Věrnost

Důsledkem věrnosti je jistota, že kráčím po přímé cestě bez nestálostí a zmatků a že skutečně existuje zdravý rozum a štěstí.

— Podívej se, je-li tato jistota v tvém životě stále přítomná.

Svěřil ses mi, že Bůh tě v určitých chvílích naplňuje světlem, ale jindy zas ne.

Připomněl jsem ti důrazně, že Pán je vždycky nekonečně dobrý. Proto, abys mohl kráčet kupředu, ti stačí ty zářivé chvíle, které prožíváš, ale k užitku jsou i ty druhé, protože tě učí věrnosti.

Sůl země. — Náš Pán řekl, že jeho učedníci — také ty a já — jsou solí země: aby chránili svět před nákazou, aby zabraňovali rozkladu, aby svět ochucovali.

— Ale také dodal: „quod si sal evanuerit…“ — jestliže sůl ztratí svou chuť, bude vyhozena a pošlapána od lidí…

— Nyní, tváří v tvář mnoha událostem, které nám působí smutek, dokážeš si vysvětlit to, co sis dřív vysvětlit nedokázal?

Celý se chvěji vždy, když čtu onu pasáž z druhého listu Timoteovi, kde apoštol Pavel lituje, že Demas utekl do Soluně za rozkošemi tohoto světa… Za pakatel a ze strachu před pronásledováním zradil Boží dílo člověk, kterého svatý Pavel řadí v ostatních epištolách mezi světce.

Celý se chvěji, když poznávám svou zbabělost; a potom prosím Pána, abych byl věrný i v záležitostech, které se mi mohou jevit jakoby bezvýznamné. Jestliže mi však neslouží k tomu, abych se více spojil s Ním, nechci je.

Myslím, že na mnoho okamžiků dějin, které by si ďábel rád zopakoval, se vztahuje jedna myšlenka z tvého dopisu: „Celý den nosím v srdci, v hlavě i na rtech vroucí střelnou modlitbu: Řím!“

Veliký objev!: něco, čemu jsi rozuměl jen napolovic, se ti stalo naprosto jasným, když jsi to musel vysvětlovat druhým.

Dlouho jsi rozmlouval s jedním malomyslným, který se cítil neschopný a nechtěl být nikomu na obtíž… Tehdy jsi pochopil lépe než kdy předtím, proč ti pořád zdůrazňuji, že máme být jako oslíčkové u žentouru: věrní, s velikými klapkami na očích, abychom neviděli, ani osobně nevychutnávali výsledky naší práce — květy, plody, bujnost zahrady —, a byli si jisti jen účinností naší věrnosti.

Věrnost vyžaduje hlad po vzdělání. Veden upřímnou láskou, nechceš riskovat, že bys z nevědomosti šířil nebo hájil názory a postoje, jež jsou od pravdy na hony vzdáleny.

„Chtěl bych“ — píšeš mi — „aby moje věrnost a vytrvalost byly tak pevné a stálé, a moje služba tak bdělá a láskyplná, abyste se mohl ze mně radovat a abych vám poskytl malý odpočinek.“

— A já ti odpovídám: kéž tě Bůh upevní v tvém předsevzetí, abychom byli pomocí a odpočinkem my Jemu.

Je pravda, že někteří lidé se nadchnou, ale později odcházejí… Neznepokojuj se kvůli tomu! Oni jsou jehlou, kterou Bůh používá k tomu, aby jí provlékl nit.

— Ach, a poruč mu je!, protože snad někdy dojde k tomu, že oni budou zase postrkovat ostatní kupředu.

Pro tebe, nerozhodného a váhavého, opisuji z jednoho dopisu: „I nadále budu pravděpodobně stejně neužitečným nástrojem jako vždy předtím. Ale hlavní problém mého života a jeho řešení teď leží jinde než dřív, protože je ve mně pevné přání vytrvat… a to navždycky!“

Tvůj život je služba, služba s naprostou a bezpodmínečnou věrností: jen tak budeme podávat výkon, který Pán očekává.

Nikdy nebudu sdílet, ani na poli asketickém ani na poli právním, názvy těch, kdo myslí a žijí tak, jako kdyby sloužit církvi znamenalo vyvyšovat se.

Bolí tě, když vidíš, že někteří lidé mají ve zvyku mluvit o Kristově kříži jenom proto, aby na sebe upozornili a získali určité postavení… Titíž lidé z toho, co vidí kolem sebe, považují za počestné jen to, co odpovídá jejich kritériím.

— Důvod navíc, aby tvoje úmysly byly vždy čisté a přímé a abys žádal Mistra, aby ti dal sílu opakovat: „Non mea voluntas, sed tua fiat!“ — Pane, ať splním s láskou tvou svatou vůli!

Každým dnem musíš růst ve věrnosti církvi, papeži, Svatému stolci… S láskou stále více — teologickou!

Máš velkou touhu milovat církev: tím větší, čím víc ji napadají ti, kdo se ji snaží očernit. — Zdá se mi to velmi logické: vždyť církev je tvoje matka.

Ti, kdo nechtějí pochopit, že víra vyžaduje službu církvi a duším, dříve či později začnou překrucovat pojmy a skončí tak, že překroutí pojmy a církve a duší zneužívají pro své osobní cíle.

Kéž bys nikdy neupadl do omylu ztotožňovat mystické tělo Kristovo s určitým osobním nebo veřejným postojem, kteréhokoliv z jeho údů.

A kéž bys nikdy nedal podnět k tomu, aby méně vzdělaní lidé upadli do tohoto omylu.

— Uvědom si, jak důležitá je tvoje zásadovost a tvoje věrnost.

Nechápu tě, když mi říkáš, že v otázkách morálky a víry jsi nezávislý katolík…

— Nezávislý na kom? Tato falešná nezávislost znamená sejít z Kristovy cesty.

Nedělej nikdy ústupky, pokud jde o učení církve. — Když se vyrábí slitina, lepší kov je vždycky znehodnocen.

Kromě toho, ten poklad není tvůj a — jak vypravuje evangelium — Pán od tebe může požadovat účty, až to budeš nejméně čekat.

Souhlasím s tebou, že se vyskytují upřímně věřící a praktikující katolíci, zbožní i v očích svého okolí, kteří nevědomky slouží nepřátelům církve…

— Vetřel se k nim totiž pod různými, špatně pochopenými jmény a pojmy, jako např. ekumenismus, pluralismus, či demokracie, ten nejhorší nepřítel: ignorantství.

Zdá se to paradoxní, ale nezřídka se stává, že ti, kteří sami sebe nazývají syny církve, v ní zasévají největší zmatek.

Jsi unaven bojem. Je ti odporné tvé okolí, v němž je tak málo věrnosti… Všichni se vrhají na padlého, aby po něm šlapali!

Nevím, proč se divíš. Vždyť totéž se už přihodilo Ježíši Kristu, ale On neustoupil, protože přišel, aby zachránil právě nemocné a ty, kteří ho nechápali.

Ať věrní nic nedělají! přejí si nevěrní.

Varuj se všech forem sektářství, které se staví proti spolupráci založené na věrnosti.

Opravdová jednota nemůže vzniknout na základě nových rozdělení… Tím méně, jestliže její iniciátoři usilují o to, aby se ujali velení a nahradili legitimní autoritu.

Zůstal jsi velmi zamyšlený, když jsi slyšel tato mojeslova: chci být jedné krve se svou Matkou církví; ne s Alexandrovou, ani s Karlem Velikým, ani se sedmi řeckými mudrci.

Vytrvat znamená nepolevit v lásce, „per Ipsum et cum Ipso…“, což můžeme oprávněně vykládat také takto: On se mnou, pro mne a ve mně.

Může se stát, že mezi katolíky se najdou i tací, kteří mají jen málo křesťanského ducha, nebo kteří tak působí na někoho, kdo s nimi v určitém momentě jedná.

Kdyby ses nad touto skutečností pohoršoval, znamenalo by to, že jen velmi málo znáš lidskou — a také svou vlastní — bídu. Kromě toho, není ani spravedlivé ani čestné využívat slabostí těch několika málo k pomlouvání Krista a jeho církve.

Je pravda, že my, děti Boží, nemáme sloužit Pánu, aby nás druzí viděli…, ale také nám nemá vadit, že nás vidí, a už vůbec nemůžeme přestat plnit své úkoly jen proto, že se na nás dívají!

Uběhlo už dvacet století, ale ta scéna se každodenně opakuje: probíhá soudní proces, Mistra bičují a křižují… A mnoho katolíků, svým chováním a svými slovy, dále křičí: Toho? Toho já neznám!

Chtěl bych všude rozhlašovat a každému zvlášť připomenout, že Bůh je milosrdný, ale také že je nanejvýš spravedlivý! Proto jasně prohlásil: „Ani já se nepřiznám k těm, kdo mne nevyznali před lidmi“.

Vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že nedostatek věrnosti zapříčiněný lidskými ohledy je nedostatek lásky… a nedostatečná osobní vyspělost.

Obrať své oči k Panně a dívej se, jak žije ctnost věrnosti. Když ji potřebuje Alžběta, říká evangelium, že spěchá „cum festinatione“ — s veselým spěchem. Uč se od ní!