš, že nezáleží na tom, aby byl výsledek zde na zemi takový, aby ho lidé mohli obdivovat. Podstatné je odevzdat všechno, co jsme a co máme, snažit se, aby hřivna přinášela užitek a abychom se stále snažili vydávat dobré plody.

Bůh nám možná poskytuje další rok k tomu, abychom mu sloužili. Nemysli, zda to bude pět let nebo jen dva roky. Soustřeď se pouze na tento jediný rok, který právě začal. Abychom ho odevzdali a nezakopali do země. Takové by mělo být naše předsevzetí.

Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty.

Chtěl bych, abychom se zamysleli nad tímto podobenstvím z hlediska, které nás právě zajímá. Tradice v tomto příběhu viděla obraz osudu vyvoleného národa a nám ukazuje hlavně to, jak na velkou lásku Pána odpovídáme my, lidé, nevěrností a nevděkem.

Konkrétně se chci zastavit u onoho: vydal se na cesty. Docházím k závěru, že my křesťané bychom neměli opouštět vinici, do které nás Pán postavil. Měli bychom využít všech svých sil na tuto práci na vinici, pracovat na lisu a po skončení denní práce odpočívat na věži. Kdybychom se nechali vláčet pohodlností, znamenalo by to odpovědět Kristu: Ale, vždyť moje roky jsou tady pro mne, ne pro tebe. Nechci se starat o tvou vinici.

Pán vám daroval život, smysly, schopnosti, bezpočet milostí. Nemáme právo zapomínat, že každý z nás je dělníkem spolu s mnoha jinými na poli, na které On nás postavil, abychom spolupracovali při získávání potravy pro ostatní lidi. Právě tady je naše místo, přesně určené, tady se máme denně s Ním vydávat a pomáhat mu tak v jeho vykupitelském díle.

Dovolte mi, abych se znovu zeptal: tvůj čas je pro tebe? Ne, tvůj čas je pro Boha! Je možné, že díky Božímu milosrdenství toto sobectví ještě tvou duši neovládlo. Říkám ti to proto, že se ti může stát, že budeš cítit, jak tvé srdce kolísá ve víře v Krista. Pro ten případ od tebe žádám, Bůh od tebe žádá, abys věrně a vytrvale ovládal svou pýchu, představivost, abys lehkomyslně neodcházel daleko, abys neopadl od víry.

Dělníci, kteří postávali na tržišti, měli času nazbyt, člověk, který ukryl hřivnu do země, promarnil hodiny, odešel pryč ten, kdo se měl starat o vinici. Všem je společná lhostejnost k velkému úkolu, svěřenému naším Mistrem každému křesťanu: máme se totiž považovat za jeho nástroje a tak i jednat, abychom měli spoluúčast na Jeho vykupitelském díle. Měli bychom prožít celý život v radostné oběti a odevzdanosti pro blaho duší.

Když křesťan usiluje o získání těchto ctností, jeho duše je připravena pro účinné přijetí milosti Ducha Svatého. A tyto přirozené lidské ctnosti jsou posilovány působením Ducha Svatého. Třetí Božská osoba —sladký host naší duše — nám uděluje své dary: dar moudrosti, rozumu, rady, síly, vědění, zbožnosti, bázně Boží.

Na takovém člověku je pak vidět radost a pokoj, radostný pokoj, vnitřní radost i lidská radost. Když se domníváme, že se všechno před našima očima hroutí, nehroutí se nic, protože, ty jsi přece moje záštita, Bože. Jestliže v naší duši přebývá Bůh, pak všechno ostatní, by se to zdálo sebedůležitější, je jenom nepodstatné pomíjivé, a naopak my jsme získali to, co je trvalé.

Duch Svatý nám pomáhá darem zbožnosti, abychom se s jistotou považovali za Boží děti. A Boží děti přece nemají důvod ke smutku. Smutek je jakási zplodina sobectví, budeme—li žít pro Boha, budeme radostní, i když budeme vidět své chyby a nedostatky. Radost vejde i do života modlitby, takže se nakonec dáme do zpěvu, protože milujeme a zpěv je přece projevem zamilovaných.

Když slyšíme o pýše, patrně si představujeme despotické, zotročující jednání: hlučné hlasy, které provolávají slávu vítězi, který prochází jako nějaký římský císař vysokými oblouky, trochu skloní hlavu, protože se bojí, aby se jeho slavné čelo snad nedotklo bílého mramoru.

Buďme realisté: taková pýcha patří jen mezi bájné výmysly. My musíme bojovat proti jiným formám pýchy, které se vyskytují mnohem častěji a jsou rafinovanější: je to pýcha, která oceňuje více sebe než bližního, je to zbytečné mluveni, myšlenky, gesta, jistá téměř chorobná nedůtklivost, když náš urážejí slova a činy, které žádnou urážkou nejsou.

Toto všechno může být a je vážným pokušením. Člověk se považuje za slunce a střed všehomíra. Všechno se musí točit kolem něho. A nezřídka se s chorobnou úzkostlivostí uchyluje až k předstírání bolesti, zármutku a nemoci, jen aby všichni ostatní o něho pečovali a hýčkali ho.

Mnoho konfliktů v duchovím životě mnoha lidí působí představivost: co když řekli to či ono…, co když budou myslet…, co když mě budou považovat za… A takový člověk pak trpí smutnou a hloupou nadutostí, neodůvodněnou podezíravostí. Při tomto nešťastném nepodloženém podezřívání je neustále zahořklý a snaží se vnést neklid i mezi ostatní lidi, protože neumí být pokorný, protože se nenaučil zapomínat sám na sebe a dávat se pro Boží lásku do služby druhým lidem.

Nikdy se nedejte zadržet nějakými pokryteckými důvody a podejte účinný lék. Chovejte se však mateřsky, jemně, tak jako jednaly naše matky, když nám léčily bolesti i bolístky, které jsme získali při svých dětských pádech. Jestliže je třeba počkat několik hodin, tak se počká. Ale nikdy víc, než je nutné, protože jednat jinak by znamenalo pohodlnost, zbabělost, a to je zcela něco jiného než moudrá opatrnost. Všichni, zvláště pak vychovatelé, musí zahnat strach a případnou ránu dobře dezinfikovat.

Je možné, že někdo našeptá lstivě do uší těch, kteří by měli léčit, ale nejsou schopni se pro to rozhodnout nebo nechtějí plnit své poslání: Mistře, víme, že jsi pravdomluvný (Mt 22, 16). Nepřipusťte žádnou ironickou chválu: ti kteří neplní svědomitě své povinnosti, nejsou opravdovými mistry, protože neukazují správnou cestu. Nejsou ani pravdiví, protože s falešnou opatrností berou jako přehánění dodržování jasných norem jednání nebo dokonce pohrdají těmito normami, tolikrát ověřenými jednáním, věkem, správným sebeovládáním, znalostí lidské slabosti a láskou ke každé ovečce. Ta nás nutí promlouvat, zasahovat, projevovat zájem.

Falešné mistry ovládá strach, že zjistí pravdu. Zneklidňuje je už pouhá myšlenka na povinnost aplikovat někdy bolestnou protilátku. Nemylte se, takové jednání není moudré, ani laskavé, ani rozvážné, takový postoj je projevem bázlivosti, nedostatku odpovědnosti, nerozumnosti, hlouposti. Tito lidé se v panice snaží zabránit zlu, když už je pozdě. Nepamatují na to, že ctnost opatrné moudrosti vyžaduje dát radu včas. Ten, kdo radí, by měl mít jisté znalosti, měl by vycházet z dřívějších zkušeností, měl by mít na problém nezkalený pohled a měl by být výmluvný.