Dovol, abych ti připomenul některé zjevné známky nedostatku pokory:

— myslet si, že to, co děláš nebo říkáš, je uděláno nebo řečeno lépe než to, co dělají nebo říkají druzí;

— chtít vždycky prosadit svou;

— přít se bez důvodu nebo — pokud jej máš — trvat na svém paličatě a neústupně;

— říkat své mínění, aniž by tě o to kdo žádal nebo aniž by to vyžadovala blíženecká láska;

— pohrdat míněním druhých;

— nedívat se na všechny své vlohy a dobré vlastnosti jako na propůjčené;

— neuznávat, že nejsi hoden jakékoliv pocty a uznání, dokonce ani země, po které šlapeš, a věcí, které vlastníš;

— dávat v rozhovoru za vzor sama sebe;

— mluvit o sobě špatně, aby si o tobě druzí udělali dobré mínění nebo ti odporovali;

— vymlouvat se, když se ti něco vytýká;

— zakrývat duchovnímu vůdci některé pokořující chyby, aby o tobě neztratil dobré mínění;

— poslouchat s uspokojením chvály o sobě nebo se radovat, že o tobě dobře mluvili;

— pociťovat bolest, že jiní jsou víc uznáváni než ty;

— odmítat vykonávání podřadných prací;

— přát si vyniknout a vyhledávat k tomu příležitost;

— při rozhovoru se nenápadně pochválit a dát najevo svou počestnost, chytrost, šikovnost nebo postavení;

— stydět se za to, že nemáš majetek…