Znovu do boje

Řiď se radou svatého Pavla: Hora est iam nos de somno surgere! Už je čas k práci. K práci uvnitř, při budování tvé duše, i k práci venku, na tvém místě při budování Božího království.

Říkáš mi kajícně: „Jak špatný si připadám! Taková je má tupost a taková je má žádostivost, že se cítím, jako bych se byl nikdy nesnažil přiblížit k Bohu. Stále jen začínat a začínat. Ach, Pane, pořád jsem jen v začátcích. Nicméně, vynasnažím se celou svou duší každý den o krůček postoupit.“

Kéž On žehná tvým touhám.

Říkal jsi mi: „Otče, často se mýlím, hodně chybuji.“

Vím o tom, odpověděl jsem ti. Ale Bůh náš Pán o tom také ví a počítá s tím. Žádá od tebe pokorné přiznání a boj za zlepšení, chce, abys mu den ode dne sloužil lépe, abys rozvíjel svůj vnitřní život ve stálé modlitbě i zbožnosti a využíval všechny prostředky vhodné k posvěcování své práce.

Kéž bys získal — a ty je chceš získat — ctností oslíka! Je pokorný, tvrdohlavý, věrný, pilně a vytrvale pracuje, kráčí sebejistě, a má—li dobrého pána, dokáže být vděčný a poslušný.

Stále přemýšlej nad vlastnostmi oslíka a všimni si: chce—li osel udělat něco užitečného, musí se nechat ovládat vůlí svého vůdce… Sám by nedělal nic jiného, než se válel po zemi, běhal ke žlabu… a hýkal.

Ach Ježíši!, řekni mu také, ut iumentum factus sum apud te!, učinil jsi mě svým oslíkem; neopouštěj mě, et ego semper tecum!, a budu stále s Tebou. Věď mě, pevně spoutaného svou milostí. Tenuisti manum dexteram meam, uchopil jsi mě za ohlávku; et in voluntate tua deduxisti me…, dej, ať plním tvou vůli. A tak tě budu milovat nekonečně, po všechna století! — et cum gloria suscepisti me!

I to nejnicotnější umrtvování ti připadá nekonečné. Ježíš často využívá „zvláštností“, drobností, aby ses umrtvoval a dělal tak z nouze ctnost.

Můj Ježíši, chci opětovat tvou Lásku, ale jsem slabý.

S tvou milostí to dokážu!

Úmyslně opakuji do omrzení, že duchovní život znamená neustále začínat a znovu začínat.

Začínat znovu? Ano, pokaždé když konáš úkon lítosti - a těch by mělo být denně mnoho -, začínáš znovu, protože projevuješ Bohu novou lásku.

Nemůžeme se spokojit se svou službou Bohu, stejně tak jako umělec není spokojen s obrazem nebo sochou, kterou vytvoří.

Všichni mu říkají: „To je nádhera!“ On si však myslí: „Ne, to není ono, chtěl bych dokázat víc.“ Tak musíme jednat i my.

A co více — Pán nám dává hodně, má tedy právo na naši odpověď… a je třeba kráčet podle něj.

Chybí ti víra… a chybí ti láska. Kdyby tomu tak nebylo, obracel by ses bezprostředněji a častěji na Ježíše a žádal bys ho o to nebo ono.

Už nečekej, popros ho a uslyšíš, že ti Kristus říká: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Tak jako vyslyšel onoho slepého, který na něj neúnavně volal z okraje cesty.

Jeden náš přítel napsal: „Mnohokrát jsem žádal Pána o odpuštění svých přetěžkých hříchů. Říkal jsem mu, že ho miluji, líbal jsem krucifix a děkoval za otcovskou ochranu v těchto dnech. Sám sebe jsem překvapil, stejně jako před lety, když jsem mu řekl — a uvědomil si to až později: Dei perfecta sunt opera, všechna díla Boží jsou dokonalá… Zároveň jsem bez jakýchkoliv pochybností nabyl jistoty, že takto odpovídá Bůh svému hříšnému, ale milujícímu dítěti. Všechno očekávám od Něj! Budiž pochválen!!“

Okamžitě jsem mu odpověděl: „Pán se vždycky chová jako dobrý otec a dává nám důkazy své Lásky: vlož do Něj veškerou svou naději… a pokračuj v boji.“

Ach, Ježíši! Jestliže jsem se já ubohý choval tak, jak jsem se choval, a ty jsi přesto učinil to, co jsi učinil…, co bys asi udělal, kdybych byl reagoval, jak náleží?

Tato pravda tě musí dovést k bezmezné šlechetnosti.

Plač, projevuj svou bolest v žalu i lásce, protože Pán i jeho požehnaná Matka si od tebe zaslouží jiné chování.

I kdyby se do tvé duše někdy vkrádala nechuť a zdálo by se ti, že hovoříš pouze ústy, obnov své projevy víry, naděje a lásky.

Neusínej! Neučiníš—li tak, s dobrem přijde také zlo, které tě pohltí.

Modli se takto: Mám—li vykonat něco prospěšného, Ježíši, musíš to vykonat za mne. Ať se plní tvá Vůle — miluji ji, i kdyby dopustila, abych na tom byl stále jako teď, kdy s bolestí padám a Ty mne zdvíháš.

Učiň mě svatým, můj Bože, i kdyby mě to bolelo. Nechci brzdit tvou Vůli. Chci ti odpovídat, chci být velkomyslný… Ale co vlastně chci?

Jsi plný obav, protože nemiluješ tak, jak máš. Všechno tě obtěžuje a nepřítel se všemožně snaží, aby vynikla tvá špatná povaha.

Rozumím ti, cítíš se zřejmě velmi ponížený, a právě proto musíš reagovat okamžitě a účinně.

Není skutečnou svatostí — v nejlepším případě je to jen její karikatura — svatost, která vede k pomyšlení, že „aby bylo možné snést jednoho svatého, jsou zapotřebí svatí dva“.

Ďábel se snaží vzdálit nás od Boha. Necháš—li se jím ovládat, čestní lidé se budou „vzdalovat“ od tebe, protože se „vzdalují“ od přátel Satana a lidí jím posedlých.

Až budeš mluvit s Pánem, a to i tehdy, když se ti bude zdát, že z tvé strany jsou to jen slova, požádej ho…, požádej ho o větší oddanost, aby si co nejvíce pokročil v křesťanské dokonalosti. Ať tě více zapálí!

Obnovuj své pevné rozhodnutí dobrovolně žít křesťanským životem — teď, každou hodinu i za všech okolností.

Nestav překážky do cesty milosti. Přesvědč se, že máš—li se stát kvasem, musíš být svatým a bojovat, abys se mohl ztotožnit s Ním.

Říkej pomalu, s upřímnou odvahou: Nunc coepi — teď začínám.

Neztrácej odvahu, i když na sobě nezpozoruješ žádnou změnu, žádný výsledek konání Pánovy pravice… Ze své níže můžeš volat: „Pomoz mi, můj Ježíši, chci přece plnit tvou Vůli… tvou nejmilejší Vůli!“

Ano, tvou starostí musejí být „oni“. Ale svou první starostí musíš být ty sám a tvůj vnitřní život, protože jinak jim nebudeš moci sloužit.

Kolik úsilí tě stojí ten sebezápor, který ti našeptává Duch svatý! Pohlédni pozorně na krucifix… a zamiluješ si tento způsob pokání.

Nechat se přibít na Kříž! Tato touha jako nové světlo často osvěcovala rozum, srdce i ústa jedné duše.

Nechat se přibít na Kříž? Jak je to těžké, říkala si pro sebe. A to přitom velmi dobře znala cestu: Agere contra! — zapřít sama sebe. Prosila proto: „Pomoz mi, Pane!“

Stojíme na Kalvárii, kde Ježíš zemřel, a zkušenost s našimi vlastními hříchy v nás musí vyvolat bolest i pevné rozhodnutí — již nikdy ho neurážet.

Každý den trochu — jako když opracováváme kámen nebo dřevo — musíme obrušovat nerovnosti, odstraňovat vady vlastního osobního života, a to duchem pokání a malými sebezápory: aktivními, které vyhledáváme během dne a sbíráme jako květiny, a pasivními, které přicházejí zvenčí a jsou přijímány s obtížemi. Ježíš Kristus pak doplní, co chybí.

Jak nádherným krucifixem se staneš, budeš—li na vše odpovídat velkomyslně, radostně, úplně!

Pán tě s otevřenou náručí prosí o neustálé almužny lásky.

Přistup k Ježíši, který za tebe zemřel, přistup ke Kříži tyčícímu se na vrcholu Golgoty…

Přistup však upřímně, s vnitřním usebráním, znamením křesťanské zralosti, aby božské i lidské utrpení proniklo do tvé duše.

Musíme přijímat umrtvování se stejnými pocity, jaké měl Ježíš Kristus ve svém svatém utrpení.

Umrtvování je nezbytným předpokladem každého apoštolátu i jeho dokonalého uplatňování.

Duch pokání je založen převážně na využívání oněch četných maličkostí — činů, odříkání, obětí, služeb… - které každý den nalézáme na cestě a proměňujeme v projevy lásky, lítosti, umrtvování. Na konci dne z nich uvijeme krásnou kytici, kterou nabídneme Bohu!

Nejlepší obětí je vytrvat v započaté práci, když ji děláme s radostí a když je obtížná.

Předlož duchovnímu rádci svůj plán umrtvování, aby je zmírnil.

Zmírnit ale neznamená vždy zmenšovat, může je také zvětšit, uzná—li to za vhodné. — Ať tomu bude jakkoli, přijmi tyto úpravy!

Můžeme říci se svatým Augustinem, že špatné vášně nás táhnou za oděv dolů. Zároveň však ve svém srdci pozorujeme touhy velké, vznešené a čisté. Je to boj.

Jestliže s pomocí Boží využiješ asketických prostředků: vyhledávání Boží přítomnosti, umrtvování — nelekej se: pokání -, postoupíš kupředu, nabudeš klidu a dosáhneš vítězství.

Stráž tvého srdce. Takto se modlil jeden kněz: „Pane Ježíši, kéž by se mé ubohé srdce stalo oplocenou zahradou, kéž by se stalo rájem, kde bys přebýval Ty! Ať mě chrání můj anděl strážný s ohnivým mečem, kterým očistí všechny touhy dříve, než by vstoupily do mého srdce. Ježíši, vtiskni božskou pečeť svého Kříže do mého ubohého srdce!“

Je třeba statečně vést čistý život — každý přiměřeně svému stavu. Je třeba umět říkat ne z velké Lásky, s velkým L.

Jedno velmi přiléhavé přísloví nám praví: „Mezi svatou a svatého — stěnu z kamene pevného.“

Máme hlídat srdce a smysly, vyhýbat se příležitosti. Varujme se vášně, i když se nám zdá sebesvatější.

Můj Bože! Nalézám půvab a krásu ve všem, co vidím: budu proto z Lásky neustále hlídat svůj zrak.

Jako křesťan a syn Boží musíš s pocitem plné zodpovědnosti a s bdělou a láskyplnou pevností projevovat vděčnost za milosrdenství, kterého se ti dostalo od Pána, aby nikdo a nic nemohlo smazat jedinečné rysy Lásky, které On vepsal do tvé duše.

Dosáhl jsi značné důvěrnosti v jednání s naším Pánem, který sídlí tak blízko tebe, přímo uvnitř tvé duše… Snažíš se však, aby tato důvěra vzrůstala a aby se prohlubovala? Vyhýbáš se maličkostem, které by mohly zkalit toto přátelství?

Buď statečný! Nezdráhej se přervat všechno, co by mohlo způsobit sebemenší bolest Tomu, který tě miluje.

Jsme—li věrni Ježíši Kristu, jeho život se nějakým způsobem opakuje v životě každého z nás. Projevuje se to ve vnitřním procesu sebeposvěcování i ve vnějším chování.

Poděkuj mu za jeho dobrotu.

Připadá mi velmi vhodné, abys Pánovi často projevoval své vroucí přání stát se svatým, i kdyby sis připadal plný špatností…

Jednej tak právě proto.

Jasně jsi viděl, že jsi dítětem Božím, a i kdyby se ti podobně jasný pohled již nikdy nenaskytl, musíš už navždy věrně pokračovat ve své cestě a neobracet se zpět.

Učiň předsevzetí: Budu hrdinně věrný svému dennímu programu v životě každodenním i v mimořádných situacích, a to bez jakýchkoliv výmluv.

Někdy jsi možná pomyslil se svatou závistí na mladého apoštola Jana, quem diligebat Jesus, kterého Ježíš miloval.

Chtěl by sis zasloužit pojmenování „ten, který miluje Boží vůli“? Každý den pro to dělej vše.

Buď jsi jist, že skutečné přání chovat se jako dobrý syn Boží ti natrvalo dodá mládí, vyrovnanost, radost i mír.

Odevzdáš—li se znovu do rukou Božích, získáš prostřednictvím Ducha svatého světlo pro svůj rozum a sílu pro svou vůli.

Poslechni si ústy Ježíšovými vyprávěné podobenství z evangelia svatého Jana: Ego sum vitis, vos palmites. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.

Už máš před očima a v rozumu celé podobenství. Vidíš, že ratolest oddělená od keře vinné révy není k ničemu, nevydá plody a stane se suchým klacíkem, po kterém budou zvířata a lidé šlapat nebo jej vhodí do ohně…

Ty jsi ratolest. Vyvoď z toho patřičné důsledky.

Dnes jsem ve své modlitbě znovu s důvěrou prosil: Pane, dej, ať nás neznepokojují naše minulé, už odpuštěné hříchy ani možnosti hříchů příštích. Ať se poručíme do tvých milostivých rukou a předkládáme ti svá přání týkající se naší svatosti i apoštolátu. Ať tato přání doutnají jako žhavé uhlíky pod popelem zdánlivého chladu.

Pane, vím, že nám nasloucháš. Řekni to i ty.

Až otevřeš svou duši, mluv upřímně, aniž by sis dětinsky sladil hořkou pilulku pravdy.

Takto poslušně pokračuj a budeš svatějším i šťastnějším.

Nehledej útěchu jinde než u Boha.

Pohleď, co napsal jeden kněz: Není—li to nutné, neulevuj svému srdci u žádného jiného přítele!

Svatosti dosáhneme pomocí Ducha svatého sídlícího v našich duších, prostřednictvím milosti udílené ve svátostech a neustálého asketického boje.

Opakuji do omrzení: „Synu, nedělejme si iluze. Ty i já budeme muset bojovat stále, až do konce života. Tak budeme milovat i udílet pokoj a získáme věčnou odměnu.“

K Utěšiteli — Duchu svatému — pouze nehovoř, ale také mu naslouchej!

Při modlitbě si představ vlastní dětství, kdy jsi do hloubky poznal své Boží synovství, což tě naplnilo láskou k Otci. Mysli na to, jak jsi přes Marii šel k Ježíši, kterého uctíváš jako přítele, bratra, milovanou bytost, jíž náležíš.

Jakmile jsi vyslechl mou radu, pochopil jsi, že dosud jsi věděl, že Duch svatý sídlí v tvé duši, aby ji posvětil…, tuto pravdu o jeho přítomnosti jsi ale „nechápal“. Musel jsem ti proto připomenout: „Nyní k němu cítíš Lásku, chceš s ním jednat jako s přítelem a důvěrníkem, chceš mu usnadňovat práci s broušením hran, odvracením zla, prosvětlováním.“

„To nesvedu!“ myslil sis. „Naslouchej mu!“ trvám na svém. Dodá ti sílu, a chceš—li, vykoná všechno sám… A ty chceš!

Modli se k němu takto: Božský Hoste, Učiteli, Světlo, Vůdce, Lásko! Kéž tě dokážu přijímat, řídit se tvým učením, rozsvěcovat se, následovat tě i milovat tě.

Aby ses přiblížil k Bohu a dolétl k němu, potřebuješ silná a šlechetná křídla modlitby zadostiučinění.

Při svých ústních modlitbách se vyhýbej rutině. Snaž se proto říkat je se stejnou láskou, jako bys poprvé hovořil s milovanou bytostí a jako bys měl poslední příležitost k rozmluvě s Pánem.

Jsi—li hrdý na to, že jsi synem Panny Marie, polož si otázku: Kolikrát během celého dne, od rána do večera, projevuji úctu svaté Panně?

Říkal mi jeden přítel: Jsou mimo jiné dva důvody k tomu, abych vždy v sobotu a v předvečer svátku věnoval svou snahu o odčinění hříchů své Neposkvrněné Matce.

Druhým důvodem je, že se lidé o nedělích a svátcích svaté Panny - stačí se rozhlédnout kolem sebe - věnují namísto modlitbě veřejným hříchům a skandálním zločinům urážejícím našeho Pána Ježíše.

Prvním důvodem je, že i my, kteří chceme být dobrými syny, nevěnujeme, možná pod satanovým vlivem, náležitou pozornost těmto dnům patřícím Pánovi a jeho Matce.

Jak vidíš, tyto důvody jsou naneštěstí stále velmi aktuální. I my se musíme snažit o odčinění hříchů.

Vždycky jsem chápal modlitbu křesťana jako láskyplný rozhovor s Ježíšem, který nelze přerušit ani ve chvílích, kdy jsme vzdáleni od svatostánku. Vždyť celý náš život je serenádou lidské lásky k našemu Bohu… a milovat lze vždycky.

Láska Boha k jeho dětem je nesmírná. Jako projev naší velké vděčnosti by se proto pokaždé při mši svaté měly zastavovat všechny hodiny.

Ratolesti spojené s kmenem vinné révy zrají a vydávají plody. Stejně tak ty i já se musíme prostřednictvím Chleba a Slova pevně spojit s Ježíšem Kristem, který je naší révou, a říkat mu, tak jako zamilovaní, láskyplná slova po celý den.

Miluj vroucně našeho Pána. Střež a podporuj lásku k němu ve své duši. Miluj Boha zvláště nyní, kdy mu možná mnozí lidé držící ho v svých rukou neprojevují dostatečnou lásku, zacházejí s ním nevhodně a zanedbávají ho.

Chovej se náležitě k Pánu při mši svaté i po celý den.

Modlitba je nejmocnější zbraní křesťana. Činí nás úspěšnými i šťastnými, dodává nám síly potřebné k plnění Božích příkazů.

Ano! Celý tvůj život může a musí být modlitbou.

Osobní svatost není entelechie, ale skutečnost božská i lidská zároveň, projevující se stálými, každodenními skutky Lásky.

Duch modlitby, oživující celý život Ježíše Krista mezi lidmi, nás učí, že všechna díla — velká i malá — musí předcházet, doprovázet i následovat modlitba.

Pozoruj a spoluprožívej Kristovo utrpení. Denně nastavuj svá záda, když ho bičují, nech si nasadit na hlavu trnovou korunu. V mé zemi se říká: Za lásku se platí láskou!

Člověk milující nepomíjí maličkosti. Přesvědčil jsem se u mnohých duší, že tyto maličkosti vlastně tvoří velkou věc — Lásku!

Miluj Boha i za ty, kteří jej nemilují. Tento duch odčinění a nápravy se musí stát krví tvé krve.

Jestliže se nám někdy vnitřní boj zdá obtížnější, máme dobrou příležitost prokázat opravdovost své lásky.

Máš jistotu, že se musíš z Boží vůle vrátit k dětským maličkostem svého dřívějšího vnitřního života. V těchto hrdinských drobnostech musíš vytrvat celé měsíce, ba roky, bez zbytečného nevyužitého soucitu, s vůlí možná chladnou, ale s rozhodnutím plnit vše z Lásky.

Dobrovolně a láskyplně vytrvej ve svém zbožném životě, i když si budeš připadat vyprahlý. Nenech se odradit, přistihneš—li se, jak počítáš minuty nebo dny zbývající do konce určitého úkonu nebo jisté normy zbožnosti, se stejnou radostí jako špatný student snící o konci školního roku či vězeň, který se těší na návrat ke svému způsobu života, jakmile mu otevřou bránu věznice.

Vytrvej — opakuji — účinně a opravdově a neopomeň jediný okamžik vhodný k uplatnění i využití těchto prostředků zbožnosti.

Žij ve víře, s radostí a ve spojení s Ježíšem Kristem. Miluj ho opravdovou, opravdovou láskou, a staneš se hlavním hrdinou velkého Dobrodružství Lásky, protože budeš den ode dne zamilovanější.

Pomalu říkej svému Mistru: „Pane, chci ti pouze sloužit! Chci pouze plnit své povinnosti a milovat tě celou svou duší! Dej mi poznat svůj pevný krok, kterým kráčíš po mém boku. Staň se mou jedinou oporou.“

Říkej mu to pomalu… a opravdově!

Potřebuješ vnitřní život i teoretickou přípravu. Buď na sebe náročný. Jako křesťan nebo křesťanka musíš být solí země a světlem světa, protože je tvou povinností dávat příklad svaté bezostyšnosti.

Musí ti naléhavě záležet na Kristově lásce. Až se od chvíle, kdy mu řekneš, že ho budeš následovat, budeš cítit druhým Kristem a budeš vědět, že jím jsi, nevzdálíš se od svých blízkých — příbuzných, přátel, kolegů —, tak jako se sůl neodděluje od pokrmů, které solí.

Tvůj vnitřní život i tvá formace zahrnují zbožnost a úsudek, který nesmí chybět Božímu dítěti, aby mohlo svou činorodou přítomností vše kořenit.

Pros Pána, abys byl stále dobrým kořením v životě ostatních.

My křesťané jsme přišli s mladickým zápalem převzít poklad evangelia, který přináší pokaždé něco nového, a rozšířit ho do všech koutů světa.

Je třeba, abys napodoboval Ježíše Krista a dával ho poznat svým chováním. Nezapomínej, že Kristus na sebe vzal naši přirozenost, aby uvedl všechny lidi do božského života tak, abychom ve spojení s ním plnili jednotlivě i společně nebeské příkazy.

Jako křesťan se nemůžeš obracet zády k žádné starosti ani potřebě svých lidských bratrů.

S jakou naléhavostí hlásal svatý apoštol Jan mandatum novum — abyste se milovali navzájem.

Poklekl bych před vámi, aniž bych hrál nějakou komedii — volá po tom mé srdce — a požádal vás pro Lásku Boží, abyste se měli rádi, abyste si pomáhali, podávali si pomocnou ruku a uměli si odpouštět.

Odmítejte tedy pýchu, buďte soucitní i laskaví k bližním. Poskytujte si vzájemnou pomoc v modlitbě a upřímném přátelství.

Pouze tehdy budeš dobrým, budeš—li umět vidět dobré skutky a ctnosti ostatních.

Proto budeš—li muset opravovat jejich chyby, čiň tak s láskou, ve vhodnou chvíli, aniž bys druhého ponížil, a se snahou poučit se a zlepšit v tom, co u druhých opravuješ.

Miluj a uplatňuj milosrdenství bez hranic a bez rozlišování, ctnost, která charakterizuje učedníky Mistra.

Avšak toto milosrdenství tě nesmí přivést — přestalo by být ctností — k oslabení víry, k odstranění ostrých hranic, jež ji vymezují, k jejímu „oslazování“, jež by ji proměnilo, jak o to někteří usilují, v cosi beztvarého, co nemá Boží sílu ani moc.

Musíš žít se svými lidskými bratry, chápat je, být jim opravdovým bratrem. Musíš vložit lásku — jak praví kastilský mystik — tam, kde není lásky, abys získal lásku.

Tvá kritika, bude—li jí třeba, musí být pozitivní, tvořivá, plná snahy o spolupráci. Nikdy nekritizuj za zády dotyčného.

Nedodržíš—li tyto zásady, půjde o zradu, klevety, nactiutrhání, možná o pomluvu… a rozhodně o nedostatek čestnosti.

Až uvidíš, že sláva Boží a blaho církve vyžadují, abys promluvil, nemlč.

Přemýšlej: Kdo by se nechoval statečně před Bohem a tváří v tvář věčnosti? Není co ztratit, naopak, mnohé lze získat. Čeho se tedy obáváš?

Nejsme dobrými bratry svých lidských bratří, nejsme—li schopni dodržovat zásady správného chování, i kdyby si je naše okolí vysvětlovalo mylně a reagovalo na ně nepříjemnými způsobem.

Tvá služba církvi svaté ani láska k ní nemohou být ovlivňovány větší nebo menší osobní svatostí jejích členů, i kdyby sis vroucně přál všeobecnou křesťanskou dokonalost.

Musíš milovat nevěstu Kristovu, svou Matku—církev, která je a bude vždycky čistá a bez poskvrny.

Práce na našem osobním posvěcování se odráží ve svatosti mnohých duší i církve Boží.

Přesvědč se! Jestli chceš — Bůh ti totiž naslouchá, miluje tě a slibuje ti slávu —, můžeš být jako ten, kdo je chráněn všemocnou paží svého nebeského Otce, člověkem plným síly, schopným vydávat všude svědectví o jeho láskyplném a pravdivém učení.

Pole Páně je úrodné a jeho setba dobrá. Proto objeví—li se na tomto světě plevel, nepochybuj: lidé, zejména křesťané, Bohu nedostatečně odpovídali, usnuli a nechali pole otevřené nepříteli.)

Nestěžuj si tedy, to je marné (zbytečné): přemýšlej nad vlastním chováním.

I tebe donutí k zamyšlení poznámka, jež mě velmi zabolela. „Všude vidím nedostatek odolnosti a její malou účinnost vůči hanebným zákonům lidstva, protože nahoře, dole i uprostřed nalézám mnoho, přemnoho tuctových lidí.“

Nepřátelé Boha a jeho církve, ovládaní nehynoucí nenávistí satana, se bez přestání sdružují a organizují.

S „příkladnou“ vytrvalostí vytvářejí své šiky, podporují školy, vůdce i agitátory a v skrytu, ale účinně propagují své myšlenky a zasévají do domovů i na pracoviště semínko rozkolu celé náboženské ideologie.

Co bychom měli dělat my křesťané, abychom sloužili našemu Pánu soustavně a vytrvale?

Nepleť si klid s leností, zanedbáváním povinností, s opožděným rozhodováním nebo pozdní přípravou své práce.

Klid se vždy pojí s pracovitostí, ctností nezbytnou k promýšlení a okamžitému řešení neprozkoumaných otázek.

Synu, kam se poděl Kristus, kterého v tobě druzí hledají? Je ve tvé pýše? V tvém přání vnucovat se ostatním? V drobných nedostatcích tvé povahy, které nechceš napravit? Ve tvé paličatosti? Tam je tedy Kristus? Nikoliv!

Souhlasím, že se musíš stát osobností, ale takovou, která usiluje o ztotožnění s Kristem.

Navrhnu ti dobrý způsob, jak prožívat bratrství a ducha služby: až ty budeš chybět, ať ostatní mohou pokračovat ve tvém úkolu díky zkušenosti, kterou jim předtím velkoryse předáš, jelikož se nebudeš dělat nepostradatelným.

Navzdory svým vášním jsi zodpovědný za svatost a účinný křesťanský život ostatních.

Nejsi pouhým jednotlivcem. Zastavíš—li se, mnoho lidí můžeš zastavit, mnohým můžeš ublížit!

Mysli na svou Matku svatou církev a uvědom si, že rozloží—li se jeden z jejích údů, rozloží se celé tělo.

Tvé tělo potřebuje všechny údy, každý úd také potřebuje celé tělo. Co kdyby mi ruka vypověděla službu…, co kdyby mi přestalo tlouci srdce?

Došel jsi k přesnému poznání: tolik lidí nezná Boha a on si povšiml právě tebe. Chce, aby ses stal základním kamenem, který podpírá život církve.

Promysli si tuto skutečnost a získáš mnohé praktické poznatky pro své běžné chování. Skrytý základní kámen se sice netřpytí, ale musí být pevný a nepopraskaný, protože slouží jako základ pro udržení budovy. Nebude—li takový, zůstane zcela osamocen.

Jelikož si připadáš jako základ vyvolený Bohem pro účást na díle vykoupení — nezapomínej ale, že jsi… ubohost a zase ubohost — musí tě tvá pokora vrhat pod nohy ostatních, do jejich služeb. — Takové jsou tedy základy budov.

Základy nesmí postrádat pevnost, neodmyslitelnou vlastnost všech, kteří musejí podpírat či pohánět ostatní.

Řekni mu s jistotou: Ježíši, ať nikdy nepřestanu pro svou falešnou pokoru udržovat pevnost svého charakteru. Můj Bože, dej ať správně odlišuji zlato od strusky!

Matko naše, naděje naše! Přilneme—li k tobě, nalezneme bezpečí, i kdyby se všechno kymácelo.