Seznam bodů

Ale vraťme se k našemu tématu. Už jsem vám říkal, že můžete dosáhnout těch nejvýraznějších úspěchů ve společnosti, ve veřejné činnosti, ve svém povolání, ale jestliže zanedbáte svůj duchovní život a odloučíte se od Boha, nakonec ztroskotáte. Před Bohem, a to je to nejdůležitější, dosáhne vítězství ten, kdo usiluje o to, aby jednal jako opravdový křesťan. Neexistuje žádné polovičaté řešení. Sami jistě znáte tolik lidí, kteří by z lidského hlediska měli být velmi šťastni, a přesto jsou neklidní a zatrpklí, zdá se, že překypují radostí, ale dotkneš se jejich duše a objeví se zatrpklost, hořká jako žluč. Nikomu z nás se nic takového nestane, jestliže se opravdu budeme stále snažit plnit Boží vůli, oslavovat Boha, chválit ho a šířit jeho království mezi všemi lidmi.

Působí mi zármutek, když se dozvím, že nějaký katolík —Boží syn, který je křtem povolán, aby byl druhým Kristem— uklidní své svědomí formální zbožností, jakousi nábožností, která ho přiměje občas se pomodlit, pouze tehdy, když si myslí, že se mu to hodí, chodí na mši svatou v předepsané dny —a to ještě ne po každé— přitom pečlivě sleduje, aby měl v pořádku zažívání, jí pravidelně v určitou dobu, polevuje ve víře, mění ji za mísu čočovice, jen aby se nemusel případně vzdát svého postavení… A potom drze a opovážlivě použije pro svůj postoj nálepky: křesťan. Ne! Nespokojme se s nálepkami, chtěl bych, abyste byli dokonalými křesťany, a proto musíte nekompromisně hledat vhodný duchovní pokrm.

Z vlastní zkušenosti jistě dobře víte —a mnohokrát jste to slyšeli i ode mne, když jsem chtěl předejít malomyslnosti— že duchovní život spočívá v tom, že se každý den začíná znovu a zase znovu, a cítíte jistě ve svém srdci, stejně jako to cítím já, že to musíme dělat bez ustání. Patrně jste to pozorovali při zpytování svědomí —mně se to stává také; promiňte, že se stále odvolávám na sebe, ale když k vám mluvím, obracím se na Pána s potřebami vlastní duše— že opakovaně prohráváte a často se vám zdá, že tyto malé prohry jsou neobyčejně závažné, protože svědčí o zřejmém nedostatku lásky, odevzdanosti, ducha oběti, ohleduplnosti. Snažte se o zlepšení s upřímnou lítostí, ale nezneklidňujte se.

Jeden současný světský způsob myšlení i jiné další názory, které bychom mohli nazvat pietistické, se shodují v tom, že nepovažují křesťana za dokonale plnohodnotného člověka. Podle přívrženců prvního způsobu myšlení by požadavky evangelia udusily všechny lidské vlastnosti, podle zastánců druhého názoru by pokleslá přirozenost ohrožovala čistotu víry. Výsledek je stejný: neznat hluboké tajemství Kristova Vtělení, nevědět, že Slovo se stalo tělem, člověkem, a přebývalo mezi námi.

Moje lidská, křesťanská i kněžská zkušenost mi ukazuje pravý opak: neexistuje lidské srdce, i kdyby bylo sebevíc zabředlé v hříchu, které by v sobě neskrývalo, jako řeřavý uhlík v popelu, nějakou jiskřičku ušlechtilosti. A když jsem na takové srdce zaklepal, důvěrně a ohleduplně, a oslovil jsem je Kristovým učením, vždy vstřícně odpovídalo.

Na tomto světě se na Boha mnoho lidí neobrací; někteří lidé snad ani neměli příležitost slyšet božské učení nebo na ně zapomněli. Ale po lidské stránce jsou tito lidé upřímní, poctiví, soucitní, čestní. A odvažuji se tvrdit, že ten kdo má takové dobré vlastnosti, je na nejlepší cestě, aby byl velkodušný i vůči Bohu, protože přirozené lidské ctnosti jsou základem ctností nadpřirozených.

Je pravda, že osobní dobré vlastnosti ke spáse nestačí, nikdo nebude spasen bez Kristovy milosti. Ale když je člověk přirozeně čestný, Bůh mu k sobě ulehčí cestu a ten člověk může se stát svatým, —protože byli pokřtěni a přijímají i další svátosti— ale kteří se chovají nepoctivě, falešně, neupřímně, pyšně… A pak najednou upadnou. Připadají nám jako hvězdy, které na okamžik zazáří a najednou se neodvratně zřítí dolů.

Jako odpovědní Boží synové si musíme být vědomi toho, že Bůh chce, abychom byli po lidské stránce dobří. Ať se hlava dotýká nebe, ale nohy ať stojí pevně na zemi. Žít křesťansky neznamená přestat být člověkem nebo se vzdát snahy o získání těch dobrých vlastností, které mají někteří lidé, i když neznají Krista. Pro každého křesťana má velkou cenu spasitelná krev našeho Pána, který chce —znovu ti zdůrazňuji— abychom byli po lidské i nadpřirozené stránce dokonalí a neustále se snažili napodobovat Jeho, toho, který je perfectus Deus, perfectus homo.

Přirozené lidské ctnosti od nás vyžadují vytrvalé úsilí, protože není snadné být dlouhodobě čestný v situacích, které vypadají, že ohrožují vlastní bezpečí člověka. Všimněte si jen, jak se řada lidí dívá na pravdivost. Opravdu vyšla z módy? Zvítězilo s konečnou platností kompromisní chování, oslazování hořkých pilulek a jiného okrašlování nepříjemné pravdy? Lidé se bojí pravdy. A proto tvrdí, že stejně už nikdo nežije pravdivě a nikdo neříká pravdu, že se všichni uchylují k přetvářce a ke lži.

Naštěstí však tomu tak není. Je mnoho lidí —křesťanů i nekřesťanů— odhodlaných obětovat svou čest i svou pověst za pravdu, nesnaží se za každou cenu vyhledávat přízeň těch, co jsou právě u vesla. Tito lidé milují upřímnost, a když zjistí, že se mýlili, svůj omyl dovedou přiznat a napravit. Nenapraví ovšem nic ten, kdo začal s lhaním, ten kdo z pravdy udělal pouhé zvučné slovo, které má jen skrýt jeho obojetné jednání.