Na jedné z těch hlučných venkovských svateb, kam se schází hosté z různých vesnic, si Maria mezi tolika lidmi všimne, že dochází víno (srov. Jan 2, 3). Postřehne to jen ona, a to ihned. Jak důvěrně známé jsou nám tyto scény z Kristova života! Boží velikost přebývá s obyčejností, s všedností. Pro ženu a pečlivou hospodyni je přirozené všímat si nedbalostí, věnovat pozornost drobnostem, které činí lidský život příjemným: A tak jednala i Maria.

– Udělejte všechno, co vám řekne. (Jan 2, 5)

Implete hydrias (Jan 2, 7), naplňte nádoby vodou, a stane se zázrak. Prostě, jen tak. Vše je zcela obyčejné. Sluhové pouze plnili svou povinnost. Voda byla na dosah ruky. A je to první projev Pánova božství. Něco zcela obyčejného se promění v cosi neobyčejného, nadpřirozeného, jsme-li ochotni vyhovět Boží prosbě.

Pane, chci vložit starost o své záležitosti do tvých šlechetných rukou. Naše Matka – tvá Matka! – ti teď pošeptala stejná slova jako v Káni Galilejské: Už nemají…

Je-li naše víra slabá, obraťme se na Marii. Pro zázrak v Káni, který Kristus učinil na přímluvu své matky, jeho učedníci v něho uvěřili. (Jan 2, 11) Naše Matka se stále u svého Syna přimlouvá, aby nás vyslyšel a ukázal se nám, a my tak mohli vyznat: Ty jsi Syn Boží!

Ježíši, dej mi víru, po které doopravdy toužím! Matko moje a Paní moje, nejsvětější Maria, ať věřím!

Prameny: Jít s Kristem, č. 141. Dopis 14–9–1951, č. 23. Výheň, č. 807. Boží přátelé, č. 285. Výheň, č. 235.