Další věřící mi napsal: „člověku, který je z jakéhokoliv důvodu nucen snášet samotu, nikdy neujde, když se mu některý z jeho bratří snaží pomoci. Když uvažuji o tom, že teď musím všechno snášet “sám„, často si uvědomím, že kdyby nebylo té “společnosti„, kterou si vytváříme na dálku — požehnaného obcování svatých! — měl by optimismus, který mě teď naplňuje, jen velmi krátké trvání.“