Čistota

Čistota — každého člověka v jeho stavu: svobodného, ženatého, vdovce či kněze — je vítězným potvrzením lásky.

„Zázrak“ čistoty má opěrné body v modlitbě a umrtvování.

Pokušení proti čistotě je tím nebezpečnější, čím skrytěji se přibližuje: tím, že se chová úskočně, lépe klame.

Neustupuj, dokonce ani s výmluvou, aby ses „nezdál divný“!

Svatá čistota je pokora těla! Pane — žádals ho —, sedm zámků pro mé srdce! A já ti poradil, abys ho žádal o sedm zámků pro své srdce a také o vážnost osmdesáti let pro své mládí…

Kromě toho, bdi…, protože dříve se uhasí jiskra než požár. Uteč…, protože tady je mrzkou zbabělostí být „statečný“. Nechoď se zvědavýma očima…, protože to nenaznačuje probuzeného ducha, ale úskok satana.

Ale všechny tyto lidské snahy, s umrtvováním, žíněným rouchem, kajícností a postem, jak malou cenu mají bez Tebe, můj Bože!

Takhle zabil jeden zpovědník smyslnost jedné útlocitné duše, která se obviňovala z jistých zvláštností: — „Pcha!: instinkty samců a samic.“

Pokud člověk dobrovolně přistoupí na dialog s pokušením, pak ono odejme duši pokoj, stejně jako povolovaná nečistota zničí milost.

Šel po cestě nečistoty, celým svým tělem…, a celou svou duší. — Jeho víra se pozvolna rozplývá… i když je mu jasné, že to není problém víry.

„Vy jste mi řekl, že je možné stát se — i s mou minulostí — druhým svatým Augustinem. Nepochybuji o tom a dnes více než včera se chci snažit, abych to dokázal.“

Ale musíš to odseknout, statečně a u kořene, jako svatý biskup z Hippo.

Ano, žádej kajícně odpuštění a čiň hojné pokání za nečisté skutky svého minulého života, ale nechtěj na ně vzpomínat.

Ta konverzace… nečistá, ze stoky!

— Nestačí, abys jí nenapomáhal: dej pevně najevo svůj odpor!

Zdá se, jako by se „duch“ postupně zmenšoval, až do malinkého bodu… A tělo se zvětšuje, mohutní, až ho ovládne. — Pro tebe napsal svatý Pavel: „Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.“

Jak jsou politování hodni ti, kteří tvrdí — ze své smutné zkušenosti —, že není možné být čistý, jestliže člověk žije a pracuje uprostřed světa!

— Uvažují-li takto nelogicky, neměli by se ani cítit dotčeni, jestliže druzí urážejí památku jejich rodičů, ženy, bratří nebo manžela.

Jeden zpovědník, trochu drsný, ale zkušený, učinil přítrž pomatenostem jedné duše a uvedl ji do pořádku těmito slovy: „Chodíš teď po kravských cestách, pak se spokojíš s cestami kozími, a pak…, pořád jako zvíře, které se neumí dívat na nebe.“

Staneš se… tím, čím jsi: zvířátkem. — Ale musíš přede mnou uznat, že druzí jsou pevní a čistí. Nerozčiluj se, když s tebou nebudou počítat nebo tě budou ignorovat: oni a ony spřádají své lidské plány s osobami, které mají duši a tělo — ne se zvířaty.

Jsou lidé, kteří přivádějí děti na svět pro svůj podnik, ke své službě, pro své sobectví… A nevzpomenou si, že jsou nádherným Božím darem, z kterého budou muset skládat velice přesně účty.

— Přivádět děti na svět pouze proto, aby pokračoval druh, to umí dělat také — a nehněvej se na mne proto — zvířata.

Křesťanské manželství si nemůže přát zasypat prameny života. Jeho láska se zakládá na lásce Kristově, která je odevzdáním a obětí… Kromě toho, jak připomínal Tobiáš Sáře, manželé vědí, že „my jsme děti svatých a nemůžeme se spojovat jako pohané, kteří neznají Boha“.

Když jsme byli malí, tiskli jsme se ke své matce, když jsme procházeli cestami, kde byla tma nebo kde byli psi.

Nyní, když cítíme pokušení těla, musíme se úzce přimknout k naší nebeské Matce, připomínat si, že je nám blízko prostřednictvím vroucích střelných modliteb.

— Ona nás ochrání a dovede ke světlu.

Už nejsou ani muži ani ženami, protože vedou nezřízený život.

Je zřejmé, že ti, kdo takto jednají, kladou svůj ideál mezi nevěstky, homosexuály, zvrhlíky…, mezi ty, kdo mají prohnilé srdce a nebudou moci vejít do království nebeského.

Dovol mi jednu radu, kterou je třeba uvádět do každodenní praxe. Když tě srdce upozorní na své nízké tendence, modli se klidně k Neposkvrněné Panně: Podívej se na mne se soucitem, neopouštěj mne, má Matko! — a poraď to ostatním.