Snad se někdo zeptá: a v co máme, my křesťané doufat? Svět nám totiž nabízí mnoho dobrých věcí, které si žádá naše srdce, toužící po štěstí a po lásce. Kromě toho chceme plnýma rukama rozsévat pokoj a radost, nespokojujeme si jen s vlastním štěstím, ale usilujeme i o spojenost svých bližních.

Bohužel někteří lidé se správnými, ale přízemními názory, s ideály výhradně prchavými a vrtkavými, zapomínají, že touhy křesťana mají směřovat k výšinám. K nekonečným výšinám! Mělo by nám záležet na Boží lásce, měli bychom se z ní plně a nekonečně těšit. Dobře přece víme, že až tento svět skončí, vše pomine, pro každého člověka nastane konec už dříve jeho smrtí, protože ani pocty ani bohatství si do hrobu nikdo nebere. Proto, okřídleni nadějí, která nás povzbuzuje, abychom se pozvedli až k Bohu, jsme se naučili modlit: in te Domine speravi, non confundar in aeternum, doufám v tebe, Pane, že mě budeš řídit svou rukou nyní i vždycky na věky věků.