Josemaría Escrivá Obras
875

Opravdový křesťan je stále připraven objevit se před Bohem. Protože v každém okamžiku — jestliže bojuje o to, aby žil jako Kristův člověk —, je připraven splnit svou povinnost.


876

Tváří v tvář smrti — klid! Takového tě chci mít. — Umírat ne se studeným stoicismem pohana, ale se zápalem dítěte Božího, které ví, že život se mění, ale nekončí. Zemřít?... Žít!


877

Byl to doktor práv a filosofie, ucházel se o profesuru na Madridské universitě. Dvě skvělé rozběhnuté kariéry.

Dostal jsem od něho zprávu: byl nemocen a přál si, abych se na něho přišel podívat. Došel jsem do penziónu, kde byl ubytován. ”Otče, umírám, “ byl jeho pozdrav. Láskyplně jsem ho povzbudil. Chtěl vykonat generální zpověď. Tu noc zemřel.

Jeden architekt a jeden lékař mi ho pomáhali obléknout. — A při pohledu na to mladé tělo, které se rychle začínalo rozkládat..., jsme se všichni tři shodli na tom, že obě univerzitní kariéry nebyly ničím ve srovnání s rozhodující kariérou, kterou tento dobrý křesťan právě završil.


878

Všechno se dá zařídit, kromě smrti... A smrt zařídí všechno.


879

Smrt přijde — a bude neúprosná. Proto — jaká neplodná marnost soustřeďovat se na tento život! Podívej, jak trpí mnoho mužů a žen. Jedni proto, že jejich život se chýlí ke konci a je bolí opustit ho, druzí zas proto, že je jejich stále stejný život nudí... V žádném případě nelze považovat náš pohyb po zemi za cíl.

Je třeba vyjít z této logiky a zakotvit v jiné: té věčné! Je zapotřebí úplné změny: vyprázdnit se od sebe sama, od pomíjivých sobeckých pohnutek, aby bylo možné znovu se zrodit v Kristu, který je věčný.


880

Až budeš myslet na smrt, i přes své hříchy neměj strach... On už ví, že ho miluješ..., a z jakého těsta jsi udělán.

— Jestliže ho hledáš, přijme tě jako otec marnotratného syna: ale musíš ho hledat!


881

”Non habemus hic manentem civitatem“ — naše trvalé obydlí se nenachází na této zemi. — A abychom na to nezapomněli, objevuje se někdy tato krutá pravda v hodině smrti: nepochopení, pronásledování, pohrdání,... — A vždycky samota, protože — i když jsme obklopeni láskou — každý umírá sám.

— Zbavme se už všech pout! Připravujme se neustále na ten krok, který nás dovede do věčné přítomnosti Nejsvětější Trojice.


882

Čas je náš poklad, ”peníze“ na zakoupení věčnosti.


883

Našels útěchu v pomyšlení na to, že život znamená vydat se, strávit se ve službě Bohu. — Tím, že se cele odevzdáváme Jemu, osvobozujeme se od smrti, protože ta nám přinese život.


884

Jeden můj přítel kněz myslel při své práci stále na Boha, držel se jeho otcovské ruky a napomáhal tomu, aby i ostatní pochopili tyto důležité myšlenky. Proto si říkal: až ty zemřeš, všechno dopadne dobře, protože dál se bude starat On.


885

Nedělej mi ze smrti žádnou tragedii! Protože jí není. Pouze nemilující děti se netěší na setkání s rodiči.


886

Všechno na této zemi je jen hrstka popela. Mysli na miliony osob — už zemřelých — ”důležitých“ a ”nepostradatelných“, na které si už nikdo ani nevzpomene.


887

V tom spočívala velká revoluce křesťanství: proměnit bolest v plodné utrpení, učinit ze zla dobro. Zbavili jsme ďábla této zbraně...; a s ní dobýváme věčnost.


888

Strašný bude soud nad těmi, kdo — přestože dokonale znali cestu, učili ji a vyžadovali od druhých, — sami po ní nešli.

— Bůh je bude soudit a odsoudí je jejich vlastními slovy.


889

Očistec je milosrdenství Boží, aby očistil ty, kdo se s Bohem chtějí ztotožnit.


890

Pouze peklo je trestem za hřích. Smrt a soud jsou jen jeho následky, kterých se nebojí ti, kdo žijí v milosti Boží.


891

Jestliže tě někdy zneklidňuje myšlenka na naši sestru smrt, protože vidíš jak jsi nepatrný, vzmuž se a uvažuj: jaké to bude v nebi, které nás čeká, a kde všechna nádhera a velkolepost, všechno štěstí a nekonečná Boží láska se vylijí do ubohé hliněné nádoby, kterou je lidské stvoření, a budou ji věčně sytit stále novým štěstím?


892

Když se v tomto životě narazí na hořkou nespravedlnost, jak se raduje přímá duše, když myslí na věčnou Spravedlnost svého věčného Boha!

— A i když zná svou vlastní ubohost... plna touhy zvolá se sv. Pavlem: ”Non vivo ego“ — nejsem to já, kdo nyní žije, je to Kristus, kdo nyní žije ve mně!: a bude žít věčně.


893

Jak spokojeně musí člověk umírat, potom co naplnil hrdinsky všechny okamžiky svého života! — Mohu tě o tom ujistit, protože jsem byl přítomen radosti těch, kdo se s vyrovnanou netrpělivostí po mnoho let na toto setkání připravovali.


894

Modli se za to, aby nikdo z nás Pána nezklamal. — Nebude to pro nás nesnadné, jestliže se nebudeme chovat jako hlupáci. Protože náš Otec Bůh nám pomáhá ve všem: i tím, že toto naše vyhnanství ve světě činí dočasným.


895

Myšlenka na smrt ti pomůže pěstovat ctnost lásky, protože možná v tomto konkrétním okamžiku se s tím člověkem setkáváš naposled... on, ty nebo já můžeme odejít v kterékoli chvíli.


896

Jedna duše, toužící po Bohu, říkávala: naštěstí my lidé nejsme věční!


897

Ta zpráva mě donutila zamyslet se: ročně umírá padesát jedna milionů lidí, devadesát sedm lidí umírá za minutu. Rybář — to řekl již Mistr — vrhá své sítě do moře. Království Boží se podobá síti... z ní budou vybráni dobří; kdežto špatní, ti kteří nesplňují určité podmínky, budou vyhozeni navždycky! Padesát jedna milionů umírá za rok, devadesát sedm za minutu: řekni to také ostatním.


898

S tělem a duší vystoupila do nebes naše Matka. Opakuj jí, že se jako děti od Ní nechceme odloučit... Vyslechne tě!


Předchozí Další