Tajemství radostná

Nezapomeň, příteli můj, že jsme děti. Paní, nesoucí sladké jméno Maria, je ponořena do modlitby.

Ty jsi v tom domě tím, kým chceš být: přítelem, sluhou, zvědavcem, sousedem…

– Já se nyní neodvažuji někým být. Schovávám se za tebou a s úžasem sleduji výjev:

Archanděl sděluje své poselství…

Quomodo fiet istud, quoniam virum non cognosco? – Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám! (Lk 1, 34)

Mariin hlas ve mně oproti tomu vyvolává vzpomínku na všechny nečisté skutky lidí… i ty mé.

Ach, jak nyní nenávidím všechnu ubohou bídu této země… Jaká předsevzetí!

Fiat mihi secundum verbum tuum. – Staň se mi podle tvého slova. (Lk 1, 38)

V okouzlení nad těmito panenskými slovy se Slovo stalo tělem.

První desátek se chýlí ke konci… Dříve, než mne předejde nějaký jiný smrtelník, stihnu ještě říci svému Bohu: Ježíši, miluji tě.

Nyní, můj malý příteli, ses už naučil, jak si máš počínat. – Připoj se s radostí k Josefovi a přesvaté Panně Marii… a zaposlouchej se do tradic domu Davidova:

Uslyšíš o Alžbětě a Zachariášovi, dojme tě Josefova ryzí láska a při každé zmínce o děťátku, které se má narodit v Betlémě, se tvé srdce mocně rozbuší…

Kráčíme spěšně k horám do městečka kmene Judova. (Lk 1, 39)

Došli jsme. Je to ten dům, ve kterém se narodí Jan Křtitel. Alžběta radostně zdraví matku svého Spasitele: Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? (Lk 1, 42–43)

Ještě nenarozený Křtitel se radostně pohnul… (Lk 1, 41) Mariina pokora se přelévá do Magnificat – Velebí má duše Pána… A ty i já, kteří jsme – kteří jsme byli – pyšní, slibujeme, že budeme pokorní.

Toho času vyšlo nařízení od císaře Augusta vykonat soupis celé říše. Každý proto musí jít do města, z něhož pochází jeho rod. Protože Josef je z domu a rodu Davidova, jde s Pannou Marií z Nazareta do Judska, do města zvaného Betlém. (Lk 2, 1–5)

A v Betlémě se narodí náš Bůh: Ježíš Kristus! V útulku není místa: jenom v chlévě. – A jeho matka ho zavinuje do plenek a ukládá do jeslí. (Lk 2, 7)

Zima. – Chudoba. – Jsem Josefovým pážátkem. – Jak je Josef hodný! Zachází se mnou jako otec se synem. – Dokonce mi promine i to, že beru do náruče děťátko a hodiny a hodiny mu říkám něžná a vroucí slova!…

A líbám je – líbej je i ty – a tancuji mu a zpívám mu a nazývám je Králem, Láskou, mým Bohem, mým Jediným, mým Vším!… Jak je děťátko krásné… a jak krátký je tento desátek!

Když podle Mojžíšova zákona uplynuly dny matčina očišťování, je třeba jít s dítětem do Jeruzaléma, aby bylo představeno Pánu. (Lk 2, 22)

A tentokrát to budeš ty, můj příteli, kdo ponese klec s hrdličkami. – Vidíš? – Ona – Neposkvrněná! – se podrobuje Zákonu, jako kdyby byla nečistá.

Naučíš se, hloupé děcko, na tomto příkladu plnit i za cenu všech osobních obětí svatý zákon Boží?

Očišťovat se! Ty i já rozhodně potřebujeme očišťování! – Odčiňovat, a nad odčiňováním láska. – Stravující láska, která by sežehla špínu naší duše, a oheň, který by božskými jazyky zažehl naše ubohé srdce.

Muž spravedlivý a bohabojný, který puzen Duchem svatým přišel do chrámu – bylo mu zjeveno, že neumře, dokud neuzří Krista –, bere do náruče Mesiáše a říká mu: Nyní Pane, nyní doopravdy propouštíš svého služebníka v pokoji z tohoto světa, podle Tvého přislíbení,… neboť moje oči uviděly Spasitele. (srov. Lk 2, 25–30)

Kde je Ježíš? – Paní: chlapec!… kde je?

Maria pláče. – Nadarmo jsme ty i já běhali od skupiny ke skupině, od karavany ke karavaně: Nikdo ho neviděl. – Josef po marných pokusech neplakat pláče také… I ty… I já.

Já, protože jsem takový neotesánek, usedavě pláču a úpěnlivě volám k nebi a zemi… a lituji chvil, kdy jsem ho ztratil vlastní vinou, a nevolal jsem.

Ježíši, ať už tě nikdy víc neztratím… Neštěstí a bolest nás spojují, jako nás spojil hřích, a z celé naší bytosti vychází vzdechy hluboké zkroušenosti a horoucí slova, která pero nemůže, nesmí zaznamenávat.

A když nás utěšila radost nad tím, že jsme – po třech dnech nepřítomnosti! – našli Ježíše, jak rozmlouvá s učiteli Izraele v chrámě (Lk 11,46), zůstane nám v duši hluboce vryta povinnost zanechat naše drahé a jít sloužit nebeskému Otci.