Rybáři lidí
Při jednom našem rozhovoru jsme si živě představovali země jednoho vzdáleného kontinentu. — V očích se ti zažehla světla, tvou duši naplnila nedočkavost a s myšlenkou na ty lidi tam jsi mi řekl: Je možné, aby se na druhé straně oceánu stala Kristova milost neúčinnou?
Odpověděl sis sám: On, ve své nekonečné dobrotě, chce mít ke své službě poslušné nástroje.
Jaký soucit v tobě vzbuzuji!… Chtěl bys na ně zakřičet, že ztrácejí čas… Proč jsou tak slepí a nechápou to, co vidíš o ty — ubožák? Proč nedávají přednost nejlepšímu? — Modli se, umrtvuj se, a pak — je to tvoje povinnost — probuď je jednoho po druhém a vysvětli jim, také jednomu po druhém —, že stejně jako ty mohou najít božskou cestu, aniž by opustili místo, které zaujímají ve společnosti.
Začal jsi s velkou horlivostí. Ale ta se pomaloučku polehoučku vytrácí… Jestliže budeš dál zmenšovat svůj horizont, skončíš zalezlý ve svém ubohém krunýři. — Stále musíš rozšiřovat své srdce touhou po apoštolátu! Ze sta duší nás zajímá všech sto.
Poděkuj Pánu za to, jak ti — otcovsky i mateřsky — vychází vstříc.
Ty, jenž jsi vždycky snil o velkých dobrodružstvích, ses zapojil do úžasného díla…, které tě vede ke svatosti.
Trvám na tom: poděkuj za to Bohu životem apoštola.
Když apoštolsky pracuješ, můžeš si být jist, že se vždycky jedná o to učinit lidi šťastnými, ba velmi šťastnými. Pravda je neoddělitelná od opravdové radosti.
Osoby nejrůznějších profesí z různých národů a ras, vyšlé z velmi odlišného prostředí… Když s nimi mluvíš o Bohu, vyvstává před tebou jasně lidská i nadpřirozená hodnota tvého poslání apoštola. Je to jako kdybys na vlastní kůži prožíval zázrak provázející první kázání Pánových učedníků: věty, vyřčené v cizím jazyce ukazují novou cestu, slyší každý v hloubi svého srdce ve svém vlastním jazyce. A ty úplně nově vnímáš scénu, kdy se „Partové, Médové a Elamité“… přiblížili šťastni k Bohu.
Dobře mě poslouchej a dej na mne: křesťanství je láska; obcování s Bohem je dialog, který člověka nesmírně obohacuje, starost o ostatní — apoštolát — není luxusní záležitost, činnost několika málo jedinců.
Teď, když to víš, naplň se radostí, protože tvůj život dostal úplně jiný smysl, a buď důsledný.
Přirozenost, upřímnost, radost: nezbytné podmínky u apoštola k získávání lidí.
Ježíš nemohl povolat prvních dvanáct prostěji: „Pojďte a následujte mne.“
Právě ty, jenž hledáš tolik výmluv, abys nemohl v tomto úkolu pokračovat, by ses měl zamyslet nad tím, jak významně dokázali první apoštolové, ač byli — lidsky řečeno — prostí a nevzdělaní — pohnout lidmi, kteří jim naslouchali! — Nezapomeň na to: práci nadále vykonává On, skrze každého z nás.
Apoštolská povolání jsou dílem Božím. Ale ty k nim nesmíš přestat nabízet prostředky: modlitbu, umrtvování, studium nebo práci, přátelství, nadpřirozené vidění… vnitřní život!
Když ti mluvím o „apoštolátu přátelství“, myslím tím „osobní“ přátelství, plné oběti, upřímné: od ty k ty, od srdce k srdci.
V apoštolátu přátelství a důvěry je prvním krokem pochopení, služba… a svatá nesmlouvavost co se týče křesťanské nauky.
Ti, kdo nalezli Krista, se nemohou uzavřít mezi sebou: byla by to smutná věc, takhle se omezit! Musejí se rozvinout jako vějíř, aby se dostali ke všem duším. Každý musí vytvořit — a rozšířit — okruh přátel, na který by měl vliv svou profesionální prestiží, svým chováním, či svým přátelstvím, a snažit se, aby na něj Kristus mohl působit právě prostřednictvím této prestiže, tohoto chování, tohoto přátelství.
Musíš být žhavým uhlíkem, který zapálí vše, čeho se dotkne. A kde je prostředí mimořádně ohnivzdorné, musíš zvýšit svou duchovní teplotu. — Pokud ne, marníš čas, a jsi příčinou toho, že ho promarňují i lidé, kteří tě obklopují.
Kde je apoštolská horlivost, tam se vždycky najdou dobří lidé a vždycky se objeví připravená půda. Není se nač vymlouvat!
Věř tomu, že také v tvém okolí je mnoho duší, které mohou pochopit tvou cestu, duší, které — vědomě či nevědomě — hledají Krista, ale nenacházejí ho. „Ale jak se o něm mohou dozvědět, když s nimi o něm nikdo nemluví?“
Neříkej mi, že usiluješ o opravdový vnitřní život, jestliže neuskutečňuješ bez přestání intenzívní apoštolát: Pán — s kterým ty, jak mne ujišťuješ, často hovoříš — chce, aby se všichni lidé zachránili.
Tahle cesta je velmi nesnadná, řekl ti. A když jsi to slyšel, přitakal jsi spokojeně s pomyšlením na to, že Kříž je bezpečné znamení správné cesty… Ale tvůj přítel si všiml pouze strmé části stezky, aniž by bral v úvahu Ježíšův slib: „Mé jho je lehké.“
Připomeň mu to, protože se možná — až si to uvědomí — odevzdá Bohu i on.
Že nemá čas? — Tím líp. Krista zajímají právě ti, kdo nemají čas.
Když si uvědomíš, že je mnoho lidí, kteří nevyužijí svou velkou příležitost a nechají Ježíše projít kolem, polož si otázku: odkud ke mně přišlo to jasné, prozřetelnostní volání, které mi ukázalo cestu? — Přemýšlej o tom denně: apoštol musí být vždycky druhým Kristem, samotným Kristem.
Nebuď překvapen a neztrácej odvahu proto, že ti vyčetl, žes ho postavil tváří v tvář Kristu, ani proto, že k tomu rozhořčeně dodal: „Nebudu mít klid, dokud se nějak nerozhodnu.“ Doporuč ho Bohu… Je zbytečné snažit se ho uklidňovat: možná, že se v něm probudil starý neklid, hlas jeho svědomí.
Pohoršují se nad tebou, protože mluvíš o odevzdání se s lidmi, kteří nikdy o tomto problému neuvažovali. — Dobrá, a co má být? Vždyť ty máš povolání apoštola apoštolů.
Nedokážeš lidi zasáhnout, protože mluvíš jiným jazykem. Doporučuji ti být přirozený.
Ta tvoje výchova je odtržená od života!
Váháš pustit se do rozhovoru o Bohu, o křesťanském životě, o povolání,… protože nechceš způsobit utrpení? Zapomínáš, že to nejsi ty, kdo volá, ale On: „Ego scio quos elegerim“ — Já dobře vím, které jsem si vyvolil.
Kromě toho by se mi nelíbilo, kdyby se za těmito falešnými ohledy skrývala pohodlnost nebo vlažnost: v tak vážné věci dáváš přednost ubohému lidskému přátelství před přátelstvím Božím?
Vedls rozhovor s tím i oním, protože toužíš získávat duše.
Jeden dostal strach; další se poradil s někým „opatrným“ a ten ho špatně nasměroval… — Vytrvej, aby se potom žádný nemohl vymlouvat, že „quia nemi nos conduxit“ — nikdo nás nevolal.
Chápu tvou svatou netrpělivost, ale zároveň musíš vzít v úvahu, že někteří potřebují hodně času na rozmyšlenou, že jiní dají odpověď až časem…
Očekávej je s otevřenou náručí: mírni svou svatou netrpělivost hojnou modlitbou a umrtvováním. — Až setřesou své maloměšťáctví, přijdou omládlí, stateční a plni velkodušnosti.
Jak na ně Bůh čeká!
Víra je nezbytnou podmínkou apoštolátu; často je třeba vytrvat a nepřestat mluvit o Bohu, přestože plody dlouho nepřicházejí.
Jestliže vytrváme, jestliže trváme na svém, přesvědčeni, že sám Pán tak tomu chce, budou všude kolem tebe patrné známky opravdové křesťanské revoluce: jedni se odevzdají Bohu, jiní vezmou vážně svůj vnitřní život a další — ti nejslabší — se alespoň probudí.
Dny opravdového jásotu: Jak by ne!
Plní se Ježíšova slova: „Můj otec bude oslaven, když ponesete hodně ovoce a budete mými učedníky.“
Musel jsem se usmát, protože ti velmi dobře rozumím, když říkáš: Naplňuje mne nadšením možnost jít do nových zemí, prorazit cestu vedoucí možná velmi daleko… Potřeboval bych se dozvědět, zda jsou lidé i na Měsíci. — Pros Pána, aby v tobě rozhojnil tento apoštolský zápal.
Občas, tváří v tvář spícím duším, člověka popadne bláznivá touha zakřičet na ně, zatřást jimi, vyprovokovat je k reakci, aby vyšly ze svého strašného hlubokého spánku, do kterého jsou ponořeny. Je tak smutné pozorovat, jak nejistě kráčejí, podobni slepcům, a nemohou najít správnou cestu! — Jak rozumím Ježíšovu pláči nad Jeruzalémem! Byl to plod jeho dokonalé lásky…
Prohlubuj každým dnem apoštolskou dimenzi svého křesťanského povolání. — Před dvaceti stoletími pozvedl Kristus — abychom ho ty i já hlásali lidem — prapor, pod který se mají shromáždit všichni, kdo mají upřímné srdce a schopnost milovat…
Jaké jasnější volání si žádáš než „Ignem veni mittere in terram!“ — Oheň jsem přišel přinést na zemi — a pomyšlení na dvě a půl miliardy duší, které dosud neznají Krista!
„Hominem non habeo“ — Nemám nikoho, kdo by mi pomohl.
To by mohli říci, bohužel, mnozí lidé, kteří mohou sloužit a měli by sloužit, ale jejichž duch je nemocen nebo něčím svázán.
Pane, ať nikdy nejsem lhostejný k duším druhých.
Pomoz mi prosit o nové seslání Ducha svatého, které by znovu zapálilo zemi.
„Jestliže někdo z těch, kdo mě následují, neopustí svého otce a matku a ženu a děti a bratry a sestry a dokonce svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem.“
Stále jasněji vidím, Pane, že pokrevní svazky, jestliže neprocházejí tvým nejmilejším Srdcem, představují pro jedny trvalý kříž; pro jiné zdroj pokušení mířících přímo či oklikou proti vytrvalosti, pro další zas příčinou jejich absolutní neúčinnosti a pro všechny překážkou, která se staví úplnému odevzdání.
Radlice, která orá a otvírá brázdu, nevidí ani semeno ani plod.
Po tom, co ses pevně rozhodl, činíš každý den nějaký nový objev. Vzpomínáš si na včerejšek, kdy sis stále kladl otázky, k čemu je dobré to či ono… a pak pokračoval ve svých pochybnostech či ve svých zklamáních…
Teď vždycky nacházíš přesnou, rozumnou a jasnou odpověď. A když slyšíš, odpověď na tvé často dětinské otázky, napadne tě: „Tak asi musel pečovat Ježíš o prvních dvanáct.“
Povolání, Pane, víc povolání! Nezáleží mi na tom, jestli setba byla moje nebo někoho jiného — zasel jsi Ty, Ježíši, našima rukama! — pouze vím, že jsi nám slíbil, že ovoce dozraje: „et fructus vester maneat!“ — neboť vaše ovoce bude trvalé.
Buď upřímný. Jestliže ti řeknou, že je „budeš lovit“, odpověz, že ano, že si to přeješ. Ale… ať si nedělají starosti! Protože, jestliže nemají povolání — jestliže je nevolá On sám — nepřijdou; a jestliže je mají, jaká hanba skončit jako ten bohatý mladík z evangelia: sami a smutní.
Tvůj úkol apoštola je velký a krásný. Přímo před tvýma očima se setkává milost se svobodou duší a jsi často přítomen nejslavnostnějšímu okamžiku v lidském životě: setkání člověka s Kristem.
Zdá se, že si vás vybírali každého osobně… říkal. — A je tomu tak!
Uvědom si, že se potřebuješ dobře připravit, abys obstál tváří v tvář té lavině lidí, která se k nám přihrne s jasnou a dychtivou otázkou: „Dobrá, co je třeba dělat?“
Účinná rada pro tvého apoštolského ducha: konkrétní plány, ne od soboty do soboty, ale od dneška do zítřka, od nyní k potom.
Kristus očekává od tvé práce mnoho. Ale musíš jít hledat duše podobně jako šel Dobrý pastýř hledat stou ovci: nečekat až tě zavolají. K tomu, abys druhým prokazoval dobro, použij také svých přátel: řekni každému z nich, že nikdo se nemůže cítit klidný, jestliže duchovní život, kterého se jim dostalo v plnosti, nepřetéká ven v podobě apoštolské horlivosti.
Nelze tolerovat, abys ztrácel čas „svými hloupostmi“, když je tolik duší, které na tebe čekají.
Apoštolát věrouky: takový bude vždycky tvůj apoštolát.
Nádhera letnic spočívá v posvěcení mnoha různých cest: Žádné nepatří výsadní postavení, žádná nemá právo vyvyšovat se nad jiné.
Seslání Ducha svatého je nekonečná mnohost jazyků, metod, způsobů setkání s Bohem: ne násilná uniformita.
Psal jsi mi: k naší skupině se připojil mladý chlapec, který jel na sever. Byl to horník. Velmi dobře zpíval a připojil se k našemu souboru. Jel jsem s ním až na jeho stanici. Když se loučil, poznamenal: „Jak rád bych si prodloužil cestu s vámi!“ — Hned jsem si vzpomněl na „mane nosbicum!“ — zůstaň s námi, Pane, a znovu jsem Krista s vírou žádal, aby ho lidé „viděli“ v každém z nás, jeho souputnících.
„Stezkou spravedlivé nespokojenosti“ odešly a stále odcházejí zástupy lidí.
Bolí to… ale o kolik nespokojenců z řad těch, kdo potřebují duchovní nebo hmotnou pomoc, jsme se přičinili my sami! — Je třeba znovu uvést Krista mezi chudé a pokorné: vždyť se cítí nejlépe právě mezi nimi.
Učiteli: kéž bys toužil po tom, aby tvoji žáci v krátké době pochopili to, co ty jsi začal jasně chápat až po mnoha hodinách studia!
Touha „učit“ a „učit celým srdcem“ probouzí v žácích vděčnost, která představuje vhodný terén pro apoštolát.
Líbí se mi heslo: „Každý putující ať jde svou cestou, tou, kterou mu Bůh ukázal, věrně a s láskou, i když ho to bude hodně stát.“
Jak neobyčejně poučený je každý úryvek z Nového zákona! — Pán ještě než vystoupil na pravici Boha Otce, řekl svým učedníkům: „Jděte a učte všechny národy“, a to jim přineslo pokoj. Ale přesto mají ještě pochybnosti: nevědí, co mají dělat, a proto se spojují s Marií, Královnou apoštolů, aby se proměnili v horlivé hlasatele Pravdy, která zachrání svět.
Dokument vytištěný z https://escriva.org/cs/surco/rybari-lidi/ (28.03.2024)