Josemaría Escrivá Obras
1

Je mnoho křesťanů, kteří jsou přesvědčeni, že vykoupení je určeno pro celý svět a že musí existovat nějaké duše — nevědí které —, jež spolu s Kristem přispívají k jeho uskutečnění. Ale vidí je v časovém úseku staletí, mnoha staletí...: trvalo by věčnost, kdyby se mělo uskutečnit v rytmu jejich odevzdání se. Tak jsi uvažoval ty, než tě přišli ”probudit“.


2

Odevzdání se je prvním krokem na dráze oběti, radosti, lásky, na cestě spojení s Bohem. — A tak se celý život naplňuje svatým bláznovstvím, které způsobuje, že se štěstí nachází tam, kde lidská logika nevidí nic jiného než negaci, utrpení, bolest.


3

”Proste za mne“ — říkal jsi — ”abych byl tak velkorysý, abych pokročil kupředu, abych se změnil tak, že bych jednoho dne mohl být užitečný.“

Dobrá. — Ale co děláš pro to, aby tato předsevzetí byla účinná?


4

Často se ptáš, proč duše, které měly to štěstí znát Ježíše už od svého dětství, tolik váhají odpovědět tím nejlepším, co mají: svým životem, rodinou, svými iluzemi.

Podívej: ty, právě proto, že jsi dostal ”všechno“ naráz, jsi povinen ukázat svou velkou vděčnost Pánu — tak by reagoval slepec, který náhle znovu nabyl zraku — zatímco ostatní ani nenapadne, že mají děkovat za to, že vidí.

Ale... to nestačí. Denně musíš pomáhat těm, kdo tě obklopují, aby projevovali svou vděčnost za to, že jsou dětmi Božími. Jestliže to neděláš, neříkej mi, že jsi vděčný.


5

Přemýšlej o tom důkladně: je velmi málo toho, co se ode mne žádá, proti tomu mnohému, co se mi dává.


6

Ty, jenž se nemůžeš rozhodnout odstartovat, uvažuj o tom, co mi napsal jeden tvůj bratr: ”Stojí to hodně, ale jakmile se jednou udělá “rozhodnutí”, jak šťastně si člověk vydechne, že už je konečně na cestě!“


7

”Tyto dny“ — říkals mi — ”proběhly šťastněji než jindy.“ — A já ti bez váhání odpověděl: ”Protože jsi žil trochu odevzdaněji než obyčejně.“


8

Pánovo volání — povolání — se vždycky představuje takto: ”Chce-li někdo přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Ano, povolání vyžaduje vzdání se, oběť. Ale jak příjemná je oběť — opravdu ”gaudium cum pace“ — radost a pokoj, jestliže vzdání se je úplné!


9

Když s vámi hovořili o osobní angažovanosti, vaší reakcí byla tato úvaha: ”V tom případě bych mohl udělat toto..., v jiném bych musel udělat zase tohle...“

Odpověděli vám: ”Tady s Pánem nečachrujeme. Boží zákon, Pánovo pozvání, se buď přijme, nebo se nechá bez povšimnutí. Je nutné se rozhodnout: buď vpřed, bez jakékoliv rezervy a s velkou odvahou, nebo odejít. >Qui non est mencum...< — Kdo není se mnou, je proti mně.“


10

Od nedostatku velkorysosti je k vlažnosti jenom krok.


11

Abys to nenapodoboval, opisuji z jednoho dopisu tento příklad zbabělosti: ”Ovšem, že jsem vám velice vděčný, že si na mne vzpomenete, protože potřebuji hodně modliteb. Ale také bych vám byl vděčný, až budete žádat Pána, aby ze mne udělal >apoštola<, abyste se nesnažil ho žádat, aby ode mne požadoval odevzdání mé svobody.“


12

Jeden tvůj známý, velice inteligentní, dobrý a spořádaný člověk, říkal: ”Plnit zákon, ale s mírou, bez překročení jisté meze, co možná nejstřízlivěji“.

A dodával: ”Hřešit? Ne. Ale dát se — také ne.“

Jsou skutečně politováníhodní tito ubozí, vypočítaví lidé, neschopní obětovat se, odevzdat se vznešenému ideálu.


13

Je třeba od tebe žádat víc, protože můžeš dát víc a musíš dát víc. Mysli na to.


14

”Je to moc těžké!“, vykřikuješ malomyslně.

Poslyš, jestliže bojuješ, dostaneš i dostatek Boží milosti: zřekneš se osobních zájmů, budeš sloužit ostatním pro Boha a pomůžeš církvi na poli, kde se dnes vede bitva: na ulici, v továrně, v dílně, na univerzitě, v kanceláři, v tvém prostředí, mezi tvými.


15

Napsal jsi mi: ”V podstatě totéž, co vždycky, velký nedostatek velkorysosti“. Jaká škoda a jaká hanba objevit cestu a dovolit, aby pár obláčků prachu, které jsou nevyhnutelné, zahalilo cíl!

Nezlob se, když ti řeknu, že jedině ty jsi vinen: pusť se statečně do boje sám se sebou. Prostředků máš k tomu víc než dost.


16

Když tě tvoje sobectví vzdaluje od společného zdravého a oprávněného úsilí o blaho lidí, když se stáváš vypočítavým a nedojme tě materiální nebo morální bída tvých bližních, nutíš mě, abych ti vmetl do tváře něco hodně silného, abys zareagoval: Jestliže necítíš požehnané bratrství se svými bratry lidmi a žiješ na okraji velké křesťanské rodiny, jsi ubohý nalezenec.


17

Vrchol? Pro odevzdanou duši se všechno stává vrcholem hodným dosažení: každý den objevuje nové cíle, protože neumí ani nechce stanovit hranice Boží lásce.


18

Čím velkorysejší budeš kvůli Bohu, tím budeš šťastnější.


19

Často přichází pokušení chtít si rezervovat trochu času jen pro sebe... Nauč se už jednou vyřešit tuhle maličkost tím, že ji okamžitě napravíš.


20

Patřil jsi mezi ty, kdo říkají: ”Buď všechno, nebo nic“. A protože jsi nic nemohl... k jakým smutným koncům jsi dospěl!

Začni bojovat pokorně, abys zažehl své chudé a skrblické odevzdání, abys je učinil ”dokonale“ účinným.


21

My, co jsme se odevzdali Bohu, jsme nic neztratili.


22

Rád bych zakřičel do ucha tolika ženám a tolika mužům: Není to oběť odevzdat děti do služby Bohu: je to čest a radost.


23

Nastala pro něho chvíle tvrdé zkoušky a vyhledal tě — zoufalý.

Vzpomínáš si? Pro něho — přítele, který ti dával ”moudré“ rady —, nebyl tvůj způsob jednání ničím jiným než utopií, plodem deformace myšlenek, uchvácení vůlí... podobných ”duchaplností“.

— ”Tohle odevzdání se Pánu,“ prohlašoval. ”je nenormální předráždění náboženského cítění.“ A svou ubohou logikou si myslel, že mezi tvou rodinu a tebe se vložil někdo cizí: Kristus.

Teď pochopil to, co jsi mu tolikrát opakoval: Kristus duše nikdy neodlučuje.


24

Je tu jeden naléhavý úkol: pohnout svědomím věřících a nevěřících — udělat šik z lidí dobré vůle —, s tím cílem, aby spolupracovali a poskytli potřebné materiální nástroje pro práci s dušemi.


25

Projevuje mnoho nadšení a pochopení. Ale když vidí, že se jedná ”o něho“, a že ”on má doopravdy přispět, jde zbaběle stranou“.

Připomíná mi ty, kdo ve chvílích vážného nebezpečí křičeli s falešnou odvahou: Válka! Válka!, ale nechtěli ani dát peníze, ani se dát naverbovat na ochranu své vlasti.


26

Člověku je smutno, když zjistí, jak někteří chápou almužnu: několik šestáků nebo trochu obnošeného šatstva. Zdá se, že nečetli evangelium.

Nedělejte drahoty: s opravdovou vírou a silou pomozte lidem, aby se mohli formovat, jako byste se už za života velkoryse zbavovali toho, co oni potřebují.

Ulejvákům vysvětlete, že je i z pozemského hlediska málo vznešené a málo elegantní čekat na konec, kdy si už nutně nemohou vzít nic s sebou.


27

Kdo půjčuje, nebere zpět; jestliže bere, ne všechno; jestliže všechno, ne takové, jako to půjčil; jestliže takové, je smrtelný nepřítel. Nuže? Dávej! Bez vypočítavosti a vždycky pro Boha. Tak budeš žít zcela přirozeně blíže k lidem, a přispěješ k tomu, aby bylo méně nevděčníků.


28

Viděl jsem ruměnec na tváři toho prostého člověka a skoro slzy v jeho očích: velkoryse spolupracoval na dobrém díle poctivě vlastníma rukama vydělanými penězi, a dozvěděl se, že jistí ”dobří lidé“ prohlásili o jeho činnosti, že je jen ”na oko“.

S naivitou nováčka v těchto Božích bitvách šeptal: ”Vidí, že se obětuji, a ještě mě obětují!“

Mluvil jsem s ním dlouho: políbil můj kříž a jeho pochopitelné rozhořčení se změnilo v mír a radost.


29

Necítíš bláznivou chuť učinit úplnějším, ”neodvolatelnějším“ své odevzdání?


30

Jak je směšný postoj nás, ubohých lidiček, když upíráme Pánu různé maličkosti! čas běží, věci vyvstanou ve své skutečné podobě... a zrodí se hanba a bolest.


31

”Aure audietis, et non intelligentis: et videntes videbitis, et non perspicietis.“ Jasná slova Ducha svatého: ”Slyší vlastníma ušima a nerozumí; dívají se vlastníma očima, ale nechápou.“

Proč se zneklidňuješ, že se někteří, když ”vidí“ apoštolát a poznají jeho velikost, neodevzdají? Klidně se modli a vytrvej na své cestě: Jestliže se tito neodevzdají, přijdou jiní!


32

Od té doby, co jsi mu řekl ”ano“, se s postupujícím časem mění i barva horizontu, který se každým dnem stává krásnějším a září stále rozlehlejší a prosvětlenější. Ale musíš i nadále říkat ”ano“.

Panna Maria, učitelka odevzdání se bez hranic. — Vzpomínáš si? S chválou, jí určenou, potvrzuje Ježíš Kristus: Ten, kdo plní vůli mého Otce, ten, ta, je moje matka!...


33

Žádej tuto dobrou Matku, aby v tvé duši nabývala na síle — síle lásky a osvobození — její odpověď příkladné velkorysosti: ”Ecce ancilla Domini!“ — ”Hle služebnice Páně!“


Předchozí Další