Josemaría Escrivá Obras
181

Při jednom našem rozhovoru jsme si živě představovali země jednoho vzdáleného kontinentu. — V očích se ti zažehla světla, tvou duši naplnila nedočkavost a s myšlenkou na ty lidi tam jsi mi řekl: Je možné, aby se na druhé straně oceánu stala Kristova milost neúčinnou?

Odpověděl sis sám: On, ve své nekonečné dobrotě, chce mít ke své službě poslušné nástroje.


182

Jaký soucit v tobě vzbuzuji!... Chtěl bys na ně zakřičet, že ztrácejí čas... Proč jsou tak slepí a nechápou to, co vidíš o ty — ubožák? Proč nedávají přednost nejlepšímu? — Modli se, umrtvuj se, a pak — je to tvoje povinnost — probuď je jednoho po druhém a vysvětli jim, také jednomu po druhém —, že stejně jako ty mohou najít božskou cestu, aniž by opustili místo, které zaujímají ve společnosti.


183

Začal jsi s velkou horlivostí. Ale ta se pomaloučku polehoučku vytrácí... Jestliže budeš dál zmenšovat svůj horizont, skončíš zalezlý ve svém ubohém krunýři. — Stále musíš rozšiřovat své srdce touhou po apoštolátu! Ze sta duší nás zajímá všech sto.


184

Poděkuj Pánu za to, jak ti — otcovsky i mateřsky — vychází vstříc.

Ty, jenž jsi vždycky snil o velkých dobrodružstvích, ses zapojil do úžasného díla..., které tě vede ke svatosti.

Trvám na tom: poděkuj za to Bohu životem apoštola.


185

Když apoštolsky pracuješ, můžeš si být jist, že se vždycky jedná o to učinit lidi šťastnými, ba velmi šťastnými. Pravda je neoddělitelná od opravdové radosti.


186

Osoby nejrůznějších profesí z různých národů a ras, vyšlé z velmi odlišného prostředí... Když s nimi mluvíš o Bohu, vyvstává před tebou jasně lidská i nadpřirozená hodnota tvého poslání apoštola. Je to jako kdybys na vlastní kůži prožíval zázrak provázející první kázání Pánových učedníků: věty, vyřčené v cizím jazyce ukazují novou cestu, slyší každý v hloubi svého srdce ve svém vlastním jazyce. A ty úplně nově vnímáš scénu, kdy se ”Partové, Médové a Elamité“... přiblížili šťastni k Bohu.


187

Dobře mě poslouchej a dej na mne: křesťanství je láska; obcování s Bohem je dialog, který člověka nesmírně obohacuje, starost o ostatní — apoštolát — není luxusní záležitost, činnost několika málo jedinců.

Teď, když to víš, naplň se radostí, protože tvůj život dostal úplně jiný smysl, a buď důsledný.


188

Přirozenost, upřímnost, radost: nezbytné podmínky u apoštola k získávání lidí.


189

Ježíš nemohl povolat prvních dvanáct prostěji: ”Pojďte a následujte mne.“

Právě ty, jenž hledáš tolik výmluv, abys nemohl v tomto úkolu pokračovat, by ses měl zamyslet nad tím, jak významně dokázali první apoštolové, ač byli — lidsky řečeno — prostí a nevzdělaní — pohnout lidmi, kteří jim naslouchali! — Nezapomeň na to: práci nadále vykonává On, skrze každého z nás.


190

Apoštolská povolání jsou dílem Božím. Ale ty k nim nesmíš přestat nabízet prostředky: modlitbu, umrtvování, studium nebo práci, přátelství, nadpřirozené vidění... vnitřní život!


191

Když ti mluvím o ”apoštolátu přátelství“, myslím tím ”osobní“ přátelství, plné oběti, upřímné: od ty k ty, od srdce k srdci.


192

V apoštolátu přátelství a důvěry je prvním krokem pochopení, služba... a svatá nesmlouvavost co se týče křesťanské nauky.


193

Ti, kdo nalezli Krista, se nemohou uzavřít mezi sebou: byla by to smutná věc, takhle se omezit! Musejí se rozvinout jako vějíř, aby se dostali ke všem duším. Každý musí vytvořit — a rozšířit — okruh přátel, na který by měl vliv svou profesionální prestiží, svým chováním, či svým přátelstvím, a snažit se, aby na něj Kristus mohl působit právě prostřednictvím této prestiže, tohoto chování, tohoto přátelství.


194

Musíš být žhavým uhlíkem, který zapálí vše, čeho se dotkne. A kde je prostředí mimořádně ohnivzdorné, musíš zvýšit svou duchovní teplotu. — Pokud ne, marníš čas, a jsi příčinou toho, že ho promarňují i lidé, kteří tě obklopují.


195

Kde je apoštolská horlivost, tam se vždycky najdou dobří lidé a vždycky se objeví připravená půda. Není se nač vymlouvat!


196

Věř tomu, že také v tvém okolí je mnoho duší, které mohou pochopit tvou cestu, duší, které — vědomě či nevědomě — hledají Krista, ale nenacházejí ho. ”Ale jak se o něm mohou dozvědět, když s nimi o něm nikdo nemluví?“


197

Neříkej mi, že usiluješ o opravdový vnitřní život, jestliže neuskutečňuješ bez přestání intenzívní apoštolát: Pán — s kterým ty, jak mne ujišťuješ, často hovoříš — chce, aby se všichni lidé zachránili.


198

Tahle cesta je velmi nesnadná, řekl ti. A když jsi to slyšel, přitakal jsi spokojeně s pomyšlením na to, že Kříž je bezpečné znamení správné cesty... Ale tvůj přítel si všiml pouze strmé části stezky, aniž by bral v úvahu Ježíšův slib: ”Mé jho je lehké.“

Připomeň mu to, protože se možná — až si to uvědomí — odevzdá Bohu i on.


199

Že nemá čas? — Tím líp. Krista zajímají právě ti, kdo nemají čas.


200

Když si uvědomíš, že je mnoho lidí, kteří nevyužijí svou velkou příležitost a nechají Ježíše projít kolem, polož si otázku: odkud ke mně přišlo to jasné, prozřetelnostní volání, které mi ukázalo cestu? — Přemýšlej o tom denně: apoštol musí být vždycky druhým Kristem, samotným Kristem.


201

Nebuď překvapen a neztrácej odvahu proto, že ti vyčetl, žes ho postavil tváří v tvář Kristu, ani proto, že k tomu rozhořčeně dodal: ”Nebudu mít klid, dokud se nějak nerozhodnu.“ Doporuč ho Bohu... Je zbytečné snažit se ho uklidňovat: možná, že se v něm probudil starý neklid, hlas jeho svědomí.


202

Pohoršují se nad tebou, protože mluvíš o odevzdání se s lidmi, kteří nikdy o tomto problému neuvažovali. — Dobrá, a co má být? Vždyť ty máš povolání apoštola apoštolů.


203

Nedokážeš lidi zasáhnout, protože mluvíš jiným jazykem. Doporučuji ti být přirozený.

Ta tvoje výchova je odtržená od života!


204

Váháš pustit se do rozhovoru o Bohu, o křesťanském životě, o povolání,... protože nechceš způsobit utrpení? Zapomínáš, že to nejsi ty, kdo volá, ale On: ”Ego scio quos elegerim“ — Já dobře vím, které jsem si vyvolil.

Kromě toho by se mi nelíbilo, kdyby se za těmito falešnými ohledy skrývala pohodlnost nebo vlažnost: v tak vážné věci dáváš přednost ubohému lidskému přátelství před přátelstvím Božím?


205

Vedls rozhovor s tím i oním, protože toužíš získávat duše.

Jeden dostal strach; další se poradil s někým ”opatrným“ a ten ho špatně nasměroval... — Vytrvej, aby se potom žádný nemohl vymlouvat, že ”quia nemi nos conduxit“ — nikdo nás nevolal.


206

Chápu tvou svatou netrpělivost, ale zároveň musíš vzít v úvahu, že někteří potřebují hodně času na rozmyšlenou, že jiní dají odpověď až časem...

Očekávej je s otevřenou náručí: mírni svou svatou netrpělivost hojnou modlitbou a umrtvováním. — Až setřesou své maloměšťáctví, přijdou omládlí, stateční a plni velkodušnosti.

Jak na ně Bůh čeká!


207

Víra je nezbytnou podmínkou apoštolátu; často je třeba vytrvat a nepřestat mluvit o Bohu, přestože plody dlouho nepřicházejí.

Jestliže vytrváme, jestliže trváme na svém, přesvědčeni, že sám Pán tak tomu chce, budou všude kolem tebe patrné známky opravdové křesťanské revoluce: jedni se odevzdají Bohu, jiní vezmou vážně svůj vnitřní život a další — ti nejslabší — se alespoň probudí.


208

Dny opravdového jásotu: Jak by ne!

Plní se Ježíšova slova: ”Můj otec bude oslaven, když ponesete hodně ovoce a budete mými učedníky.“


209

Musel jsem se usmát, protože ti velmi dobře rozumím, když říkáš: Naplňuje mne nadšením možnost jít do nových zemí, prorazit cestu vedoucí možná velmi daleko... Potřeboval bych se dozvědět, zda jsou lidé i na Měsíci. — Pros Pána, aby v tobě rozhojnil tento apoštolský zápal.


210

Občas, tváří v tvář spícím duším, člověka popadne bláznivá touha zakřičet na ně, zatřást jimi, vyprovokovat je k reakci, aby vyšly ze svého strašného hlubokého spánku, do kterého jsou ponořeny. Je tak smutné pozorovat, jak nejistě kráčejí, podobni slepcům, a nemohou najít správnou cestu! — Jak rozumím Ježíšovu pláči nad Jeruzalémem! Byl to plod jeho dokonalé lásky...


211

Prohlubuj každým dnem apoštolskou dimenzi svého křesťanského povolání. — Před dvaceti stoletími pozvedl Kristus — abychom ho ty i já hlásali lidem — prapor, pod který se mají shromáždit všichni, kdo mají upřímné srdce a schopnost milovat...

Jaké jasnější volání si žádáš než ”Ignem veni mittere in terram!“ — Oheň jsem přišel přinést na zemi — a pomyšlení na dvě a půl miliardy duší, které dosud neznají Krista!


212

”Hominem non habeo“ — Nemám nikoho, kdo by mi pomohl.

To by mohli říci, bohužel, mnozí lidé, kteří mohou sloužit a měli by sloužit, ale jejichž duch je nemocen nebo něčím svázán.

Pane, ať nikdy nejsem lhostejný k duším druhých.


213

Pomoz mi prosit o nové seslání Ducha svatého, které by znovu zapálilo zemi.


214

”Jestliže někdo z těch, kdo mě následují, neopustí svého otce a matku a ženu a děti a bratry a sestry a dokonce svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem.“

Stále jasněji vidím, Pane, že pokrevní svazky, jestliže neprocházejí tvým nejmilejším Srdcem, představují pro jedny trvalý kříž; pro jiné zdroj pokušení mířících přímo či oklikou proti vytrvalosti, pro další zas příčinou jejich absolutní neúčinnosti a pro všechny překážkou, která se staví úplnému odevzdání.


215

Radlice, která orá a otvírá brázdu, nevidí ani semeno ani plod.


216

Po tom, co ses pevně rozhodl, činíš každý den nějaký nový objev. Vzpomínáš si na včerejšek, kdy sis stále kladl otázky, k čemu je dobré to či ono... a pak pokračoval ve svých pochybnostech či ve svých zklamáních...

Teď vždycky nacházíš přesnou, rozumnou a jasnou odpověď. A když slyšíš, odpověď na tvé často dětinské otázky, napadne tě: ”Tak asi musel pečovat Ježíš o prvních dvanáct.“


217

Povolání, Pane, víc povolání! Nezáleží mi na tom, jestli setba byla moje nebo někoho jiného — zasel jsi Ty, Ježíši, našima rukama! — pouze vím, že jsi nám slíbil, že ovoce dozraje: ”et fructus vester maneat!“ — neboť vaše ovoce bude trvalé.


218

Buď upřímný. Jestliže ti řeknou, že je ”budeš lovit“, odpověz, že ano, že si to přeješ. Ale... ať si nedělají starosti! Protože, jestliže nemají povolání — jestliže je nevolá On sám — nepřijdou; a jestliže je mají, jaká hanba skončit jako ten bohatý mladík z evangelia: sami a smutní.


219

Tvůj úkol apoštola je velký a krásný. Přímo před tvýma očima se setkává milost se svobodou duší a jsi často přítomen nejslavnostnějšímu okamžiku v lidském životě: setkání člověka s Kristem.


220

Zdá se, že si vás vybírali každého osobně... říkal. — A je tomu tak!


221

Uvědom si, že se potřebuješ dobře připravit, abys obstál tváří v tvář té lavině lidí, která se k nám přihrne s jasnou a dychtivou otázkou: ”Dobrá, co je třeba dělat?“


222

Účinná rada pro tvého apoštolského ducha: konkrétní plány, ne od soboty do soboty, ale od dneška do zítřka, od nyní k potom.


223

Kristus očekává od tvé práce mnoho. Ale musíš jít hledat duše podobně jako šel Dobrý pastýř hledat stou ovci: nečekat až tě zavolají. K tomu, abys druhým prokazoval dobro, použij také svých přátel: řekni každému z nich, že nikdo se nemůže cítit klidný, jestliže duchovní život, kterého se jim dostalo v plnosti, nepřetéká ven v podobě apoštolské horlivosti.


224

Nelze tolerovat, abys ztrácel čas ”svými hloupostmi“, když je tolik duší, které na tebe čekají.


225

Apoštolát věrouky: takový bude vždycky tvůj apoštolát.


226

Nádhera letnic spočívá v posvěcení mnoha různých cest: Žádné nepatří výsadní postavení, žádná nemá právo vyvyšovat se nad jiné.

Seslání Ducha svatého je nekonečná mnohost jazyků, metod, způsobů setkání s Bohem: ne násilná uniformita.


227

Psal jsi mi: k naší skupině se připojil mladý chlapec, který jel na sever. Byl to horník. Velmi dobře zpíval a připojil se k našemu souboru. Jel jsem s ním až na jeho stanici. Když se loučil, poznamenal: ”Jak rád bych si prodloužil cestu s vámi!“ — Hned jsem si vzpomněl na ”mane nosbicum!“ — zůstaň s námi, Pane, a znovu jsem Krista s vírou žádal, aby ho lidé ”viděli“ v každém z nás, jeho souputnících.


228

”Stezkou spravedlivé nespokojenosti“ odešly a stále odcházejí zástupy lidí.

Bolí to... ale o kolik nespokojenců z řad těch, kdo potřebují duchovní nebo hmotnou pomoc, jsme se přičinili my sami! — Je třeba znovu uvést Krista mezi chudé a pokorné: vždyť se cítí nejlépe právě mezi nimi.


229

Učiteli: kéž bys toužil po tom, aby tvoji žáci v krátké době pochopili to, co ty jsi začal jasně chápat až po mnoha hodinách studia!


230

Touha ”učit“ a ”učit celým srdcem“ probouzí v žácích vděčnost, která představuje vhodný terén pro apoštolát.


231

Líbí se mi heslo: ”Každý putující ať jde svou cestou, tou, kterou mu Bůh ukázal, věrně a s láskou, i když ho to bude hodně stát.“


232

Jak neobyčejně poučený je každý úryvek z Nového zákona! — Pán ještě než vystoupil na pravici Boha Otce, řekl svým učedníkům: ”Jděte a učte všechny národy“, a to jim přineslo pokoj. Ale přesto mají ještě pochybnosti: nevědí, co mají dělat, a proto se spojují s Marií, Královnou apoštolů, aby se proměnili v horlivé hlasatele Pravdy, která zachrání svět.


Předchozí Další