Jazyk

Dar jazyků, schopnost předávat vědu o Bohu: nezbytný prostředek pro toho, kdo má být apoštolem. — Proto každý den prosím našeho Boha a Pána, aby jej poskytl každé své dceři a každému svému synovi.

Nauč se říkat ne, aniž bys zbytečně zranil, aniž by ses uchyloval k vážnému odmítnutí, které zraňuje lásku.

— Připomeň si, že jsi stále Bohu na očích!

Obtěžuje tě, že trvám sále stejně na týchž základních věcech? Že neberu na vědomí různé moderní proudy? — Podívej, přímka se po celá staletí definuje stejným způsobem, protože tak to je nejjasnější a nejkratší. Jiná definice by byla temnější a komplikovanější.

Zvykni si mluvit srdečně o všem a o všech: zvláště o lidech, kteří pracují ve službě Boží.

A když to nebude možné, mlč! Také unáhlené nebo příliš otevřené komentáře se mohou podobat pomlouvání nebo nactiutrhání.

Jeden chlapec, který před nedávnem začal žít v užším vztahu s Bohem, říkal: „To, co teď potřebuji, je méně mluvit, navštěvovat nemocné a spát na zemi.“

— Vztáhni to na sebe!

O kněžích Kristových se nemá mluvit jinak než pochvalně!

— Přeji si celou svou duší, abychom to moji bratří i já měli stále na paměti v našem každodenním jednání.

Lež má mnoho podob: vyhýbavost, pletichaření, pomlouvání… — Ale vždycky je to zbraň zbabělců.

Není důvod, aby ses nechal ovlivnit tím či oním rozhovorem!

Poslouchej s úctou a se zájmem, důvěřuj druhým lidem… ale svůj úsudek si vytvoř v přítomnosti Boží.

Pomlouvají. A pak se oni sami postarají, aby ti někdo přišel hned vyprávět, co se o tobě povídá. — Ubohost? — Nepochybně. Ale neztrácej klid, protože jejich jazyk ti nemůže způsobit žádnou škodu, jestliže jednáš upřímně… Pomysli, jak jsou hloupí, jak málo lidského taktu mají, jaký nedostatek věrnosti k svým bratřím… a zvláště k Bohu!

A prosím tě, nezačni pro špatně pochopené právo na odpověď pomlouvat ty sám. Jestliže musíš mluvit, použij bratrské napomenutí, jak to radí evangelium.

Nestarej se o protivenství a o různé řeči: dozajista pracujeme na božské práci, ale jsme lidé… A je logické, že kudy kráčíme, se zvedá prach.

To, co tě obtěžuje a zraňuje…, využij pro své očisťování, a jestli je to třeba, pro nápravu.

Pomlouvat, říkají, je velmi lidské. — Odvětil jsem: my musíme žít božsky.

Zlé nebo lehkomyslné slovo jediného člověka může nahradit vlastní názor, a dokonce dát podnět k tomu, aby se o někom začalo špatně mluvit. Pomluva pak stále roste a mohutní, až se z ní stane velký černý mrak.

— Ale když je ten bičovaný člověk Boží duše, zpustí se z tohoto mraku blahodárný déšť, ať se děje cokoliv, a Pán se postará, aby byl tento člověk chválen v tom, v čem ho měli v úmyslu zneuctít.

Nechtěl jsi tomu věřit, ale před očividným faktem jsi musel kapitulovat: ta tvrzení, která jsi vyslovil bez postranních úmyslů a se zdravým katolickým zaujetím, nepřátelé víry zlomyslně překroutili.

Je pravda, že „musíme být bezelstní jako holubice…, a opatrní jako hadi. “ Nemluv v nevhodnou dobu ani na nevhodném místě.

Protože neumíš — nebo nechceš — napodobovat šlechetné chování onoho muže, tvoje tajná závist tě nutká ho zesměšňovat.

Pomlouvání je dcera závisti a závist útočiště neplodných.

Obáváš-li se, že neuneseš plody, přezkoumej své hledisko: jestliže pracuješ a nevadí ti, že ostatní také pracují a dosahují ovoce, tvá neplodnost je pouze zdánlivá: však sklidíš úrodu ve svůj čas.

Jsou lidé, kteří když nezpůsobují škodu nebo neničí ostatní, považují se za nečinné.

Někdy si myslím, že pomlouvači jsou jako malí uličníci posedlí ďáblem… — Démon se totiž vlichocuje vždycky zlomyslnou kritikou Boha nebo Božích následovníků.

„Pitomosti!“, komentuješ pohrdavě.

— Znáš je? Ne? — Proč tedy mluvíš o tom, co neznáš?

Pomlouvači odpověz: Však já si o tom promluvím s tím, koho se to týká.

Jeden současný autor napsal: „Pomlouvání je vždycky nelidské, svědčí o nedostatečné vyspělosti člověka, je to znamení nevychovanosti, odhaluje nedostatek opravdového citu, je nedůstojné křesťana.“

Vždycky se vyvaruj stížností, kritiky, šeptandy…: vyvaruj se za každou cenu všeho, co by mohlo vnést mezi bratry nesoulad.

Ty, který máš velkou pravomoc, bys byl neopatrný, kdyby sis vykládal mlčení svých podřízených jako znamení souhlasu: uvědom si, že jim neumožňuješ, aby ti předložili své připomínky, a že se cítíš uražený, jestliže ti je sdělují. — Musíš se napravit.

Tvůj postoj k pomluvě musí být tento: Za prvé prominout: všem, ihned a z celého srdce.

— A potom — milovat: nedopusť se sebemenšího prohřešku proti lásce, odpovídej vždycky láskou!

— Ale jestliže se útočí na tvou Matku, církev, braň ji statečně, s klidem, ale s pevností a vytrvalou odvahou a nedovol, aby poskvrňovali nebo narušovali cestu, po níž kráčejí duše, které chtějí promíjet a odpovídat láskou na všechny urážky.

Hlavním městem — říkal jeden člověk, unavený pomluvami, — by měla být ta nejmenší vesnice.

— Nevěděl chudák, že je to stejné.

— Ty, pro lásku k Bohu a k bližnímu, neupadej do omylu tak hloupého a tak málo křesťanského. — O prvních následovnících Krista se říkalo: Podívejte se, jak se mají rádi! Je možné v každém okamžiku říci totéž o tobě, o mně?

Kritiky zaměřené proti dílům apoštolátu se nesou obyčejně dvěma směry: jedny představují apoštolskou práci jako něco nesmírně složitého, druhé ji označují za pohodlnou a snadnou.

„Jejich objektivnost“ je v podstatě dána zúženým pohledem a pořádnou dávkou prchavé lenosti. — Zeptej se jich bez hněvu: A co děláte vy?

Pro přikázání své víry možná nemůžeš vyžadovat sympatie, musíš však pro ně vyžadovat respekt.

Ti lidé, kteří před tebou mluvili špatně o onom věrném Božím příteli, budou pomlouvat tebe, až se rozhodneš chovat se lépe.

Určité poznámky mohou zranit jen ty, jichž se opravdu týkají. Proto, když se kráčí — rozumem i srdcem — za Pánem, kritiky se přijímají jako očisťování a slouží jako pobídka k zrychlení kroku.

Nejsvětější Trojice korunovala naši Matku.

— Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý bude žádat účty z každého zbytečného slova. Další důvod, abychom požádali Pannu Marii, aby nás naučila mluvit vždycky v přítomnosti Pána.