Josemaría Escrivá Obras
210

Občas, tváří v tvář spícím duším, člověka popadne bláznivá touha zakřičet na ně, zatřást jimi, vyprovokovat je k reakci, aby vyšly ze svého strašného hlubokého spánku, do kterého jsou ponořeny. Je tak smutné pozorovat, jak nejistě kráčejí, podobni slepcům, a nemohou najít správnou cestu! — Jak rozumím Ježíšovu pláči nad Jeruzalémem! Byl to plod jeho dokonalé lásky...

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další