Radost

Na zemi je šťasten ten, kdo se rozhodne, že šťastným být nechce. Jen cesta, která zahrnuje křesťansky snášenou bolest, kříž, plnění Boží vůle a skutky lásky, vede ke štěstí zde i na věčnosti.

„Servite Domino in laetitia!“ — Budu Bohu sloužit s radostí! S radostí, která bude důsledkem mé víry, mé naděje a mé lásky, která musí trvat věčně, protože jak nás ujišťuje apoštol Pavel, „Dominus prope est!“ — Bůh mne sleduje zblízka. Proto s ním půjdu s jistotou, že Pán je můj Otec, a s jeho pomocí splním jeho milou vůli, i když mě to bude něco stát.

Jedna rada, kterou jsem vám opakoval do omrzení: Buďte veselí, vždycky veselí! Ať jsou smutní ti, kdo se nepovažují za syny Boží.

Snažím se, jak nás nabádáte, nechat si aspoň kůži, aby moji malí bratři „šlapali po měkkém“. Kolik radosti je skryto v tomto zdánlivém „živoření“.

Další věřící mi napsal: „člověku, který je z jakéhokoliv důvodu nucen snášet samotu, nikdy neujde, když se mu některý z jeho bratří snaží pomoci. Když uvažuji o tom, že teď musím všechno snášet “sám„, často si uvědomím, že kdyby nebylo té “společnosti„, kterou si vytváříme na dálku — požehnaného obcování svatých! — měl by optimismus, který mě teď naplňuje, jen velmi krátké trvání.“

Nezapomeň, že někdy je třeba mít vedle sebe usměvavé tváře.

„Člověk ani nečekal, že budete všichni tak veselí“, zaslechl jsem.

Nenápadné, ale ďábelsky rafinované je úsilí Kristových nepřátel, kteří neúnavně roztrušují, že všichni Bohu oddaní lidé jsou pořád smutní a zachmuření. A bohužel, někteří z těch, kdo chtějí být „dobří“, jim svými „smutnými ctnostmi“ jen nahrávají.

— Děkujeme ti, Pane, že počítáš s našimi životy, plnými nefalšované radosti, aby se smazala ta falešná karikatura.

— Žádám tě také, abychom na to nezapomněli.

Ať nikdo nečte smutek nebo bolest v tvé tváři, když ve světě zanecháváš stopu po tvé oběti: děti Boží musejí být vždycky rozsévači pokoje a radosti.

Radost Božího muže, Boží ženy, musí být bezbřehá: mírná, nakažlivá, přitažlivá…; krátce řečeno, musí být tak nadpřirozená, tak nakažlivá a tak přirozená, aby přitahovala ostatní na křesťanské cesty.

„Spokojen?“ — Ta otázka mne přinutila k zamyšlení. — Nebyla dosud vymyšlena slova, jež by vyjádřila všechno, co člověk cítí — v srdci i ve vůli — když ví, že je Božím dítětem.

Vánoce. Píšeš mi: „Zároveň se svatým očekáváním Mariiným a Josefovým, také já čekám netrpělivě na Dítě. Jak spokojený budu v Betlémě! Cítím, že má radost bude bez hranic. Ach, a s ním se chci také znovu narodit…“

— Kéž by se toto tvoje přání stalo skutečností!

Upřímné předsevzetí: život s sebou přináší mnoho hořkostí, a proto budu druhým jejich životní cestu zpříjemňovat a usnadňovat.

Jaká nádhera: obracet nevěřící, získávat duše!… — Nuže, Bohu je stejně milé, ba dokonce ještě milejší, zabrání-li člověk tomu, aby se ztrácely.

Znovu jsi zabředl do starých bláznovství!… A pak, když se vracíš zpět, zakoušíš jen málo radosti, protože ti chybí pokora.

Zdá se, že nechceš znát druhou stránku podobenství o marnotratném synu a stále ještě lpíš na ubohém štěstí žaludů. Pyšně raněn svou křehkostí, nechce se ti žádat o prominutí a uvědomit si, že když se pokoříš, čeká tě jásavé přijetí od tvého Boha Otce a slavnost na počest tvého návratu a nového začátku.

Je pravda, že nemáme žádnou cenu, nejsme nic, nemůžeme nic, nemáme nic. A zároveň je v našem životě tolik překážek, tolik pokušení… Ale na všechny těžkosti ti dá zapomenout radost tvých bratří, protože když se s nimi spojíš, najdeš je pevně opřené o Boha. „Quia Tu es Deus fortitudo mea“ — Protože Ty jsi, Pane, naše síla.

Scéna jako z podobenství o svatební hostině: jedni mají strach, druzí jsou zaneprázdněni, další… Povídačky, hloupé výmluvy. Zpěčují se. A jak končí? Zhnuseni, zmateni, bez chuti k ničemu, znuděni, zahořklí. Přitom je tak snadné přijmout božské pozvání, které se nám vlastně nabízí, a žít vesele a šťastně!

Je velmi pohodlné říci: „Za nic nestojím, nic mi — či nám — nevychází“. — Kromě toho, že to není pravda, se za tímhle pesimismem skrývá velká lenost… Jsou věci, které děláš dobře, a věci, které děláš špatně. Buď spokojený a plný naděje co se týče těch prvních; a bez malomyslnosti se postav těm druhým, abys je napravil — a vyjdou ti.

„Otče, řídím se vaší radou, směji se svým ubohostem — aniž bych zapomínal, že se s nimi nemám smiřovat —, a pak se cítím daleko veselejší.

Naopak, když se dopustím té hlouposti, že jsem smutný, dopadne to tak, že sejdu z cesty.“

Ptal ses mě, zda nesu kříž. A odpověděl jsem ti, že ano, že všichni neseme kříž. — Ale kříž slavný, božské znamení, záruku toho, že jsme skutečně děti Boží. Proto stále kráčíme s křížem šťastni.

Pociťuješ více radosti. Ale tentokrát se jedná o radost nervózní, trochu netrpělivou, doprovázenou jasným pocitem, že oběť, kterou přinášíš, tě vnitřně rozedírá.

Dobře mě poslouchej: tady na zemi není úplné štěstí. Proto se nyní, okamžitě, beze slov a obětováníček, nabídni jako obětina Bohu, s naprostou a absolutní odevzdaností.

Prožíváš několik dní jásotu, duši máš zalitou zářivým jasem. A, zvláštní věc, důvody tvého jásotu jsou stejné jako ty, které tě jindy činily malomyslným!

Je to stále totéž: všechno záleží na tom, jak se na to člověk dívá! — „Laetetur cor quaerentium Dominum!“ — Když člověk hledá Pána, srdce vždycky překypuje radostí.

Jak velký je rozdílů mezi lidmi bez víry, smutnými a pochybujícími o smyslu své prázdné existence, vydanými jako korouhvičky proměnlivému větru okolností, a životem nás křesťanů, plným důvěry, veselým, pevným a opravdovým, který je takovým proto, že víme a jsme absolutně přesvědčeni o našem nadpřirozeném cíli!

Nejsi šťasten, protože všechno vztahuješ na sebe, jako bys byl vždycky středem: když tě bolí žaludek, když se unavíš, když ti řekli to nebo ono… — Pokusil ses myslet v Něm a kvůli Němu na ostatní?

„Miles“ — voják, takto nazývá křesťana apoštol Pavel. Nuže, v této požehnané křesťanské bitvě lásky a pokoje za štěstí všech duší jsou v Božích řadách vojáci unavení, hladoví, pokrytí ranami — a přesto veselí: nesou si totiž v srdci jistotu vítězství.

Posílám vám, Otče, předsevzetí stále se usmívat: usměvavé srdce, i když mi je „probodnou.“ — Zdá se mi to správné předsevzetí. Modlím se, abys je plnil.

V některých chvílích tě vyčerpává veliká malomyslnost, která zabíjí všechny iluze a která se ti silou úkonů naděje daří překonávat jen s obtížemi. — Nevadí: je to ta pravá hodina, abys poprosil Boha o více milostí — a kupředu! Obnov radost z boje, i když sem tam nějakou tu potyčku prohraješ.

Nechuť a rozčarování tě tíží jak černý mrak. Topíš se ve smutku, cítíš se celý svázaný. A jako vrchol všeho tě přepadla skleslost, která má víceméně objektivní příčinu: tolik let boje… a pořád jsi tak pozadu, tak daleko.

To všechno je nutné a Bůh s tím počítá: abychom dosáhli „gaudium cum pace“ — opravdového pokoje a radosti, musíme k přesvědčení o našem božském synovství, které nás naplňuje optimismem, připojit přiznání naší osobní slabosti.

Omládl jsi! Skutečně, zjišťuješ, že obcování s Bohem ti zakrátko navrátilo prostotu a štěstí mládí, ba dokonce jistotu a radost duchovního dětství prostou vší dětinskosti. Díváš se kolem sebe a přesvědčuješ se, že ostatní prožívají něco podobného: ubíhají léta od jejich setkání s Pánem a s tím, jak dozrává a mohutní jejich nezničitelné mládí a radost; nejen že se zdají být mladí: oni jsou skutečně mladí a veselí!

Tato skutečnost vnitřního života duše nejen přitahuje, ale i utvrzuje a získává. Děkuj za to denně „ad Deum qui laetificat iuventutem“ — Bohu, který naplňuje radostí tvé mládí.

Milost Boží ti nechybí. Proto, jestliže na ni odpovídáš, můžeš si být vždy a všude jist.

Vítězství záleží na tobě: tvoje síla a tvoje energie spojeny s touto milostí — jsou důvodem víc než dostatečným, abys měl optimismus člověka, který předem ví o svém vítězství.

Možná že ještě včera jsi byl zatrpklým člověkem, plným iluzí, zklamaným ve svém nadávání. Dnes, od chvíle, kdy vstoupil do tvého života On — díky, můj Bože! — se směješ a zpíváš a máš na tváři úsměv, lásku a štěstí, kamkoliv jdeš.

Mnozí se cítí nešťastní právě proto, že mají všeho příliš. — Křesťané, pokud skutečně žijí jako děti Boží, budou trpět nepohodlím, horkem, únavou, zimou… — Ale nikdy jim nebude chybět radost, protože to všechno řídí nebo dopouští ten, jenž je zdrojem opravdového štěstí.

Na rozdíl od mnoha lidí, žijících bez víry a bez naděje, kteří se zmítají na pokraji úzkosti, hledajíce smysl svého života, ty jsi svůj cíl našel: On!

Tento objev bude do tvého života neustále vnášet radost, promění tě a představí ti denně množství krásných věcí, které ti byly neznámé a které ukazují, jak radostná a osvobodivá je cesta, která tě vede k Bohu.

Tvoje štěstí na zemi je úměrné tvé věrnosti víře a tvé čistotě a je totožná s cestou, kterou to Pán vyznačil.

Děkuj Bohu za to, že jsi spokojený, s hlubokou a tichou radostí.

S Bohem, uvědomil jsem si, se mi každý den zdá krásnější než ten předchozí. Žiji „po kousíčkách“. Jeden den mě zaujme nějaký detail; další den objevuji panorama, kterého jsem si dříve nevšiml… Někdy nevím, co mě ještě čeká.

Pak jsem si všiml, že On mne ujišťuje: každým dnem bude tvá spokojenost větší, protože se budeš hlouběji a hlouběji nořit do velkého a spletitého božského dobrodružství, které jsem pro tebe připravil. A uvědomíš si, že Já tě nikdy neopustím.

Radost je následkem odevzdání. Potvrzuje se každým návratem k povinnosti.

Jak velkou a nepomíjivou radost ti působí tvé odevzdání se Bohu! A jaký neklid, jakou touhu musíš pociťovat, aby všichni měli účast na tvé radosti!

Všechno, co ti teď dělá radost, se vejde do úsměvu, věnovanému Boží lásce.

Optimismus? Vždycky! Také když se ti zdá, že se ti nic nedaří: možná, že toto je hodina, kdy se má začít zpívat Gloria, protože jsi nalezl útočiště v Něm — a od Něho ti může přijít jen dobro.

Doufat neznamená začít vidět světlo, ale důvěřovat se zavřenýma očima, že Pán je má a že žije v jeho jasu. On sám je světlo.

Povinností každého křesťana je přinášet do všech končin země světlo a štěstí, v křížové výpravě plné síly a radosti, která by znovu rozhýbala i srdce zarmoucená a zkažená a pozvedla je k Němu.

Jestliže uřízneš kořen každému výhonku závisti a upřímně se raduješ z úspěchu druhých, nikdy neztratíš radost.

Oslovil mne jeden přítel: „Dozvěděl jsem se, že jsi zamilovaný.“ Byl jsem velice překvapen a hned jsem se ho zeptal, odkud to má. Vyznal se mi, že to čte v mých očích, které září radostí.

Jaký asi byl veselý pohled Ježíšův! Stejný jako jeho Matky, která nemůže zadržet svou radost — „Magnificat anima mea Dominum!“ — a jejíž duše chválí Pána, od chvíle, kdy ho nosí v sobě a má vedle sebe.

Ach matko! Kéž by naše radost byla stejně jako ta tvoje radostí být s Ním a mít Ho blízko sebe.

Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Kapitola v jiném jazyce