Ztracené dítě
Kde je Ježíš? – Paní: chlapec!… kde je?
Maria pláče. – Nadarmo jsme ty i já běhali od skupiny ke skupině, od karavany ke karavaně: Nikdo ho neviděl. – Josef po marných pokusech neplakat pláče také… I ty… I já.
Já, protože jsem takový neotesánek, usedavě pláču a úpěnlivě volám k nebi a zemi… a lituji chvil, kdy jsem ho ztratil vlastní vinou, a nevolal jsem.
Ježíši, ať už tě nikdy víc neztratím… Neštěstí a bolest nás spojují, jako nás spojil hřích, a z celé naší bytosti vychází vzdechy hluboké zkroušenosti a horoucí slova, která pero nemůže, nesmí zaznamenávat.
A když nás utěšila radost nad tím, že jsme – po třech dnech nepřítomnosti! – našli Ježíše, jak rozmlouvá s učiteli Izraele v chrámě (Lk 11,46), zůstane nám v duši hluboce vryta povinnost zanechat naše drahé a jít sloužit nebeskému Otci.
Dokument vytištěný z https://escriva.org/cs/santo-rosario/5/ (28.03.2024)