Pýcha

Vyrvat z kořenů sebelásku a zasadit na její místo lásku k Ježíši Kristu: v tom spočívá tajemství úspěchu a štěstí.

I když tvrdíš, že ho následuješ, tak či onak se stále snažíš jednat „ty“, podle „tvých“ plánů a s použitím „tvých“ vlastních sil. — Ale Pán řekl: „sine me nihil!“ — beze mne nemůžeš učinit nic.

Neuznali to, co ty nazýváš svým „právem“ a čemu já říkám tvé „právo na pýchu“… Ubohý šašku! — Cítil jsi, protože ses nemohl bránit — útočník byl velmi silný — bolest horší než sto facek. — A přes to všechno se stále nedokážeš pokořit.

Tím, kdo tě obviňuje, je nyní tvé svědomí: nazývá tě domýšlivcem a zbabělcem. — Poděkuj Bohu, protože už začínáš tušit něco o „povinnosti pokory“.

Jsi plný sebe, sebe, sebe… — A nebudeš užitečný, dokud se nenaplníš Jím, Jím, Jím, jednaje „in nomine Domini“ — ve jménu a se silou Boží.

Jak se snažíš následovat Krista, když kroužíš pouze kolem sebe sama?

Netrpělivá a nezvládnutá starost o profesionální vzestup může pod pláštíkem „služby duším“ skrývat sebelásku.

S falší — o nic jiného nejde —, si vymýšlíme ospravedlnění, že nesmíme nevyužít určitých příležitostí, určitých příznivých okolností…

Obrať své oči na Ježíše: On je „Cesta“. Také během jeho skrytých let se objevily vhodné příležitosti a „velice příhodné“ okolnosti, které lákaly k tomu, začít s veřejným působením o něco dříve. V jeho dvanácti letech například, když se doktoři práv podivovali nad jeho otázkami a odpověďmi… Ale Ježíš plní vůli svého Otce a čeká: poslouchá!

— Aniž bys ztratil svatou ctižádost dovést celý svět k Bohu, když dostaneš chuť být iniciativní — až což možná není nic jiného než skrytá touha dezertovat —, vzpomeň si, že je také na tobě poslouchat a zabývat se tvým šedým, nevýrazným úkolem, dokud tě Pán nepožádá o jinou věc: On má svůj čas a své stezky.

Jako nadutí a pyšní se projevují všichni ti, kdo zneužívají svého privilegovaného postavení — daného penězi, rodem, vzděláním, společenským postavením, funkcí, inteligencí… k tomu, aby pokořili méně šťastné.

Pýcha dříve či později pokoří i před tváří ostatních člověka, který se považuje za nadčlověka, ale chová se jako ješitná loutka bez mozku, za jejíž nitky tahá satan.

Z domýšlivosti nebo z pouhé ješitnosti mnozí podporují jakýsi „černý trh“, aby uměle vyzdvihli své vlastní hodnoty.

Funkce, hodnosti… Nahoře nebo dole? Co ti na tom záleží!… Ty — jak ujišťuješ — jsi přišel, abys byl užitečný a sloužil s naprostou pohotovostí. Chovej se tedy důsledně.

Mluvíš, kritizuješ… zdá se že bez tebe se nic nedělá dobře.

— Nezlob se, když ti říkám, že se chováš jako arogantní despota.

Jestliže se dobrý přítel láskyplně a s ohledem na tvé dobro upozorňuje mezi čtyřma očima na nedostatky, které hyzdí tvoje chování, zvedá se v tobě přesvědčení, že se mýlí, že ti nerozumí. S tímto falešným přesvědčením, synu své pýchy, budeš vždycky nenapravitelný.

— Je mi tě líto: nedokázal ses ještě rozhodnout hledat svatost.

Zlomyslný, podezřívavý, komplikovaný, nedůvěřivý, žárlivý… všechny tyto přívlastky si zasloužíš, i když ti to není po chuti. — Naprav to! Proč by ostatní měli být vždycky špatní… a ty dobrý?

Trápí tě samota, stěžuješ si, všechno tě obtěžuje. — Protože tvé sobectví tě odděluje od tvých bratří a protože se nepřibližuješ k Bohu.

Vždycky se snažíš, aby si tě před druhými všímali!… Ale především, aby si tě všímali víc než ostatních!

Proč si představuješ, že všechno, co ti říkají, říkají s postranním úmyslem?… Svou přecitlivělostí omezuješ neustále působení milosti, která k tobě přichází skrze slovo — o tom nepochybuj — těch, kdo bojují za to, aby jejich díla odpovídala Kristovu ideálu.

Dokud budeš přesvědčen o tom, že ostatní musejí být vždycky závislí na tobě, dokud se nerozhodneš sloužit — skrývat se a mizet — jednání s tvými bratry, kolegy, přáteli bude pro tebe neustálým zdrojem nepříjemností a špatné nálady… pýchy.

Opovrhuj vychloubáním. — Zavrhni ješitnost. — Bojuj s pýchou každý den, v každém okamžiku.

Jak nešťastní jsou pyšní lidé! Trpí pro tisíc malých hloupostí, které zveličila jejich sebeláska a kterých si ostatní ani nevšimnou.

Myslíš si, že ostatním nikdy nebylo dvacet? Myslíš si, že s nimi rodina nikdy nejednala jako s mladšími? Myslíš, že se jim vyhnuly problémy — malé i ty větší —, které tě teď trápí?… Ne. Oni prošli stejnými situacemi, kterými procházíš nyní ty, a uzráli — s pomocí milosti — díky tomu, že šlapali s velkorysou vytrvalostí po svém já a ustupovali v tom, v čem se mohlo ustupovat, ale zůstávali věrni, bez arogance a bez zraňování, s mírností a pokorou, když se ustupovat nemohlo.

Pokud jde o ideologii, jsi velmi katolický. Prostředí koleje se ti velmi líbí… Škoda, že mše není ve dvanáct a přednášky odpoledne, abys mohl studovat po večeři a vychutnat přitom jednu nebo dvě sklenky koňaku! — To tvoje „katolictví“ není pravé, zůstává u pouhého buržoustsví.

— Nechápeš, že v tvých letech se takhle myslet nemá? Vyjdi ze své lenosti, ze svého sebezbožňování…, a přizpůsob se potřebám ostatních, skutečnosti, která tě obklopuje, — a budeš žít katolictví opravdově.

„Tenhle světec“ — říkal jeden člověk, který daroval kostelu jeho obraz… je mým velkým dlužníkem.

Nemysli v karikatuře. Také ty se domníváš — alespoň se to zdá z tvého chování — že plníš svou povinnost vůči Bohu, když nosíš několik medailónků nebo vykonáš několik více méně rutinních pobožností.

Ať vidí mé dobré skutky!… Ale nevšímáš si, že se zdá, jako bys je předváděl zároveň s tretkami, aby si druzí uvědomili tvoje kvality?

Kromě toho nezapomeň na druhou část Ježíšova přikázání „A oslavujte svého Otce, jenž je na nebesích.“

„Mně samotnému, s obdivem, jehož jsem hoden.“ — To napsal na první stránku jedné své knihy. A totéž by mohlo natisknout mnoho dalších chudáčků na poslední stránku svého života.

Jaká škoda, jestliže ty a já žijeme a končíme takhle! Je třeba důkladně prozpytovat naše svědomí.

Nikdy nezaujímej sebevědomý postoj k věcem církve, ani k lidem, svým bratřím… Ale naopak, tento postoj může být nutný ve společenské oblasti, když jde o uhájení zájmů Boha a duší, protože se zde už nejedná o samolibost, nýbrž o víru a sílu, které žijeme s mírnou a pokornou jistotou.

Je nediskrétní, dětinské a hloupé rozplývat se nad druhými jsou-li přítomni, nebo vychvalovat jejich kvality. — Tak se podporuje ješitnost a vzniká nebezpečí, že se „ukradne“ sláva Bohu, kterému jsme dlužni úplně všechno.

Snaž se, aby tvůj dobrý úmysl byl vždycky doprovázen pokorou. často se totiž k dobrým úmyslům připojuje tvrdost úsudku, neschopnost ustoupit a jistá osobní, národní nebo skupinová pýcha.

Neztrácej odvahu před svými omyly: jednej.

— Sterilita není ani tak důsledkem chyb — především když se člověk kaje —, jako spíš pýchy.

Jestliže jsi padl, zvedni se s větší nadějí… Pouze sebeláska nechápe, že napravené omyly pomáhají člověku poznávat se a cvičit se v pokoře.

„Nejsme k ničemu.“ — Pesimistické a falešné tvrzení. — Když člověk chce, s milostí Boží, která je prvotním a základním požadavkem, může sloužit jako dobrý nástroj v mnoha dílech.

Zamyslel jsem se nad tvrdou, ale pravdivou větou jednoho Božího muže, kterou pronesl, když pozoroval povýšenost jistého člověka. „Pýcha se obléká do stejné kůže jako ďábel.“

A do mé duše naopak vešlo upřímné přání obléci ctnost, kterou kázal Ježíš Kristus — „quia mitis sum et humilis corde“, — jsem tichý a pokorný srdcem —; a která přitáhla pohled Nejsvětější Trojice na jeho Matku a Matku naši. Je to pokora, je to vědět a cítit, že nejsme nic.

Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Kapitola v jiném jazyce