Seznam bodů

Snažme se ve svém srdci vzbudit horlivou touhu po svatosti, i když vidíme, jak jsme plni nedokonalosti. Neděste se: jak člověk dělá pokroky v duchovním životě, tím jasněji vidí své osobní chyby. Stává se, že působení milosti se stává jakýmsi zvětšovacím sklem, ve kterém se objeví v obrovských rozměrech i to nejmenší smítko prachu nebo skoro neviditelné zrnko písku, protože duše dosáhne jisté jemnosti a dokonce pouhý nepatrný stín zatíží citlivé svědomí, kterému je vzorem Boží neporušenost. Řekni teď svému Pánu z upřímného srdce: Pane, chci být opravdu svatý, chci být tvým opravdovým učedníkem, opravdu tě chci následovat. A hned vzbuď předsevzetí, že toto své dnešní předsevzetí budeš denně opakovat.

Ježíši! Kéž bychom, my kdo se setkáváme ve tvé lásce, byli vytrvali! Kéž bychom uměli proměnit v činy všechny ty touhy, které probouzíš v našich srdcích! Ptejte se často: Proč jsem na světě? A v tomto duchu budete usilovat o dokonalé, láskyplné plnění všeho toho, co denně podnikáte. Věnujte pozornost i malým věcem. A následujme příkladu svatých, lidí jako jsme my, z masa a kostí, kteří měli také své slabosti a nedokonalosti, kteří však skrze Boží lásku uměli zvítězit i sami nad sebou. Přemýšlejme o jejich jednání a —jako včely, které si z každého květu vyberou tu nejlepší šťávu— poučme se z jejich zápasu. A všichni, vy i já, si můžeme vzít příklad i z mnoha ctností svých bližních, kteří nám často udělují lekce v práci, obětavosti, radosti… nesmíme se však příliš pozastavovat nad jejich nedostatky, to je nevyhnutelné jen tehdy, když jim můžeme bratrsky pomoci tyto nedostatky napravovat.

Ten, kdo dokáže být statečný, nechce ze své ctnosti rychle něco získat, je trpělivý. Statečnost nás vede k přirozené i božské ctnosti trpělivosti. Trpělivostí zachráníte svou duši (Lk 21,19). Záchrana duše je založena na trpělivosti, která je skutečným kořenem i průvodcem všech ctností. Zachráníme svou duši trpělivostí, protože se naučíme sebeovládání.

A tato trpělivost nás vede k tomu, abychom byli chápaví vůči druhým lidem v přesvědčení, že lidé stejně jako víno jsou s přibývajícím věkem lepší.

Jedním z hlavních projevů lásky je pokora. Když se upřímně považujeme za pouhé nic, když chápeme, že bez Boží pomoci i ten nejslabší a nejhorší člověk by byl lepší než my, když jsme si vědomi toho, že jsme schopni všech možných chyb i všech možných ohavností, když jsme si vědomi toho, že jsme hříšníci, i když usilovně bojujeme, abychom se zbavili tolika nevěrností, jak potom můžeme smýšlet špatně o ostatních lidech? Jak bychom mohli živit ve svém srdci fanatismus, nesnášenlivost či povýšenost?

Pokora nás povede jako za ruku k co nejlepšímu jednání k bližním: to je všechny chápat, umět žít v míru se všemi lidmi, všem odpouštět, nevytvářet žádné hranice ani přehrady, jednat —vždy! — jako nástroj po jednotě s bližními, po vzájemném respektování práv každého člověka. Tento ohled k druhým může pak přerůst v pravé bratrství, které obráží stopu toho nejcennějšího v našem životě: jestliže jsme Boží děti, bratrství se neomezuje jen na nějakou frázi ani to není žádný planý ideál: je to ideál sice obtížný, ale dosažitelný.

My křesťané musíme ukázat všem lidem cynickým, skeptický, chladným i bázlivým, že taková láska je možná. Bude to snad těžké, protože člověk byl stvořen svobodný a záleží na něm, zda se v marném a trpkém odporu postaví proti Bohu nebo ne. Ale je to možné a je to i reálné, protože takové jednání plné lásky je nutně důsledkem lásky Boží a lásky k Bohu. Když všichni, ty i já, milujeme, miluje i Ježíš Kristus. A tak pochopíme celou hloubku a užitečnost bolesti, oběti, odevzdanosti v každodenním spolužití s druhými lidmi.

Přesvědčili jsme se, že láska nemá nic společného s onou karikaturou, s jakou se často tato hlavní křesťanská ctnost líčí. A tak tedy, proč takový požadavek, aby se o ní neustále kázalo? Objevuje e jako jakési povinné téma, ale je málo možností projevovat ji konkrétními činy?

Kdybychom se rozhlédli kolem sebe, patrně bychom se mohli myslet, že láska je jakousi jalovou ctností. Ale když budeme všechno posuzovat z nadpřirozeného hlediska, objevíme i kořen této jalovosti: nedostatek usilovného a neustálého důvěrného styku s naším Pánem, Ježíšem Kristem a nedbání na působení Ducha svatého v lidských srdcích. Prvním plodem Ducha svatého je právě láska.

Jeden z církevních otců používá několika rad apoštola "jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon" a dodává: "budeme-li milovat Krista, budeme pak lehčeji snášet slabosti druhých lidí, dokonce i nedostatky člověka, kterého ještě nemilujeme, protože není dobrý."

A tudy vede cesta vzhůru, kterou rosteme v lásce. Kdybychom si mysleli, že nejdříve se musíme cvičit v nějakých humanitárních akcích, při ošetřování nemocných, ale bez Boží lásky, mýlili bychom se. "Nezanedbávejme Krista kvůli starosti o nemocného bližního, neboť máme milovat nemocného kvůli Kristu."

Dívejme se stále na Ježíše, který aniž by přestal být Bohem, se ponížil a vzal ne sebe podobu služebníka, aby nám mohl sloužit, protože jen takto můžeme jít kupředu. Láska touží po spojení, po sjednocení s milovanou osobou: a když se sjednotíme s Kristem, přitáhne nás touha pomáhat mu v jeho životě odevzdanosti, nesmírné lásky, oběti až k smrti. Kristus nás staví před rozhodné dilema: prožít svůj život sobecky a osamoceně nebo ze všech sil sloužit.