Boje

Ne všichni se mohou stát bohatými, moudrými, slavnými… Naopak všichni, ano „všichni“, jsme povoláni k tomu, abychom se stali svatými.

Být věrný Bohu vyžaduje boj. Boj tělo na tělo, muž proti muži — muž starý kontra muž Boží —, boj o každý centimetr, bez ochabování.

Tvá zkouška, to nepopírám, je dost tvrdá: musíš stoupat nahoru, dělat to, co je ti „proti srsti“. — Co ti poradím? — Opakuj: „omnia in bonum!“, všechno, co se děje, všechno co mě potkává, je pro moje dobro… Proto — toto je správný závěr — přijmi to, co se ti zdá tak namáhavé, jako sladkou skutečnost.

Dnes nestačí dobří mužové a ženy. — Ostatně dostatečně dobrý nemůže být člověk, který se spokojí s tím, že je téměř dobrý. Je třeba být „revolucionář“.

Oproti hedonismu, pohanskému a materialistickému břemenu, které nám svět nabízí, chce Kristus nonkonformisty, revolucionáře lásky!

Svatost ani skutečná touha jí dosáhnout nepřipouští přestávky ani prázdniny.

Někteří se chovají během svého života tak, jako by Pán mluvil o odevzdání a přímém jednání pouze k těm, které by to nic nestálo — a takoví lidé neexistují — nebo k těm, kdo potřebují bojovat.

Zapomínají na to, že Ježíš řekl nám všem: nebeské království se dobývá násilím, svatou bitvou každého okamžiku.

Jakou touhu reformovat mají mnozí! Nebylo by lepší, kdybychom se reformovali všichni, jeden každý z nás, abychom věrně plnili to, co je přikázáno?

Brodíš se v pokušeních, vydáváš se v nebezpečí, zahráváš si s pohledy a představivostí, bavíš se o hloupostech. — A pak se děsíš, že tě přepadají pochybnosti, skrupule, zmatky, smutek a malomyslnost. — Musíš mi přiznat, že jsi málo důsledný.

Po začátečním nadšení přišlo váhání, rozpaky, obavy. — Dělají ti starosti studium, rodina, ekonomická situace a především myšlenka, že nemůžeš dál, že jsi možná k ničemu, že ti chybí životní zkušenost.

Dám ti jistý prostředek k překonání těchto obav — jsou to pokušení působená ďáblem nebo tvým nedostatkem velkorysosti: pohrdej jimi, zbav svou paměť těch vzpomínek. Už před dvaceti stoletími řekl Mistr: „Neobracej se nazpátek!“

Je třeba živit v našich duších opravdovou hrůzu z hříchu. Pane — opakuj to s kajícným srdcem —, ať už tě víc neurážím!

Ale neděs se, když zjistíš přítěž ubohého těla a lidských vášní: bylo by hloupé a naivně dětské, kdyby ses teď začal zabývat tím, že „to“ existuje. Tvoje ubohost není překážkou, nýbrž ostruhou, která tě pobízí, aby ses více spojil s Bohem a abys ho vytrvale hledal, protože On nás očišťuje.

Jestliže představivost kypí všude kolem tebe, budou se z ní nutně rodit různé iluzorní situace a názory, které obyčejně nejsou v souladu s tvou cestou, hloupě tě rozptylují, činí tě chladným a vzdalují tě od přítomnosti Boží. — Marnost.

Jestliže se tvá představivost zaměří na ostatní, snadno upadneš do pokušení soudit je — i když nemáš toto poslání —, a interpretovat jejich chování přízemním a málo objektivním způsobem, — Opovážlivé soudy.

Jestliže se tvá představivost vznáší kolem tvých vlastních schopností a tvého vystupování, nebo kolem obdivu, který vyvoláváš u ostatních, vystavuješ se nebezpečí, že ztratíš přímost v jednání a dáš podnět pýše.

Pustit představivost ze řetězu obvykle znamená jen ztrátu času, ovšem jestliže je člověk nedokáže ovládnout, vystaví se řadě dobrovolných pokušení.

— Ani den nezanedbej vnitřní umrtvování!

Nebuď mi tak hloupě naivní a nemysli si, že musíš snášet pokušení, aby sis mohl být jist, že jsi s to trvale kráčet po své cestě. Bylo by to, jako kdyby sis přál, aby ti zastavili srdce, a tak ti dokázali, že chceš žít.

S pokušením neveď dialog. Dovol, abych ti to zopakoval: měj odvahu utéct a sílu neohmatávat svou slabost, aby ses dozvěděl, kam až můžeš dojít. Přestaň bez ústupků!

Nemáš žádnou omluvu. Vina je pouze na tobě. Jestliže víš — znáš se dostatečně — že po téhle stezce — s touhle četbou, s touto společností — můžeš skončit v propasti, proč si umíněně myslíš, že právě toto je zkratka, která usnadňuje formování nebo zrání tvé osobnosti?

Změň radikálně svůj způsob života, i když to od tebe bude vyžadovat více úsilí a budeš mít méně zábav na dosah ruky. Už je čas, aby ses choval jako zodpovědný člověk.

Mnoho bolí Pána nevědomost tolika mužů a tolika žen, kteří se vůbec nesnaží vyvarovat se dobrovolných lehkých hříchů. Je to normální — myslí si a ospravedlňují se — protože těchhle zakopnutí se dopouštíme všichni! Dobře mě poslouchej: také většina té chátry, která odsoudila Krista a přivodila mu smrt, začala pouze křikem — jako ostatní! — a tím, že přišli do Getsemanské zahrady — s ostatními! — …

Nakonec, pod tlakem toho, co dělali „všichni“, nedokázali nebo nechtěli couvnout zpět… a ukřižovali Ježíše!

Ani teď, po dvaceti stoletích, jsme se nepoučili.

Nahoru a zase dolů. Máš hodně, příliš mnoho výkyvů.

Důvod je jasný: až dosud jsi vedl snadný život a nechceš se dozvědět, že od „přát si“ k „dát se“ je pořádná vzdálenost.

Protože musíš nutně, dříve či později, narazit na svou vlastní očividnou ubohost, chci tě uchránit před několika pokušeními, která ti tehdy vnukne ďábel a která musíš okamžitě odrazit: jedná se o myšlenku, že Bůh na tebe zapomněl, že tvé povolání k apoštolátu je klamné, nebo že tíha bolesti a hříchů světa přesahuje tvé síly apoštola… — Nic z toho není pravda!

Jestliže opravdu bojuješ, potřebuješ zpytovat svědomí. Dbej o denní zpytování: zaměř se na to, zda pociťuješ, že Boží láska bolí, když našemu Pánu nedáváš, co mu náleží.

Jako mnozí spěchají položit „základní kámen“, aniž by se potom snažili započaté dílo dokončit, podobně hříšníci se často obelhávají slovy: „Dnes to bylo naposledy“.

Když se jedná o to „skoncovat“, pak nezapomeň, že „naposledy“ je už za tebou, je minulostí.

Doporučuji ti, aby ses někdy pokusil vrátit se… na počátek svého „prvního obrácení“. Je to krok, který má velmi blízko k „být jako děti“: v duchovním životě je třeba nechat se vést s plnou důvěrou, beze strachů a obojakostí; je třeba mluvit naprosto otevřeně o tom, co má člověk v mysli i v duši.

Jak se chceš dostat z tohoto stavu vlažnosti a politováníhodné ochablosti, jestliže o to nebudeš usilovat? Bojuješ moc málo, a i když se snažíš, děláš to jakoby ze vzteku a s nechutí, a téměř si přeješ, aby tvé chabé úsilí nemělo úspěch a ty ses mohl sám před sebou ospravedlnit, abys od sebe nemusel nic žádat a aby ani tvé okolí od tebe nic nechtělo.

Plníš svoji vůli, ne vůli Boží. Pokud se nezměníš, a to doopravdy, nebudeš ani šťastný, ani nedosáhneš pokoje, který ti teď chybí. — Pokoř se před Bohem a snaž se chtít změnu doopravdy.

Jaká ztráta času a jak úzké lidské vidění, když všechno, co děláme, považují jiní za pouhé taktizování, jako by tajemství účinnosti spočívalo právě v něm. — Zapomínají, že „taktika“ Boží je v lásce k lidem, lásce bez hranic: tak překonal On nepřekonatelnou vzdálenost mezi nebem a zemí, kterou člověk otevřel svým hříchem.

Měj při zpytování svědomí „barbarskou upřímnost“; to znamená statečnost: stejnou, s jakou se díváš do zrcadla, abys věděl, kde ses zranil, kde ses ušpinil nebo kde se nacházejí vady, které máš odstranit.

Musím tě varovat před jedním trikem „satanáše“ — malé písmeno je zde úmyslně, protože si víc nezaslouží —, který se snaží využít i docela obyčejných situací, aby nás svedl z cesty, jež vede k Bohu.

Jestliže bojuješ, a navíc jestliže bojuješ opravdově, nesmíš se divit, že přijde únava nebo chvíle, kdy musíš přemáhat sám sebe bez jakékoliv útěchy duchovní či lidské.

Podívej, co bylo v jednom mě adresovaném dopise a k čemu jsem došel, když jsem přemýšlel o lidech, kteří se naivně domnívají, že milost nepřihlíží k přirozenosti: „Otče, už několik dní jsem při plnění svých povinností strašně líný a apatický, všechno dělám nuceně a s velmi malým nadšením. Proste za mne, aby brzy přešla tato krize, která mi způsobuje velké utrpení, pomyslím—li, že mne může svést z cesty“. — Omezil jsem se na odpověď: Nevěděl jsi, že láska vyžaduje oběť? čti pomalu slova Mistrova „Kdo na sebe nebere svůj kříž >cotidie< — každý den, není mne hoden“. A dále: „Nezanechávám vás jako sirotky.“ Pán dopouští tuto vyprahlost, která tě tolik tíží, proto, abys ho více miloval, abys důvěřoval pouze v něho, a tak se skrze kříž spolu vykoupil, a abys ho našel.

Jak málo chytrý mi připadá ďábel!, řekl jsi mi. Nechápu jeho stupidnost: stále stejné podrazy, stejné falešnosti… — Máš naprostou pravdu. Ale my lidé jsme chytří ještě méně a nedokážeme si vzít ponaučení z cizí škody… Satanáš s tím vším počítá, aby nás pokoušel.

Slyšel jsem při jisté příležitosti, že ve velkých bitvách se opakuje jeden zvláštní jev. I když se zdá, že vzhledem k převaze v lidech i technice je vítězství jisté už předem, přesto v bitevní vřavě nechybí okamžiky, kdy hrozí porážka vinou slabosti některého úseku. Tehdy přicházejí rozhodné příkazy z hlavního štábu a na slabé místo jsou vyslány posily. — Myslel jsem na tebe a na sebe. S Bohem, který neprohrává bitvy, budeme vždycky vítězi. Proto, jestliže se v bitvě o svatost cítíš být bez sil, poslouchej rozkazy, dej si říct, nech si pomáhat… protože On neselhává.

Otevřel jsi upřímně své srdce svému duchovnímu vůdci s vědomím, že je tomu přítomen Bůh…, a bylo nádherné zjistit, že ty sám nacházíš tu pravou odpověď na své pokusy o kličkování.

Milujme duchovní vedení!

Uznávám: chováš se slušně… Dovol však, abych byl k tobě upřímný: vlečeš-li se takhle pomalu — přiznej si to sám — pak kromě toho, že nejsi úplně šťasten, zůstáváš velmi daleko od svatosti.

Proto se tě ptám: opravdu se chováš slušně? Nemáš spíš o slušnosti poněkud mylnou představu?

Děláš-li hlouposti, jsi-li vnitřně i navenek lehkomyslný a nepevný ve chvílích pokušení, chceš-li bez chtění, pak je nemožné, abys pokročil ve vnitřním životě.

Často mi připadá, že mnozí lidé maskují svou zatvrzelost vůči Boží milosti slovy „zítra“ a „později“.

Jeden z paradoxů duchovní cesty: duše, jejíž stav vyžaduje menší nápravu, se více snaží jí dosáhnout a nezastaví se, dokud jí nedosáhne. A naopak.

Občas si vymyslíš „problémy“, protože nedokážeš sestoupit až ke kořenům, z nichž pochází tvé jednání.

— Jediné, co potřebuješ, je rozhodující změna postoje: plnit poctivě svou povinnost a být věrný pokynům, které jsi dostal od duchovního vůdce.

Uvědomuješ si se stále větší naléhavostí, že je nutné být svatý, a proto ses pustil bez váhání do každodenního boje, přesvědčen, že musíš statečně bojovat proti všem příznakům změšťáčtění.

Později, při rozhovoru s Pánem v modlitbě jsi pochopil s větší jasností, že boj je synonymem lásky a prosil jsi ho o větší lásku, bez strachu z boje, který tě čeká, protože budeš bojovat o Něho, s Ním a v Něm.

Zmatky? Buď upřímný a přiznej, že dáváš přednost být otrokem svého sobectví, místo abys sloužil Bohu nebo duším. — Ustup!

„Beatus vir qui suffert tentationem…“ — Blahoslavený muž, který trpí pokušení, protože poté, co byl vyzkoušen, dostává korunu Života.

Nenaplňuje tě radostí zjišťovat, že tvůj vnitřní zápas je pramenem pokoje, který nikdy nevysychá?

„Nunc coepi!“ — Teď začínám! je výkřik zamilované duše, která v každém okamžiku, ať byla věrná nebo ať jí chyběla velkorysost, obnovuje své přání sloužit s naprostou oddaností našemu Bohu, a tak mu dokazovat svou lásku.

Bolelo tě v duši, když ti řekli, že to, co hledáš, není obrácení, ale útočiště pro tvé ubohosti, abys mohl pokračovat pohodlně — byť s příchutí pelyňku! — ve svém způsobu života a vléci za sebou ten smutný náklad.

Nevíš, jestli to,, co se tě zmocnilo, je fyzická skleslost nebo nějaký druh vnitřní únavy nebo obě věci zároveň: bojuješ bez boje, bez touhy opravdu, viditelně se polepšit, abys mohl přinést duším Kristovu radost a lásku.

Chci ti připomenout jasná slova Ducha svatého: korunován bude pouze ten, kdo bojoval „legitime“ — opravdově, všemu navzdory.

Mohl bych se chovat lépe, být rozhodnější, rozdávat víc nadšení… Proč to nedělám?

Protože — promiň mi moji upřímnost — jsi moula: ďábel ví velice dobře, že jedny z nejhůře hlídaných dveří duše jsou dveře jednoho druhu lidské hlouposti, totiž ješitnosti. Na ni teď soustředí všechny své síly: pseudo sentimentální vzpomínky, hysterií podbarvený komplex černé ovce, dojem jakéhosi hypotetického nedostatku svobody…

Na co čekáš? Znáš přece Kristovu větu: Bděte a modlete se, protože nevíte dne ani hodiny.

Vykládals mi rozšafně a přitom nejistě: jedni jdou nahoru, jiní dolů… A takoví jako já upadli a leží na cestě.

Zarmoucen tvou lhostejností jsem ti odpověděl: ležící mohou „vzít do vleku“ ti, co stoupají, ale častěji se stává, že je s sebou strhnou ti, kdo sami padají. Pomysli, jak trpké chvíle si chystáš!

Naznačil to ostatně už svatý biskup z Hippony: nejít kupředu znamená zůstat pozadu.

V tvém životě jsou dvě věci, které spolu neladí: rozum a cit.

Inteligence — osvícená vírou — ti jasně ukazuje nejen cestu, ale také rozdíl mezi hrdinským a hlupáckým způsobem, jak po ní kráčet. Především před tebe staví velikost a božskou krásu díla, které Trojice nechává v našich rukou.

Cit naopak lne k tomu, čím pohrdáš, dokonce i tehdy, když si uvědomuješ, že je to hodno opovržení. Zdá se, jako by v tvém nitru čekaly na svou příležitost tisíce maličkostí. S tím jak se tvoje ubohá vůle oslabuje — následkem fyzické únavy nebo ztráty nadpřirozeného vidění — tyto maličkosti útočí stále více na tvou představivost, až ji nakonec zaplní, a tak tě podrobí a zbaví tě odvahy: těmito maličkostmi jsou například: neúspěchy v práci, nechuť poslouchat, nedostatek prostředků, pozlátka marnivého života, malá i velká nepříjemná pokušení, záchvaty přecitlivělosti, únava, hořká pachuť duchovní prostřednosti… A někdy také strach: strach, protože víš, že Bůh tě chce mít svatého, a ty jím nejsi.

Dovol mi, abych k tobě mluvil zcela otevřeně. Máš nadbytek „důvodů“, abys odvrátil svou tvář, ale chybí ti odvaha odpovědět na milost, kterou ti On poskytuje, protože tě povolal, abys byl druhým Kristem — „ipse Christus“! — samotným Kristem. Zapomněl jsi na to, že Pán napomíná apoštola Pavla slovy: „Stačí ti moje milost!“, což potvrzuje, že jestliže chceš, můžeš.

Dej náhradu za čas, který jsi ztratil tím, že jsi odpočíval na vavřínech sebeuspokojení, když sis o sobě myslel, že jsi dobrý člověk, jako by bylo postačující nějak proplouvat životem a přitom nekrást a nezabíjet.

Buď na sebe přísnější v pokání i v práci — zbývá ti toho ještě tolik ujít! —, stýkej se rád se všemi, i s těmi, kdo tě obtěžují, a snaž se milovat ty, kterými jsi dříve pohrdal — abys sloužil!

Ukázal jsi své minulé ubohosti — plné hnisu — ve zpovědi. A kněz si počínal ve tvé duši jako dobrý lékař, jako čestný lékař: řízl, kde bylo třeba, a nedovolil, aby se rána zavřela dříve, než se úplně vyčistí. — Poděkuj mu za to.

Velice dobré výsledky přináší, když se vážné věci podnikají se sportovním duchem… Prohrál jsem nějaké utkání?

— Dobrá, ale — jestliže vytrvám — nakonec vyhraju.

Obrať se nyní, když se ještě cítíš mlád… Jak těžké je napravovat zestárlou duši!

„Felix culpa!“, zpívá církev… Šťastná vina, ta tvoje — šeptám ti do ucha — jestliže ti posloužila k tomu, abys znovu nepadl, a také abys lépe pochopil a podržel bližního, který není horší než ty.

Je to možné — ptáš se poté, co jsi odmítl pokušení —, je to možné, Pane, že tenhle člověk… jsem já?

Shrnu ti tvou diagnózu: stále znovu padám a zase vstávám. Důležité je to druhé — proto pokračuj v této soukromé bitvě, i když se budeš pohybovat želvím krokem. Kupředu!

— Dobře víš, synu, kam až se můžeš dostat, když nebudeš bojovat: propast volá další propasti.

Jsi zahanben před Bohem i před ostatními. Odhalil jsi v sobě starou znovu probuzenou špínu: není instinkt ani špatná náklonnost, kterou bys nepociťoval na své kůži… a v srdci máš mrak nejistoty. Kromě toho se pokušení objevuje, vždy když to nejméně chceš a nejméně čekáš, ve chvílích, kdy únavou slábne tvoje vůle.

Nevíš už ani, jestli tě to pokořuje, i když tě bolí vidět se takhle… Ale dovol, ať tě to bolí pro Něho, pro jeho lásku; a kajícnost lásky ti pomůže zůstat bdělý v této bitvě, která potrvá, dokud budeme žít.

Máš velké přání znovu obnovit a potvrdit poznání, k němuž jsi svého času dospěl: že jsi Boží dítě a že máš podle toho žít.

Vlož do rukou Pána své mnohé ubohosti a nevěrnosti. Je to jediný způsob, jak zmírnit jejich tíhu.

Obnovit neznamená oslabit.

Dny duchovního cvičení. Usebranost, abys poznal Boha, abys poznal sebe, a tak šel kupředu. čas potřebný k tomu, abys odhalil, v čem a jak je třeba se zlepšit: Co musím dělat? čeho se mám vyvarovat?

Ať se neopakuje to z minulého roku. — Jaké byly exercicie? zeptali se tě. A ty jsi odpověděl: „Moc dobře jsme si odpočinuli.“

Dny ticha a intenzívní milosti… Modlitba tváří v tvář Bohu…

Znovu a znovu jsem děkoval Bohu, když jsem pozoroval tyto zkušené lidi, poznamenané věkem, jak se otevírají božským dotekům a odpovídají na ně jako děti, okouzleni možností proměnit ještě nyní svůj život v něco užitečného…, co by smazalo všechna jejich bloudění a všechna jejich opomenutí. — Když si vzpomenu na tu scénu, naléhavě ti doporučuji: ber vážně svůj boj v kajícném životě.

„Auxilium christianorum!“ — „Pomocnice křesťanů!“, s jistotou volá loretánská litanie. Zkusil jsi opakovat tuto krátkou vroucí modlitbu, když ti bylo těžko? Jestliže to děláš s vírou a s něhou dcery nebo syna, pak zakusíš, jak účinně pomáhá tvá svatá Matka Marie, která tě dovede k vítězství.

Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Kapitola v jiném jazyce