Josemaría Escrivá Obras
259

”Modlitba“ je pokora člověka, který uznává svou hlubokou ubohost a velikost Boha, k němuž se obrací a jehož uctívá tak, že všechno očekává od Něho a nic od sebe sama.

”Víra“ je pokora rozumu, který se vzdává svého vlastního mínění a sklání se před úsudky a autoritou církve.

”Poslušnost“ je pokora vůle, která se kvůli Bohu podrobuje cizímu chtění.

”čistota“ je pokora těla, které se podrobuje duchu.

”Pokání“ je pokora všech vášní, přinesených v oběť Pánu.

— Pokora je pravda na cestě asketického boje.


260

Je velká věc vědět, že před Bohem nejsi nic, protože tak tomu skutečně je.


261

”Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem...“ Ježíšova pokora!... Jaká je to lekce pro tebe, ubohý nástroj z hlíny! On — vždy milosrdný — tě pozdvihl a způsobil, že tvou nezaslouženě vyvýšenou ubohost prozářily sluneční paprsky milosti. A ty, kolikrát jen jsi zakrýval svou pýchu pláštěm ctnosti, spravedlnosti! A kolik příležitostí poučit se od Mistra jsi promarnil proto, žes je nedokázal uchopit nadpřirozeně.


262

Deprese, způsobené tím, že sám vidíš nebo že druzí odhalují tvoje vady, nemají opodstatnění... Pros o opravdovou pokoru.


263

Dovol, abych ti připomenul některé zjevné známky nedostatku pokory:

— myslet si, že to, co děláš nebo říkáš, je uděláno nebo řečeno lépe než to, co dělají nebo říkají druzí;

— chtít vždycky prosadit svou;

— přít se bez důvodu nebo — pokud jej máš — trvat na svém paličatě a neústupně;

— říkat své mínění, aniž by tě o to kdo žádal nebo aniž by to vyžadovala blíženecká láska;

— pohrdat míněním druhých;

— nedívat se na všechny své vlohy a dobré vlastnosti jako na propůjčené;

— neuznávat, že nejsi hoden jakékoliv pocty a uznání, dokonce ani země, po které šlapeš, a věcí, které vlastníš;

— dávat v rozhovoru za vzor sama sebe;

— mluvit o sobě špatně, aby si o tobě druzí udělali dobré mínění nebo ti odporovali;

— vymlouvat se, když se ti něco vytýká;

— zakrývat duchovnímu vůdci některé pokořující chyby, aby o tobě neztratil dobré mínění;

— poslouchat s uspokojením chvály o sobě nebo se radovat, že o tobě dobře mluvili;

— pociťovat bolest, že jiní jsou víc uznáváni než ty;

— odmítat vykonávání podřadných prací;

— přát si vyniknout a vyhledávat k tomu příležitost;

— při rozhovoru se nenápadně pochválit a dát najevo svou počestnost, chytrost, šikovnost nebo postavení;

— stydět se za to, že nemáš majetek...


264

Být pokorný neznamená pociťovat úzkost nebo strach.


265

Utečme od té falešné pokory, která se nazývá pohodlnost.


266

Petr mu řekl: Pane! Ty mi chceš mýt nohy? Ježíš odpověděl: To, co já činím, ty nyní nechápeš; pochopíš to potom. Petr trvá na svém: Nikdy nebudeš ty mýt nohy mně. Ježíš odpověděl: Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl. Šimon Petr se vzdává: Pane, nejen nohy, ale také ruce a hlavu.

Proti volání k naprostému odevzdání se, úplnému a rozhodnému, často stavíme falešnou skromnost, jako byla ta Petrova... Kéž bychom byli také lidé srdce, jako apoštol!: Petr nedovoluje nikomu milovat Ježíše víc než on. Plný lásky volá: Tady jsem! Umyj mi ruce, hlavu, nohy! Očisti mne celého, protože já se ti chci odevzdat bez výhrad.


267

Pro tebe vypisuji z jednoho dopisu: ”Okouzluje mne evangelijní pokora. Ale pobuřuje mne tupá a omezená poníženost některých křesťanů, kteří tak vrhají špatné světlo na církev. Právě tyto křesťany měl na mysli onen ateistický spisovatel, když řekl, že křesťanská morálka je morálka otroků...“ Skutečně jsme služebníci; ale služebníci povýšení do kategorie dětí Božích, které se nechtějí chovat jako otroci vášní.


268

Vědomí, že jsi ze ”špatného těsta“ — jinými slovy: tvé sebepoznání — ti dopomůže nadpřirozenému postoji, díky němuž se tvá duše bude stále víc plnit radostí a pokojem, vzdor všemu pokoření, pohrdání a pomluvám...

Po ”fiat“ — Pane, ať se stane to, co chceš ty —, máš v těchto případech uvažovat takto: ”řekl pouze tohle? Je vidět, že mne nezná; jinak by o mně musel říci daleko víc.“

Protože jsi přesvědčený, že si zasloužíš horší zacházení, budeš k tomu člověku pociťovat vděčnost a budeš se radovat z toho, kvůli čemu by se druhý člověk trápil.


269

Čím vyšší je socha, tím tvrdší a nebezpečnější bývá její pád.


270

Přicházej k svému duchovnímu vůdci se stále větší pokorou a vždycky včas, což je také znamení pokory.

Představuj si — a v tom se nemýlíš, protože při duchovním rozhovoru k tobě mluví sám Bůh —, že jsi jako naprosto upřímné malé dítě, které rodiče učí mluvit, číst, znát květiny a ptáky, prožívat radosti i strasti, všímat si země, po které šlape.


271

Jsem pořád jen ubohé stvoření, říkáš mi.

Dříve, když sis to uvědomil, působilo ti to starosti. Nyní však si bez úlev a ústupků zvykáš usmívat se a s radostí se vrhat do boje sám se sebou.


272

Jsi-li rozumný a pokorný, určitě sis všiml, že s učením se nikdy nekončí... Totéž platí i v životě: i ti nejučenější se mají až do konce života čemu přiučit; pokud ne, přestávají být učenými.


273

Dobrý Ježíši: jestliže mám být apoštolem, je třeba, abys mě učinil velmi pokorným.

Slunce zaplaví světlem vše, čeho se dotkne: Pane, naplň mě svým jasem, zbožšti mě: kéž se ztotožním s tvou božskou vůlí, abych se proměnil v nástroj, jaký si přeješ... Dej mi svou bláznivou touhu ponížit se: touhu, která tě přivedla do chudých jesliček, k obyčejné práci, k potupnému umírání na dření kůže, k ponížení ve svatostánku.

— Ať se poznám: ať poznám sebe a ať poznám tebe! Tak nikdy neztratím ze zřetele svou nicotnost.


274

Pouze hlupáci jsou tvrdohlaví: a velcí hlupáci jsou velice tvrdohlaví.


275

Nezapomínej, že v lidských záležitostech mohou mít pravdu i druzí lidé: vyjadřují se ke stejné otázce jako ty, ale vidí ji z odlišného hlediska, v jiném světle, v jiných souvislostech a s důrazem na něco jiného.

— Pouze ve víře a v morálce je jedno neoddiskutovatelné kritérium: kritérium naší Matky církve.


276

Jak dobré je umět napravovat!... A jak málo je těch, kteří to dokážou!


277

Než abys hřešil proti lásce, raději ustup: nevzdoruj, kdykoliv jen je to možné... Měj pokoru trávy, která se sklání, aniž by rozlišovala nohu, jež po ní šlape.


278

K obrácení se vystupuje cestou pokory a poníženosti.


279

Říkávals mi: je třeba srazit hlavu vlastnímu ”já“!

— Ale něco to stojí, viď!


280

Často se člověk musí přinutit k tomu, aby se pokořil a upřímně Pána ujistil: ”serviam“! — budu ti sloužit.


281

”Memento, homo, quia pulvis es...“ — Pamatuj, člověče, že jsi prach... — Jestliže jsi prach, proč tě obtěžuje, že po tobě šlapou?


282

Po stezce pokory se dojde kamkoliv — především do nebe.


283

Jistá cesta pokory je přemýšlet — přestože postrádáme nadání, proslulost a štěstí — o tom, jak být účinným nástrojem, a zároveň prosit Ducha svatého, aby nám udělil své dary.

Apoštolové, přestože je Ježíš po tři roky poučoval, ve strachu utekli před Kristovými nepřáteli. Nicméně po seslání Ducha svatého se nechali bičovat a věznit, a dokonce položili život jako svědectví své víry.


284

Je pravda, že nikdo si nemůže být jist svou vytrvalostí... Ale tato nejistota je jen další důvod k pokoře a očividná zkouška naší svobody.


285

Přestože jsi tak nepatrný, Bůh tě použil a nadále používá k práci, jejíž plody slouží k jeho oslavě.

Nenaparuj se. Přemýšlej o tom, co by řekl sám o sobě ocelový nebo železný nástroj, který umělec používá k výrobě šperků ze zlata a drahokamů.


286

Co má větší cenu: kilo zlata nebo kilo mědi?... A přece v mnoha případech poslouží měď více a lépe než zlato.


287

Tvoje povolání, které pochází od Boha, je řídit, přitahovat, sloužit, vést. Jestliže se z falešné nebo špatně chápané pokory izoluješ a uzavíráš ve svém koutě, zpronevěřuješ se své povinnosti nástroje Božího.


288

Když tě Pán používá, aby vylil svou milost do duší, buď si vědom toho, že nejsi víc než obal dárku: papír, který se roztrhá a zahodí.


289

”Quia respexit humilitatem ancillae suse“ — Protože uviděl ponížení své služebnice...

— Každým dnem ve mně více sílí přesvědčení, že skutečná pokora je nadpřirozený základ všech ctností!

Mluv s Naší Paní, aby nás Ona sama naučila kráčet po této stezce.


Předchozí Další