Odvaha

Nebuďte úzkoprsé duše, muži nebo ženy nezralí, krátkozrací, neschopní obsáhnout náš nadpřirozený křesťanský horizont Božích dětí. Boha a odvahu!

Odvaha není neopatrnost ani nepromyšlená smělost ani pouhá opovážlivost.

Odvaha je síla, hlavní ctnost, pro život duše nezbytně nutná.

Rozhodl ses, veden spíše rozumem. Zápal a nadšení chyběly. I když sis přál něco mít, nebylo pro cit místo: odevzdal ses, když ses přesvědčil, že to žádá Bůh.

A od toho okamžiku jsi už znovu „nepocítil“ žádnou vážnou pochybnost; ba naopak, zakoušíš klidnou a mírnou radost, která se někdy dokonce vylévá z břehů. Tak platí Bůh za odvahu lásky.

Nedávno jsem četl jedno přísloví, které je v některých zemích velmi populární: „Svět patří Bohu a Bůh ho pronajímá statečným“. Musel jsem se nad tím zamyslet. — Na co čekáš?

Nejsem správný apoštol. Jsem ustrašený.

— Nejsi bojácný proto, že tvá láska je ostýchavá? — Udělej s tím něco!

Těžkosti způsobily, že ses zalekl a stal se „opatrným, umírněným a objektivním“. — Vzpomeň si, žes těmito termíny vždycky pohrdal a považoval je za synonyma pro zbabělost, bázlivost a pohodlnost.

Strach? Je vlastní těm, kdo vědí, že jednají špatně. To není tvůj případ.

Je velmi mnoho křesťanů, kteří by byli apoštoly… kdyby neměli strach.

A právě tito křesťané si často stěžují, že je Pán opouští. Co oni dělají Bohu jiného?

Je nás hodně; s pomocí Boží můžeme zasáhnout všechny končiny světa, říkají nadšeně. — Proč se tedy strachuješ? S Boží milostí můžeš dosáhnout radosti, a to je podstatné.

Když nás hryže svědomí proto, že jsme přestali dělat nějakou dobrou věc, je to znamení, že Bůh chtěl, abychom ji neopomíjeli. — Je tomu skutečně tak. A můžeš si být jistý, že s milostí Boží jsi ji udělat mohl.

Nezapomínejme na to, že při plnění Boží vůle na nás těžkosti doléhají shora, zdola, ze všech stran. Doléhají — ale také pomíjejí!

Když se pracuje pro rozšíření nějakého apoštolského díla, „ne“ nikdy není definitivní odpovědí: trvejte na svém.

Jsi příliš opatrný nebo příliš málo nadpřirozený a proto se často spálíš: nevymýšlej si ty sám nepříjemnosti, ani je nechtěj všechny odstranit. — Možná, že ten, kdo tě poslouchá, je méně „chytrý“ a více velkorysý než ty, a protože počítá s Bohem, nebude ti příliš odporovat.

Některé způsoby jednání jsou tak opatrnické, až jsou malodušné.

Přesvědč se o tom, že když se pracuje pro Boha, neexistují těžkosti, které by nebylo možno překonat, ani skleslosti, které by člověka donutily kapitulovat, ani porážky hodné tohoto jména, byť se i zdálo, že naše úsilí nenese žádné plody.

Tvoje víra se příliš málo projevuje skutky: řeklo by se, že je to spíš víra už blahoslaveného než člověka, který bojuje o to, aby byl svatý.

Klid! Odvahu!

Rozdrť těmito ctnostmi pátou kolonu vlažných, ustrašených a zrádců.

Ujistil jsi mě, že chceš bojovat bez oddechu. A teď přicházíš celý zvadlý.

Podívej, i lidsky vzato, je vhodné, abys nedostal všechno vyřešené a bez překážek. Něco — a dokonce hodně! — je na tobě. Kdyby tomu tak nebylo, jak by se „z tebe“ mohl stát světec?

Do práce na nadpřirozeném díle se nezapojuješ proto, že — jak říkáš — máš strach, že se někomu znelíbíš, že uděláš nějaký chybný krok. — Kdybys víc myslel na Boha, tyto neodůvodněné obavy by zmizely.

Někdy uvažuji o tom, že několik málo nepřátel Boha a jeho církve žije ze strachu mnoha dobrých, a to mne naplňuje studem.

Když jsme spolu hovořili, tvrdil, že z té špeluňky, kde žije, nikdy nevyjde, protože raději počítá trámy ve svém pokoji než hvězdy na nebi. — Takových lidí, neschopných oželet své malé věci a pozvednout oči k nebi, je mnoho: je načase, aby se na sebe dokázali podívat i z nadhledu!

Chápu nadpřirozenou i lidskou radost člověka, který směl připravit půdu pro božskou setbu.

„Je úžasné být sám a uvést do pohybu celé město i jeho okolí“, opakoval si s přesvědčením.

Nedoufej, že budeš mít víc prostředků, nebo že přijdou jiní: duše tě potřebují dnes, teď.

Modli se směle a s odvahou, a Pán tě promění: z pesimisty v optimistu, z bojácného v odvážného člověka, z malodušného v muže víry, apoštola!

Problémy, které tě dříve srážely k zemi a zdály se ti jako vysokánská pohoří, úplně zmizely, vyřešily se nadpřirozenou cestou, jako když Pán poručil větrům a vodám, aby se utišily. — A když si člověk pomyslí, že ještě pochybuješ!

„Nepomáhejte tolik Duchu svatému!“ říkal mi jeden přítel žertem, ale s velikým strachem. — Odpověděl jsem: „Myslím, že mu pomáháme málo.“

Když vidím u mnoha mužů a žen tolik zbabělosti a tolik falešné opatrnosti, hořím touhou zeptat se jich: K čemu je víra a důvěra? K tomu, aby se o nich kázalo, nebo k tomu, aby se praktikovaly?

Nacházíš se ve zvláštním rozpoložení: Na jedné straně, zadíváš-li se do svého nitra, cítíš se nicotný a ubohý, na druhé straně, pohlédneš-li vzhůru, připadáš si jistý a plný odvahy. — Nedělej si starosti: je to znamení, že se lépe znáš a — což je velmi důležité — že lépe poznáváš Jeho.

Viděls? S Ním jsi to dokázal! Nad čím žasneš? — Uvědom si, že nemáš nad čím žasnout. Když doopravdy důvěřuješ v Boha, problémy se vyřeší docela snadno. A, kromě toho, člověk dokáže i to, o čem se mu dřív ani nesnilo.

Chceš žít plný svaté odvahy, abys dosáhl toho, že Bůh bude jednat tvým prostřednictvím? — Obrať se k Marii a ona tě doprovodí na cestě pokory, abys na to, co je pro lidskou mysl nemožné, dokázal odpovědět slovem „fiat!“ — staň se!, slovem, které spojuje zemi s nebem.

Kapitola v jiném jazyce