Občanství

Svět na nás čeká. Ano, milujeme vášnivě tento svět, protože Bůh nás to tak naučil: „sic Deus dilexit mundum…“ — tak Bůh miloval svět; a protože svět je místem našeho bitevního pole — nádherné války lásky —, vedené proto, abychom všichni dosáhli pokoje, který Kristus přišel nastolit.

Pán nám ve své lásce prokázal velkou pozornost: dovolil nám, abychom pro něj dobyli zemi.

On — vždycky tak pokorný! — se spokojil s tím, že nám to umožnil… Nám přidělil část snazší a příjemnější: činy a vítězství.

Svět… — „Tohle je na nás!“ říkáš přesvědčeně s pohledem upřeným k nebi a s jistotou rolníka, který hrdě kráčí svou vlastní úrodou: „regnare Christum volumus!“ — chceme, aby On vládl nad touto zemí!

„Je čas naděje a já žiji z tohoto pokladu. Není to fráze, Otče,“ — říkáš mi — „je to skutečnost.“

Odevzdej tedy celý svět, všechny lidské hodnoty, které tě obrovskou silou přitahují — přátelství, umění, vědu, filozofii, teologii, sport, přírodu, kulturu, duše… — to všechno odevzdej naději: Kristově naději.

To nedefinovatelné, a přece tak příjemné kouzlo světa — kouzlo, které neslábne! Květiny u cesty — přitahují tě jejich barvy a jejich vůně —, ptáci na nebi, všechno stvoření…

— Můj ubohý synu!: je to tak správné. Jinak, kdyby tě nefascinovaly, jakou oběť bys nabídl našemu Pánu?

Tvé povolání křesťana od tebe žádá být v Bohu a zároveň se zabývat pozemskými věcmi a používat je s rozmyslem, takové, jaké jsou: abys je vrátil Jemu.

Zdá se být nemyslitelné, že by člověk mohl žít šťastně na tomto světě, kdy mnozí lidé v zajetí svého sobectví umíněně trvají na smutném žití, jako kdyby všechno končilo tady dole!

Nebuď jedním z nich… měj se stále na pozoru!

Svět je studený, působí dojmem, že spí. — častokrát ho ze svého místa obhlížíš s velkým zápalem: Ať se probudí, Pane!

— Usměrni svou netrpělivost a buď si jist, že jestliže bude oheň stravovat naše životy, pak se rozhoří i oheň ve všech končinách… a tvářnost světa se změní.

Věrnost — služba Bohu a duším — kterou od tebe stále žádám, není žádné laciné nadšení, ale něco úplně jiného. Věrnost se osvědčuje uprostřed všedního života, když vidíš, jak moc je toho třeba všude udělat.

Dobré dítě Boží musí být velmi lidské. Ale zase ne natolik, aby degenerovalo ve sprosťáka a nevychovance.

Je těžké oslovit lidi pouze naší tichou prací spočívající v příkladném plnění občanských povinností. Je těžké dožadovat se poté našich práv a dát je do služeb církve a společnosti.

Je to těžké…, ale je to velmi účinné.

Není pravda, že by bylo v rozporu být dobrým katolíkem a sloužit věrně občanské společnosti. Církev a stát nemají proč se střetávat, uplatňuje-li zákonně každý svou vlastní autoritu, s ohledem na poslání, které jim Bůh svěřil.

Lžou — tak je to: lžou! — ti, kdo tvrdí opak. Právě tito lidé by v zájmu jakési falešné svobody „laskavě“ chtěli, abychom se my katolíci vrátili do katakomb.

Tvůj úkol občana a křesťana je tento: přispět k tomu, aby láska a svoboda Kristova zasáhly všechny projevy moderního života: kulturu a ekonomii, práci a odpočinek, rodinný život i společenské soužití.

Boží dítě nemůže uplatňovat třídní hledisko, protože je zajímají problémy všech lidí a snaží se napomáhat k jejich řešení se spravedlností a láskou našeho Vykupitele.

Naznačil to už apoštol Pavel, když nám psal, že Pán nikomu nestraní, což jsem si neváhal přeložit takto: existuje pouze jedna rasa, rasa dětí Božích!

Světští lidé usilují o to, aby duše co nejdříve ztratily Boha; a pak, aby ztratily také svět…

Nemají rádi tento náš svět, vykořisťují ho a šlapou přitom po ostatních!

Ať také ty nejsi obětí toho obojakého šejdířství!

Jsou lidé, kteří prožijí v zatrpklosti celý den, Všechno je zneklidňuje. Jdou spát s utkvělou myšlenkou: že tento jediný možný únik potrvá jen krátce. Probouzejí se s nepřátelským a odvahy zbavujícím dojmem, že zase mají před sebou další den.

Mnozí zapomněli, že Pán nás už v tomto světě nasměroval k věčnému štěstí, a neuvědomují si, že ho budou moci dosáhnout pouze ti, kdo budou kráčet po zemi s radostí dětí Božích.

Jako občan a křesťan zároveň ukaž svým chováním lidem, jaký je rozdíl mezi životem smutným a životem radostným, životem ve strachu a životem odvážným, mezi jednáním opatrným, obojakým a pokryteckým, a jednáním lidí nezáludných a charakterních.

— Jedním slovem, mezi tím být ze světa a být děti Boží.

Základní omyl, kterého se musíš vyvarovat: myslet si, že zvyky a požadavky — vznešené a oprávněné — tvé doby nebo tvého prostředí nemohou být proměňovány svatostí morálních požadavků Ježíše Krista.

Všimni si, že jsem je upřesnil „vznešené a oprávněné“. Ostatní zde nemají co pohledávat.

Náboženství nelze oddělit od života, ani v myšlení ani v každodenní skutečnosti.

Kdesi daleko na obzoru — se zdá, jako by se nebe spojovalo se zemí. Nezapomeň, že místo, kde se země a nebo skutečně spojují, je tvé srdce dítěte Božího.

Nemůžeme sedět se založenýma rukama, zatímco pečlivě promyšlené pronásledování odsuzuje církev k pozvolnému umírání vysílením, tím, že ji odsunuje mimo veřejný život a především že jí zabraňuje zasahovat do vzdělání, do kultury, do rodinného života.

Nejsou to práva naše: jsou to práva Boha a On je nám, katolíkům, svěřil…, abychom je uplatňovali!

Mnohé skutečnosti materiální, technické, ekonomické, sociální, politické, kulturní…, jsou-li ponechány samy sobě nebo ocitnou-li se v rukou těch, kdo postrádají světlo naší víry, se stávají hrozivými překážkami pro nadpřirozený život: vytvoří totiž jakýsi val, který je církvi uzavřený a vůči ní nepřátelský.

Ty, jako křesťan — vynálezce, literát, vědec, politik, dělník…, máš povinnost tyto skutečnosti posvětit. Vzpomeň si, že celý vesmír — jak píše apoštol Pavel — sténá jako v porodních bolestech, očekávaje od Božích dětí vysvobození.

Nechtěj ze světa dělat klášter, to by nebylo v pořádku… Ale také nechtěj dělat z církve pozemskou politickou stranu, protože to by se rovnalo zradě.

Jak je smutné smýšlet absolutisticky a nechápat svobodu ostatních občanů ve věcech, které Bůh nechal na úvaze lidí.

„Kdo řekl, že k dosažení svatosti je třeba utéci do nějaké cely nebo do horské samoty?“ ptal se jeden dobrý otec rodiny, celý vyděšený, a hned dodal: „Potom by byly svaté ne osoby, ale cela nebo hora. Zdá se, že zapomněli, že Pán nám výslovně řekl všem a jednomu každému: Buďte svatí, jako je svatý můj nebeský Otec.“

— Pouze jsem poznamenal: „Kromě toho, že Pán chce, abychom byli svatí, uděluje každému vhodné milosti.“

Miluj svou vlast: vlastenectví je křesťanská ctnost. Ale jestliže se vlastenectví zvrátí v nacionalismus, který vede k tomu, že se jedny národy dívají lhostejně, s pohrdáním — bez křesťanské lásky a spravedlnosti — na jiné národy, je to hřích.

Vlastenectví neznamená ospravedlňovat zločiny nebo neuznávat práva ostatních národů.

Apoštol Pavel mimo jiné napsal, že „není rozdíl mezi pohanem a židem, obřezaným a neobřezaným, barbarem a Skytem, otrokem a svobodným, ale že Kristus je všechno a je všech“.

Tato slova platí dnes jako včera: před Pánem neexistují rozdíly národnostní, rasové, třídní, státní… Každý z nás se znovu narodil v Kristu, aby byl novým stvořením, dítětem Božím: všichni jsme bratři, a máme se k sobě jako bratři chovat!

Už před mnoha lety jsem dospěl k jednomu poznatku, který platí stále: v dnešní společnosti, která křesťanskou víru a morálku odsouvá na okraj, je třeba žít a hlásat věčné pravdy Evangelia novým způsobem.: Uprostřed společnosti, světa, musí děti Boží zářit svými ctnostmi jako lucerny v temnotě — „quasi lucernae lucentes in caliginoso loco“.

Katolická církev je stále plná života a díky tomu jsou pravda a duch Kristův vždy v kontaktu s potřebami té které doby.

Dnešní apoštol, který chce kráčet v Kristových šlépějích, nemusí přicházet hned s nějakou reformou ani nemusí odvrhnout historickou skutečnost, která ho obklopuje… — Stačí mu jednat jako první křesťané: oživovat prostředí, v němž žije.

Ty, který žiješ uprostřed světa, který jsi jedním občanem z mnoha, bys měl v kontaktu s lidmi, nezávisle na tom, zda jsou považováni za dobré nebo za špatné, pociťovat neslábnoucí touhu dávat lidem tu radost, kterou zakoušíš proto, že jsi křesťan.

Byl vydán edikt císaře Augusta, kterým se nařizuje sčítání všech obyvatel Izraele. Marie a Josef kráčejí k Betlému…

— Uvědomil sis už někdy, že Pán se poslušně podřídil zákonu, aby se naplnilo jeho proroctví?

Miluj a respektuj normy řádného mezilidského soužití a nepochybuj o tom, že tvoje věrné podrobení z povinnosti se stane nástrojem k tomu, aby i ostatní objevili křesťanskou spořádanost a poctivost, plody božské lásky, a aby díky nim potkali Boha.

Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Kapitola v jiném jazyce