Srdce

To, co je třeba k dosažení štěstí, není pohodlný život, ale zamilované srdce.

Po dvaceti stoletích musíme prohlásit s plnou jistotou, že Kristův duch neztratil spasitelnou moc, jedinou moc, která dokáže uspokojit touhy lidského srdce. — Začni tím, že si tuto pravdu vryješ do svého srdce, jež bude v ustavičném neklidu — jak napsal svatý Augustin — dokud je nenecháš plně spočinout v Bohu.

Milovat je… nemít na srdci nic než jedinou myšlenku, žít pro milovanou osobu, nepatřit si, být šťastně a svobodně duší a srdcem podřízen cizí vůli… a zároveň vůli vlastní.

Ještě nemiluješ Pána jako lakomec své bohatství, jako matka své dítě…, ještě se příliš staráš o sebe sama a o své malichernosti! Nicméně si všímáš, že Ježíš se stal v tvém životě nepostradatelným…

— Nuže, pokud plně odpovíš na jeho volání, bude ti také nepostradatelným při všech tvých činech.

Zakřič to na Něho silně, vždyť tento křik je křikem zamilovaného!: Pane, i když tě miluji… nevěř mi! Připoutej mě k sobě každý den víc!

Nepochybuj o tom, že srdce bylo stvořeno k tomu, aby milovalo. Vložme tedy našeho Pána Ježíše Krista do všech našich lásek. Pokud to neuděláme, srdce se stane prázdným a zaplní ho nejodpornější nízkosti.

Neexistuje lidštější srdce než srdce člověka, který oplývá smyslem pro nadpřirozeno. Mysli na svatou Marii, plnou milosti, dceru Boha Otce, matku Boha Syna, manželku Boha Ducha Svatého: do jejího Srdce se vejde celé lidstvo bez rozdílů a diskriminací. — Každý je její syn, její dcera.

Když lidé mají velmi malé srdce, zdá se, jako by uchovávali své tužby v chudé a odložené truhle.

Musíš se řídit každý den při jednání s těmi, kdo tě obklopují, velkým pochopením, velkou něhou a zároveň — což je samozřejmé — vší potřebnou energií: pokud ne, pochopení a něha se změní ve spoluvinu a sobectví.

Bez falešné pokory říkal jeden náš přítel: „Nepotřeboval jsem se učit odpouštět, protože Pán mě naučil milovat.“

Odpouštět. Odpouštět z celé duše a beze stopy pomstychtivosti! Postoj vždy velkolepý a plodný. — To bylo gesto Krista, přibitého na kříž: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“, a odtamtud přišla tvoje a moje spása.

Velice ses zastyděl nad málo křesťanskou poznámkou oné osoby: „Odpusť svým nepřátelům“ — říkala ti —: „nedovedeš si představit, jaký mají vztek!“

— Nemohl ses ovládnout a odpověděls klidně: „Nechci zaměnit lásku za ponižování bližního. Odpouštím, protože miluji, s velikou touhou napodobovat Mistra.“

Vyhni se taktně všemu, co by mohlo ranit srdce ostatních.

Proč si mezi deseti způsoby, jak říci „ne“ musíš vždycky vybrat ten nejnesympatičtější? — Ctnost si nepřeje zraňovat.

Podívej: Musíme milovat Boha nejen svým srdcem, ale „Jeho“ srdcem a srdcem celého lidstva všech dob…: pokud ne, nebudeme schopni odpovědět na jeho lásku.

Bolí mě, když ti, kdo se odevzdali Bohu jednají a chovají se tak, že jsou považováni za staré mládence a staré panny. Vždyť znevažují samotnou Boží lásku! — Budou skutečně staří mládenci a staré panny, jestliže neumějí milovat Toho, kdo tolik miluje.

Kdosi srovnával srdce s mlýnem, který pohání vítr lásky či vášně… Opravdu, tento „mlýn“ může mlít pšenici, ječmen, hnůj… Záleží na nás!

Ďábel — otec lži a oběť své pýchy — se snaží napodobovat Pána dokonce i ve způsobu získávání přívrženců. Všiml sis? Stejně jako Bůh používá určité lidi ke spasení a posvěcení, tak zase satanáš používá jiné osoby, aby tuto práci zničil, a dokonce, aby je získal pro sebe. A — neděs se — stejným způsobem jako Ježíš hledá jako nástroje ty nejbližší — příbuzné, přátele, kolegy atd. — také ďábel se často snaží použít tyto nejmilovanější bytosti, aby člověka naváděl ke zlému.

Proto, jestliže se pokrevní svazky změní v pouta, která ti brání následovat Boží cesty, rozhodně je přetni. A možná, že tvá rozhodnost rozváže také pouta těch, kdo byli zapleteni do Luciferových tenat.

Díky, můj Ježíši, za to, že jsi ze sebe chtěl udělat dokonalého člověka, s milujícím a laskavým srdcem, které trpí a miluje až k smrti, které se naplňuje jásotem a bolestí, které se zajímá o lidské cesty a ukazuje nám tu, jež vede do nebe, které se hrdinsky podrobuje povinnosti a je vedeno slitovností, která bdí nad chudými i bohatými, která se stará o hříšníky i o spravedlivé…

Díky, můj Ježíši, a dej nám srdce podle srdce tvého!

Pros Ježíše, aby ti dal lásku jako očistnou hranici, kde by se tvé ubohé tělo — tvé ubohé srdce — stravovalo, očišťujíc se od všech pozemských ubohostí…, a vyprázdněno naplnilo se Jím. Pros ho, aby ti dal radikální nechuť k pozemským věcem: aby tě vedla pouze láska.

Viděl jsi velice jasně své povolání — milovat Boha —, ale viděl jsi jej pouze rozumem. Ujišťuješ mě, že jsi na cestu vstoupil celým svým srdcem, ale někdy se odvracíš od svého záměru a dokonce se pokoušíš obrátit svůj pohled nazpátek: známka toho, že jsi na ni nevstoupil úplně.

— Zdokonaluj se!

„Přišel jsem“ — tak se vyjadřuje Mistr —, „abych postavil muže proti jeho otci, dceru proti její matce, snachu proti její tchýni…“ Když splníš to, co On od tebe vyžaduje, ukážeš, že je opravdově miluješ. Proto se nezaštiťuj láskou, kterou k nim chováš — ta musí být naprostá —, v hodině tvé osobní oběti. Jestliže to děláš — věř mi — stavíš před lásku k Bohu lásku ke svým rodičům. A před lásku ke svým rodičům svou sebelásku.

— Pochopil jsi nyní hlouběji smysl slov evangelia?

Srdce! Občas, aniž bychom se tomu mohli vyhnout, na něj dopadne stín lidského světla, smutná, nepříjemná, ponižující vzpomínka…

— Spěchej hned ke svatostánku, fyzicky nebo duchovně, a vrátíš se ke světlu, k radosti, k Životu.

Navštěvujeme-li často Pána, prospívá to jak víře tak i srdci: vidět pravdu a milovat ji.

Láska mohutní také sebezáporem a umrtvováním.

Kdybys měl velké srdce a trochu víc upřímnosti, nepřestal by ses umrtvovat drobnostmi a zároveň bys ani nepociťoval, že se umrtvuješ.

Jestliže se rozzlobíš — občas je to povinnost, jindy slabost —, ať to trvá pouze několik minut. A kromě toho, a kromě toho, vždycky s láskou: něhu!

Kárat?… Mnohdy je to nutné. Ale tak, že učíš druhého napravovat chyby. Nikdy proto, aby si ulevil tvůj špatný charakter.

Když je třeba pokárat, musí se jednat jasně a laskavě a nebát se usmát, je-li to vhodné. Nikdy — nebo jen velmi zřídka — pouštět hrůzu.

Cítíš se být držitelem dobra a absolutní pravdy, a proto osobně pověřen nebo oprávněn vykořenit zlo za každou cenu?

Touto cestou nic nepořídíš: pouze láskou a s láskou!, připomínaje si, že Boží láska ti už tolik prominula a stále promíjí.

Miluj dobré lidi, protože oni milují Krista… — A miluj také ty, kteří ho nemají rádi, protože mají tu smůlu…, a zvlášť proto, že On miluje jedny i druhé.

Setkání s lidmi z oné země — tak vzdálené od Boha, tak dezorientované — ti připomnělo Kristova slova: „Jsou jako ovce bez pastýře.“

— A cítil jsi, že také tobě se plní nitro soucitem…: rozhodni se, z místa, které zaujímáš, dát život za všechny.

Chudí — říkal onen náš přítel — jsou mou nejlepší duchovní knihou a hlavní pohnutkou mých modliteb. Bolí mě oni a Kristus mě bolí s nimi. A protože mě bolí, chápu, že ho miluji a že je miluji.

Vložíme-li do přátelství lásku Boží, tento cit se očisťuje, stává se větším, zduchovňuje se, protože se spalují odpady, sobecká hlediska, úvahy příliš tělesné. Nezapomeň na to: láska Boží uspořádá naše city a očistí je, aniž by je umenšila.

Tato situace tě pálí: Kristus se k tobě přiblížil, když jsi nebyl víc než ubohý malomocný! Až do té doby jsi pouze pěstoval jednu dobrou vlastnost: velkorysý zájem o ostatní. Po tomto setkání jsi dosáhl milosti vidět v nich Ježíše, zamiloval ses do Něho a teď Ho miluješ v nich…, a zdá se ti velmi málo — máš pravdu! — onen altruismus, který tě dříve podněcoval k prokazování služeb bližnímu.

Navykni si vkládat své ubohé srdce do sladkého a Neposkvrněného Srdce Mariina, aby ti je očistila od všech nečistot a dovedla tě k nejsvětějšímu a nejslitovnějšímu Srdci Ježíšovu.