Onen svět

Opravdový křesťan je stále připraven objevit se před Bohem. Protože v každém okamžiku — jestliže bojuje o to, aby žil jako Kristův člověk —, je připraven splnit svou povinnost.

Tváří v tvář smrti — klid! Takového tě chci mít. — Umírat ne se studeným stoicismem pohana, ale se zápalem dítěte Božího, které ví, že život se mění, ale nekončí. Zemřít?… Žít!

Byl to doktor práv a filosofie, ucházel se o profesuru na Madridské universitě. Dvě skvělé rozběhnuté kariéry.

Dostal jsem od něho zprávu: byl nemocen a přál si, abych se na něho přišel podívat. Došel jsem do penziónu, kde byl ubytován. „Otče, umírám, “ byl jeho pozdrav. Láskyplně jsem ho povzbudil. Chtěl vykonat generální zpověď. Tu noc zemřel.

Jeden architekt a jeden lékař mi ho pomáhali obléknout. — A při pohledu na to mladé tělo, které se rychle začínalo rozkládat…, jsme se všichni tři shodli na tom, že obě univerzitní kariéry nebyly ničím ve srovnání s rozhodující kariérou, kterou tento dobrý křesťan právě završil.

Všechno se dá zařídit, kromě smrti… A smrt zařídí všechno.

Smrt přijde — a bude neúprosná. Proto — jaká neplodná marnost soustřeďovat se na tento život! Podívej, jak trpí mnoho mužů a žen. Jedni proto, že jejich život se chýlí ke konci a je bolí opustit ho, druzí zas proto, že je jejich stále stejný život nudí… V žádném případě nelze považovat náš pohyb po zemi za cíl.

Je třeba vyjít z této logiky a zakotvit v jiné: té věčné! Je zapotřebí úplné změny: vyprázdnit se od sebe sama, od pomíjivých sobeckých pohnutek, aby bylo možné znovu se zrodit v Kristu, který je věčný.

Až budeš myslet na smrt, i přes své hříchy neměj strach… On už ví, že ho miluješ…, a z jakého těsta jsi udělán.

— Jestliže ho hledáš, přijme tě jako otec marnotratného syna: ale musíš ho hledat!

„Non habemus hic manentem civitatem“ — naše trvalé obydlí se nenachází na této zemi. — A abychom na to nezapomněli, objevuje se někdy tato krutá pravda v hodině smrti: nepochopení, pronásledování, pohrdání,… — A vždycky samota, protože — i když jsme obklopeni láskou — každý umírá sám.

— Zbavme se už všech pout! Připravujme se neustále na ten krok, který nás dovede do věčné přítomnosti Nejsvětější Trojice.

Čas je náš poklad, „peníze“ na zakoupení věčnosti.

Našels útěchu v pomyšlení na to, že život znamená vydat se, strávit se ve službě Bohu. — Tím, že se cele odevzdáváme Jemu, osvobozujeme se od smrti, protože ta nám přinese život.

Jeden můj přítel kněz myslel při své práci stále na Boha, držel se jeho otcovské ruky a napomáhal tomu, aby i ostatní pochopili tyto důležité myšlenky. Proto si říkal: až ty zemřeš, všechno dopadne dobře, protože dál se bude starat On.

Nedělej mi ze smrti žádnou tragedii! Protože jí není. Pouze nemilující děti se netěší na setkání s rodiči.

Všechno na této zemi je jen hrstka popela. Mysli na miliony osob — už zemřelých — „důležitých“ a „nepostradatelných“, na které si už nikdo ani nevzpomene.

V tom spočívala velká revoluce křesťanství: proměnit bolest v plodné utrpení, učinit ze zla dobro. Zbavili jsme ďábla této zbraně…; a s ní dobýváme věčnost.

Strašný bude soud nad těmi, kdo — přestože dokonale znali cestu, učili ji a vyžadovali od druhých, — sami po ní nešli.

— Bůh je bude soudit a odsoudí je jejich vlastními slovy.

Očistec je milosrdenství Boží, aby očistil ty, kdo se s Bohem chtějí ztotožnit.

Pouze peklo je trestem za hřích. Smrt a soud jsou jen jeho následky, kterých se nebojí ti, kdo žijí v milosti Boží.

Jestliže tě někdy zneklidňuje myšlenka na naši sestru smrt, protože vidíš jak jsi nepatrný, vzmuž se a uvažuj: jaké to bude v nebi, které nás čeká, a kde všechna nádhera a velkolepost, všechno štěstí a nekonečná Boží láska se vylijí do ubohé hliněné nádoby, kterou je lidské stvoření, a budou ji věčně sytit stále novým štěstím?

Když se v tomto životě narazí na hořkou nespravedlnost, jak se raduje přímá duše, když myslí na věčnou Spravedlnost svého věčného Boha!

— A i když zná svou vlastní ubohost… plna touhy zvolá se sv. Pavlem: „Non vivo ego“ — nejsem to já, kdo nyní žije, je to Kristus, kdo nyní žije ve mně!: a bude žít věčně.

Jak spokojeně musí člověk umírat, potom co naplnil hrdinsky všechny okamžiky svého života! — Mohu tě o tom ujistit, protože jsem byl přítomen radosti těch, kdo se s vyrovnanou netrpělivostí po mnoho let na toto setkání připravovali.

Modli se za to, aby nikdo z nás Pána nezklamal. — Nebude to pro nás nesnadné, jestliže se nebudeme chovat jako hlupáci. Protože náš Otec Bůh nám pomáhá ve všem: i tím, že toto naše vyhnanství ve světě činí dočasným.

Myšlenka na smrt ti pomůže pěstovat ctnost lásky, protože možná v tomto konkrétním okamžiku se s tím člověkem setkáváš naposled… on, ty nebo já můžeme odejít v kterékoli chvíli.

Jedna duše, toužící po Bohu, říkávala: naštěstí my lidé nejsme věční!

Ta zpráva mě donutila zamyslet se: ročně umírá padesát jedna milionů lidí, devadesát sedm lidí umírá za minutu. Rybář — to řekl již Mistr — vrhá své sítě do moře. Království Boží se podobá síti… z ní budou vybráni dobří; kdežto špatní, ti kteří nesplňují určité podmínky, budou vyhozeni navždycky! Padesát jedna milionů umírá za rok, devadesát sedm za minutu: řekni to také ostatním.

S tělem a duší vystoupila do nebes naše Matka. Opakuj jí, že se jako děti od Ní nechceme odloučit… Vyslechne tě!

Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Kapitola v jiném jazyce