Musím tě varovat před jedním trikem „satanáše“ — malé písmeno je zde úmyslně, protože si víc nezaslouží —, který se snaží využít i docela obyčejných situací, aby nás svedl z cesty, jež vede k Bohu.

Jestliže bojuješ, a navíc jestliže bojuješ opravdově, nesmíš se divit, že přijde únava nebo chvíle, kdy musíš přemáhat sám sebe bez jakékoliv útěchy duchovní či lidské.

Podívej, co bylo v jednom mě adresovaném dopise a k čemu jsem došel, když jsem přemýšlel o lidech, kteří se naivně domnívají, že milost nepřihlíží k přirozenosti: „Otče, už několik dní jsem při plnění svých povinností strašně líný a apatický, všechno dělám nuceně a s velmi malým nadšením. Proste za mne, aby brzy přešla tato krize, která mi způsobuje velké utrpení, pomyslím—li, že mne může svést z cesty“. — Omezil jsem se na odpověď: Nevěděl jsi, že láska vyžaduje oběť? čti pomalu slova Mistrova „Kdo na sebe nebere svůj kříž >cotidie< — každý den, není mne hoden“. A dále: „Nezanechávám vás jako sirotky.“ Pán dopouští tuto vyprahlost, která tě tolik tíží, proto, abys ho více miloval, abys důvěřoval pouze v něho, a tak se skrze kříž spolu vykoupil, a abys ho našel.