Můžeš

Chci tě varovat před možnou potíží: před pokušením poddávat se únavě a skleslosti.

Nevzpomínáš si dosud živě na svůj nudný život beze směru a cíle, na život, který světlo Boží a tvá odevzdanost usměrnily a naplnily radostí?

Neměň tedy hloupě přítomné za minulé.

Zjistíš—li, že z jakéhokoliv důvodu nemůžeš dál, řekni mu oddaně: „Pane, věřím v tebe, oddávám se ti, pomoz mi v mé slabosti.“

A pln důvěry opakuj: „Pohleď na mne, Ježíši, jsem špinavý hadr, moje životní zkušenost je tak smutná, nezasloužím si být tvým synem.“ Řekni mu to… a říkej mu to často. Brzy uslyšíš jeho hlas: Ne timeas! Neboj se. Nebo také: Surge et ambula. Vstaň a choď!

Říkal jsi mi dosud nejistě: „Jak dobře se pozná období, kdy ode mne Pán žádá více!“

Napadlo mě jen připomenout: Ujišťoval jsi mě, že se s ním hodláš ztotožnit. Proč se tedy stavíš na odpor?

Kéž bys dokázal splnit své předsevzetí — nechat každý den trochu odumřít své vlastní já.

Radost, nadpřirozený i lidský optimismus jsou slučitelné s tělesnou únavou, bolestí, slzami — máme přece srdce —, s obtížemi v našem vnitřním životě nebo v apoštolských úkolech.

On, perfectus Deus, perfectus Homo — dokonalý Bůh a dokonalý Člověk —, který měl veškeré štěstí nebeské, chtěl zakusit utrpení, únavu, pláč i bolest, abychom pochopili, že být nadpřirozenými znamená být velice lidskými.

Uvědomuješ si zcela jasně, že tě Ježíš žádá o modlitbu. S jakou neochotou k ní však přistupuješ! Všechno tě stojí značné úsilí, jsi jako dítě, které je líné učit se chodit. V tvém případě však nejde o pouhou lenost, ale též o strach a nedostatek šlechetnosti.

Často opakuj: „Ježíši, vloudí—li se někdy do mé duše nerozhodnost mezi tím, co ode mne žádáš, a jinými vznešenými cíli, ujišťuji tě, že od této chvíle budu dávat přednost tvé cestě, a to za jakoukoliv cenu.“ Nepouštěj mě!

Hledej spojení s Bohem a naplň se nadějí - bezpečnou ctností! -, protože Ježíš tě osvítí světlem svého milosrdenství i v té nejtemnější noci.

Takto probíhala tvá modlitba: „Mé svízele mě tíží, ale nesužují, protože jsem dítětem Božím. Chci trpět i milovat.“ Připojil jsi pak: „Chci svou slabost využívat jako svatý Pavel, s přesvědčením, že Pán neopouští ty, kdo v něho doufají.“

„Jen tak pokračuj,“ ujistil jsem tě, „a s milostí Boží se ti podaří přemoci svoje svízele a svou malost.“

Kterýkoliv okamžik je vhodný k tomu, abychom učinili pevné rozhodnutí, abychom řekli „věřím, doufám a miluji“.

Nauč se chválit Otce, Syna i Ducha svatého. Nauč se obzvlášť uctívat Nejsvětější Trojici slovy: „Věřím v Boha Otce, věřím v Boha Syna, věřím v Boha Ducha svatého. Doufám v Boha Otce, doufám v Boha Syna, doufám v Boha Ducha svatého. Miluji Boha Otce, miluji Boha Syna, miluji Boha Ducha svatého. Věřím i doufám v Nejsvětější Trojici a miluji ji.“

Toto uctívání je nutné jako nadpřirozené duchovní cvičení, které se přemění v činy srdce, i kdyby se pokaždé nepřelilo do slov.

Jediným systémem, metodou, postupem, jediným způsobem, jak získat bohatý a plodný nadpřirozený život, je následovat radu Ducha svatého, která se k nám dostává prostřednictvím Skutků apoštolů: Omnes erant perseverantes unanimiter in oratione — Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách.

Bez modlitby nelze nic!

Můj Pán Ježíš má citlivější Srdce než všichni dobří lidé na světě.

Jestliže dobrý, ba průměrně dobrý člověk ví, že ho určitá osoba miluje, aniž by čekala zadostiučinění nebo odměnu — miluje jen pro lásku samu —, a je si vědom, že to jediné, co se po něm žádá, je nenamítat nic proti této lásce, třebas vzdálené, pocítí brzy vděčnost za lásku tak nezištnou.

Jestliže je Milovaný všemohoucí, jsem přesvědčen, že nakonec nejen přijme věrnou lásku stvořeného člověka, navzdory bídě jeho ubohé duše, ale udělí milujícímu i nadlidskou krásu, moudrost a moc proto, aby se oči Ježíše nezakalily, až se upřou na ubohé srdce, které ho uctívá.

Miluj, mé dítě, miluj a doufej!

Jestliže obětavě zaséváš Lásku, Lásku také sklidíš.

Dítě: neplaneš touhou působit tak, aby ho všichni milovali?

Ježíš jako dítě, Ježíš jako dospívající. Líbíš se mi takto, Pane, protože při pohledu na tebe si více dovolím. Rád tě vídám maličkého, bezmocného, abych si mohl představovat, že mě potřebuješ.

Pokaždé, když vejdu do kaple, řeknu Pánu — stávám se znovu dítětem —, že ho mám raději než všichni ostatní.

Jak úžasně působí svatá eucharistie na skutky a především duši člověka, který ji přijímá často a zbožně.

Nadchnou—li se někteří lidé pro kus chleba (třebas velkým zázrakem rozhojněného) tak, že ti provolávají slávu, co máme vykonat my za tolik tvých darů a zvláště za to, že se nám zcela odevzdáváš v eucharistii?

Milé dítě, zamilovaní lidé zde na zemi líbají květiny, dopis, jakoukoliv památku na milovanou osobu.

Je proto možné někdy zapomenout na to, že Ho máš stále vedle sebe a že Ho dokonce můžeš i… požívat?

Choď často do kaple a říkej Ježíšovi: „Poroučím se do tvých rukou.“

Polož k jeho nohám všechno, co máš: své svízele!

Tak nikdy neztratíš klid, i přes spousty těžkostí, které vlečeš za sebou.

Modli se se stejnou jistotou jako žalmista: „Pane, ty jsi má skála a má tvrz, důvěřuji v tebe!“

Zaručuji ti, že On tě ochrání před úklady „poledního démona“ - při pokušení i… při pádu! —, když tvůj věk a tvé ctnosti by měly být zralé a ty by měl vědět nazpaměť, že pouze on je tvá Síla.

Myslíš, že ti v životě někdo poděkuje za službu poskytnutou s nechutí? Nejen že nepoděkuje, ale řekne si: bylo by bývalo lépe, kdyby to neudělal.

Myslíš si tedy, že můžeš sloužit Bohu s nechutí? Ne, naopak, musíš mu sloužit s radostí, navzdory své bídě, kterou s jeho pomocí odstraníme.

Přepadají tě pochybnosti a dobře vyhlížející pokušení.

To rád slyším. Je vidět, že tě ďábel považuje za svého nepřítele a že tě milost Boží neopouští. Pokračuj v boji!

Většina lidí stěžujících si na osobní problémy, „má“ tyto problémy proto, že myslí jen na sebe.

Zdá se, že je klid. Ale nepřítel Boha nespí.

Také Srdce Ježíšovo bdí! A v tom je má naděje.

Svatost spočívá v boji, ve vědomí vlastních chyb a ve snaze hrdinsky se jim vyhýbat.

Trvám na tom, že svatost spočívá v překonávání uvedených nedostatků. Přesto však zemřeme plni chyb… Ne—li, byli bychom, jak jsem již řekl, domýšliví.

Děkuji ti, Pane, vždyť když dopouštíš pokušení, dáváš nám také krásu a sílu své milosti, abychom byli vítězi! Děkuji ti, Pane, za všechna pokušení, která dopouštíš, abychom byli pokorní!

Neopouštěj mě, Pane! Vždyť vidíš, u jaké bezedné propasti by stanul tvůj ubohý syn.

Matko moje, jsem také tvým synem!

Nemůžeš žít v čistotě bez pomoci Boží. Bůh vyžaduje naši pokoru, přeje si, abychom ho prosili o pomoc prostřednictvím jeho i naší Matky.

Teď hned musíš říci svaté Panně, bez hluku slov, o samotě, do níž vstoupí pouze tvé srdce: „Matko moje, mé ubohé srdce se občas bouří… Ale pomůžeš—li mi…“ A ona ti pomůže zachovat čisté srdce i pokračovat v cestě, na kterou tě Bůh povolal. Svatá Panna ti bude neustále pomáhat při plnění Boží vůle.

Abys uchránil svou svatou čistotu, čistotu života, musíš milovat a každý den se umrtvovat.

Až pocítíš osten svého ubohého těla, které mnohdy tvrdě útočí, polib krucifix. Líbej ho často!, silou své vůle, i kdybys měl dojem, že tak činíš bez lásky.

Každý den se postav před Pána a řekni mu pomalu, se srdcem roztouženým tak, jako onen potřebný člověk z evangelia: Domine, ut videam! Pane, ať vidím! Ať vidím, co ode mne očekáváš, a bojuji, abych ti zůstal věrný.

Můj Pane Bože, jak snadné je vytrvat, víme—li, že Ty jsi dobrý Pastýř a my — ty i já… — ovce z tvého stáda. Je nám přece jasné, že dobrý Pastýř je ochoten dát celý život za každou ze svých ovcí.

Dnes jsi ve své modlitbě potvrdil předsevzetí stát se svatým. Porozumím ti, když připojíš upřesnění: „Vím, že svého cíle dosáhnu. Ne proto, Pane Ježíši, že bych si byl jist sám sebou, ale protože jsem si jist tebou.“

Nebude—li se ti dostávat milosti, sám o sobě se nezmůžeš na nic užitečného, protože přerušíš své spojení s Bohem.

S jeho milostí naopak zmůžeš všechno.

Chceš se učit od Krista a brát si příklad z jeho života? Otevři svaté evangelium a zaposlouchej se do rozmluvy Boha s lidmi… tedy také s tebou.

Ježíš dobře ví, co je správné… a já miluji a vždy budu milovat jeho Vůli. To On vodí „loutky“, a bude—li to pro náš cíl vhodné, dá mi vše, oč ho požádám, navzdory bezbožníkům snažícím se klást překážky.

Opravdová víra se projevuje v pokoře.

Dicebat enim intra se — řekla si ta ubohá žena pro sebe — si tetigero tantum vestimentum eius, salva ero. Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena!

Jaká byla její pokora — plod a znamení víry!

Naloží—li na tebe Bůh břímě, dá ti k němu také sílu.

Při zpytování svědomí vzývej Ducha svatého, abys lépe poznal Boha, abys poznal sám sebe a mohl ses obrátit každý den.

Duchovní vedení. Nestav se proti tomu, aby v nadpřirozeném smyslu a se svatou bezostyšností prozkoumali tvou duši, aby zjistili, jak můžeš — a chceš! — získávat Bohu slávu.

Quomodo fiet istud quoniam virum non cognosco? Jak se to může stát, vždyť muže nepoznávám? Otázka, kterou Panna Maria klade andělovi, je odrazem jejího upřímného srdce.

Dívám—li se na svatou Pannu, ujišťuji se o jednom pravidle našeho života: chceme—li nalézt klid a žít v míru, musíme být upřímní k Bohu, k těm, kteří řídí naši duši, i k sobě samým.

Hloupé dítě pláče a kope, když ho milující matka píchne špendlíkem do prstu, aby mu z něj vyňala zabodnutý trn… Hodné dítě, možná s očima plnýma slz, protože tělo je slabé, hledí vděčně na svou milou maminku, která mu působí trochu bolesti, aby ho uchránila před větším zlem.

Ježíši, dej, ať jsem tím hodným dítětem!

Dítě, ubohý oslíku! Jestliže Pán s Láskou očistí tvá špinavá záda, zvyklá tahat hnůj, připevní ti čisté sedlo a na ně naloží zářící šperky, nezapomeň, ubohý oslíku, že „můžeš“ vlastní vinou shodit vzácný náklad na zem… sám si ho však znovu naložit „nemůžeš“.

Spolehni se na své Boží synovství. Bůh je Otec, tvůj Otec, plný něhy a nekonečné lásky.

Nazývej ho často Otcem a řekni mu o samotě, že ho miluješ, že ho vroucně miluješ a cítíš hrdost i sílu proto, že jsi jeho syn.

Radost je nutným důsledkem Božího synovství — skutečnosti, že jsme mimořádně milováni svým Bohem Otcem, který nás chrání, pomáhá nám i odpouští.

Navždy si zapamatuj: i kdyby se ti někdy zdálo, že se všechno hroutí, nehroutí se nic! Protože Bůh neprohrává bitvy.

Svou vděčnost Bohu nejlépe dokážeme vroucí láskou ke skutečnosti, že jsme jeho dětmi.

Jsi jako chuďas, který se náhle dozví, že je královským synem! Proto ti teď na zemi záleží pouze na slávě, na veškeré slávě pro tvého Boha Otce.

Dítě, příteli, řekni mu: „Ježíši, protože vím, že tě miluji a že ty miluješ mě, nic jiného mě už nezajímá: vše je v pořádku.“

Ujišťoval si mě: „Hodně jsem prosil naši Paní.“ A hned ses opravil: „Říkám to špatně, hodně jsem toho navykládal naší Paní.“

„Všechno mohu v Tom, který mi dává sílu.“ S Ním není možné neuspět. Z tohoto přesvědčení se rodí svatý „komplex nadřazenosti“, který nám umožňuje stavět se ke všem úkolům s duchem vítězů, protože Bůh nás posiluje.

Jeden umělec toužící po zdokonalení zvolal nad svým plátnem: „Pane, chci ti namalovat třicet osm srdcí, třicet osm andělů, kteří by se rozplývali láskou k tobě, třicet osm divů na tvém nebi, třicet osm sluncí na tvém plášti, třicet osm ohňů, třicet osm lásek, třicet osm šílenství, třicet osm radostí…“

Potom ale pokorně uznal: „To je má představa a mé přání. Skutečností je třicet osm nepovedených postav, které jsou spíše důvodem k umrtvování než k potěše očí.“

Nemůžeme žádat anděly, aby nás poslouchali. Jsme si však zcela jisti, že nám svatí andělé stále naslouchají.

Nech se od Boha vést. Povede tě „svou cestou“ a využije četných protivenství… a možná i tvé lenosti, aby bylo vidět, že tvůj úkol plní On.

Pros ho vytrvale a beze strachu. Vzpomeň si na scénu, kterou nám vypráví evangelium o rozmnožení chlebů. Všimni si, jak šlechetně hovoří k apoštolům: „Kolik chlebů máte? Pět? O kolik mě žádáte?“… A dostávají šest, sto, tisíce… Proč?

Protože Kristus pohlíží na všechny naše potřeby s božskou moudrostí a ve své všemohoucnosti může dojít a dojde dál než naše přání. Pán dohlédne dále než naše ubohá logika a je nekonečně štědrý!

Pracuješ—li pro Boha, máš mít, jak už jsem naznačil „komplex nadřazenosti“.

„Není to ale důkaz pýchy?“ ptal ses mě. Nikoliv! Je to důsledek pokory, která mě nutí říkat: „Ty jsi tím, kým jsi. Já nejsem nic. Ty jsi dokonalý: máš sílu, lásku, slávu, moudrost, vládu, úctu… Uchýlím—li se k tobě jako dítě do silných rukou svého otce nebo do láskyplného klína své matky, pocítím teplo tvého božství, uzřím světlo tvé moudrosti, pocítím, že se do mých žil vlévá tvá síla.“

Nepostrádáš—li Boží přítomnost, bude ve tvém pohledu, navzdory ohlušující bouři, věčně zářit slunce. I přes bouřlivý a ničivý příboj se ve tvé duši usídlí klid a vnitřní jistota.

Pro dítě Boží musí být každý den příležitostí k obnově. Musí si být jisto, že s milostí Boží dojde do cíle, jímž je Láska.

A proto, začínáš—li stále znovu, ubíráš se správným směrem. Bojuješ—li s vědomím ducha vítěze, s pomocí Boží zvítězíš. Neexistuje překážka, kterou bys nemohl překonat!

Pospěš k Betlému, přistup k Dítěti, zatanči mu, říkej mu spoustu plamenných slov, přiviň ho na své srdce…

Nemluvím o dětinskosti, ale o lásce! A ta se dokazuje skutky… Uvnitř své duše můžeš Dítě s klidem objímat.

Dokažme Ježíšovi, že jsme dětmi. Co jen zakusí maličké a nezkušené dítě, než vystoupí na jeden schůdek! Ztratí zdánlivě spoustu času, ale nakonec ho zdolá. A přijde další schod. Rukama, nohama, celým tělíčkem nakonec dosáhne nového úspěchu — další schod je překonán. A znovu od začátku. To je ale práce! Už zbývá jen málo, ale… jedno malé uklouznutí… a pád dolů… Celé otlučené, s očima plnýma slz se ubohé dítě znovu a znovu pokouší o výstup.

To se stává i nám, Ježíši, zůstaneme—li sami. Uchop nás svýma milostivýma rukama tak, jako dobrý velký Přítel chrání malé dítě. Nepouštěj nás, dokud se nedostaneme nahoru. A tehdy, tehdy budeme umět s dětskou odvahou opětovat tvou milostivou Lásku a řekneme Ti, nejsladší Pane: kromě Marie a Josefa nebylo a nebude smrtelníka — a bylo jich mnoho doopravdy velmi šílených Láskou —, který by tě miloval tak jako já.

Podle mé rady by ti nemělo být zatěžko dopouštět se občasných dětinskostí. Tyto kousky nebudou neplodné, nestanou—li se rutinou. Předpokládejme, že jedna duše kráčející cestou duchovního dětství pociťuje každý večer, když je čas ke spánku, potřebu přikrývat dřevěnou sošku nejsvětější Panny.

Rozum se bouří proti podobnému skutku, zdá se mu, že není k ničemu. Dětská duše poznamenaná milostí však přesně ví, že dítě by z lásky dělalo totéž.

Mužná vůle všech „duchovních“ dětí se nakonec vzbouří a donutí rozum, aby se vzdal. A když dětská duše každý den přikrývá sochu naší Paní, koná malou dětinskost, velmi záslužnou v očích Božích.

Až se staneš upřímným dítětem a dáš se cestou dětství — pokud tě Pán povede touto cestou —, budeš nepřemožitelný.

Důvěřivá prosba malého dítěte: Pane, chtěl bych dosáhnout stejné lítosti jako ti, kteří tě uměli nejvíce potěšit.

Dítě, přestaneš být dítětem, postaví—li se někdo nebo něco mezi Boha a tebe.

Nemusím Ježíše o nic žádat. Omezím se pouze na svou snahu ve všem se mu zalíbit a budu mu, tak jako malé dítě svému otci, vyprávět věci, o kterých zdánlivě neví.

Dítě, řekni Ježíši: „Nespokojím se s ničím menším, než jsi Ty.“

Jak dětinské řeči vedeš ke svému Pánu v modlitbě duchovního dětství! Důvěřuješ mu jako dítě hovořící s velkým Přítelem, jehož láskou si je jisté. „Kéž bych žil pouze pro tvou slávu!“

Připomeneš si a poctivě přiznáš, že děláš všechno špatně.

„Můj Ježíši,“ připojíš, „to nemůže upoutat tvou pozornost. Není možné, abych něco udělal správně. Pomoz mi, udělej to pro mne a uvidíš, jak dobře všechno dopadne.“

Poté odvážně, aniž by ses odchýlil od pravdy, pokračuješ: „Vlij do mne svého Ducha, ať se jím zpiji a konám tvou vůli. Chci ji plnit. Pokud bych ji nesplnil, znamenalo by to, že mi nepomáháš. Ale ty mi přece pomáháš!“

Musíš cítit naléhavou potřebu vidět sebe sama malého, slabého, všeho zbaveného. Tehdy se uchýlíš do klína naší nebeské Matky se střelnými modlitbami, láskyplnými pohledy, mariánskými pobožnostmi…, které jsou základem tvého synovského ducha.

Ona tě ochrání.

Setrvej na své cestě, ať se děje cokoliv. Vytrvej s radostí a optimismem, protože Pán pilně odstraňuje všechny překážky.

Dobře poslouchej: Budeš—li bojovat, jsem si jist, že se staneš svatým.

První apoštolové byli u staré loďky a spravovali rozbité sítě, když je Pán povolal. Řekl jim, aby ho následovali a oni statim — okamžitě — relictis omnibus — všeho! všechno opustili a šli za ním.

Někdy se však stává, že my, kteří je chceme napodobovat, neopustíme všechno. V našem srdci zůstává nějaká náklonnost, nějaký životní omyl, se kterým nehodláme skoncovat a nabídnout ho Pánu.

Budeš své svědomí zpytovat dobře a důkladně? Ve tvém srdci nesmí zůstat nic, co by nepocházelo od Něho. Není—li tomu tak, ani ty ani já Ho dosti nemilujeme.

Soustavně a upřímně vyprávěj Pánu o své touze po svatosti a apoštolátu… Jen tak se nerozbije křehká nádoba tvé duše. A rozbije—li se, znovu se složí v nové kráse a bude i nadále sloužit tvé svatosti a tvému apoštolátu.

Tvá modlitba musí být modlitbou Božího dítěte, a ne modlitbou pokrytců, kteří museli od Ježíše vyslechnout slova: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane!, vejde do nebeského království.“

Tvá modlitba, tvé volání „Pane, Pane!“ se musí v denním životě spojit tisícem různých způsobů s přáním a účinnou snahou plnit Boží vůli.

Řekni mu, dítě: „Ach, Ježíši, nechci, aby se ďábel zmocňoval duší.“

Když jsi byl vyvolen a povolán Láskou Boží k následování Pána, je tvou povinností odpovědět. Máš však další neméně důležitou povinnost — vést své lidské bratry a pomáhat jim na cestu ke svatosti.

Dodej si odvahy… i když se ti kráčí obtížně. Cožpak ti nepůsobí potěšení, že tvá věrnost a plnění křesťanských povinností záleží do značné míry na tobě?

Naplň se radostí a dobrovolně obnov své rozhodnutí: „Pane, já také chci, počítej s tím málem, co mohu dát!“

Bůh tě nevytrhuje z tvého prostředí ani tě nevzdaluje od světa, od tvého stavu, od tvých ušlechtilých lidských cílů ani od tvého pracoviště… Přeje si však, aby ses právě tam stal svatým.

V Boží přítomnosti, s čelem opřeným o zem si uvědom, že jsi doopravdy špinavější a nicotnější než nečistota nametená smetákem.

A přesto si tě Pán vybral.

Kdy se konečně rozhodneš!

Mnozí ve tvém okolí žijí obětavě z důvodů čistě lidských. Ti ubozí tvorové si neuvědomují, že jsou dětí Boží, a jejich chování je třeba důsledkem pouhé pýchy, snahy ukázat se nebo dosáhnout v budoucnu pohodlnějšího života: vzdávají se všeho!

A co uděláš ty, který pociťuješ sladkou váhu církve, svých bližních, kolegů a přátel, důvodů, jež stojí za tvou oběť? Co uděláš? S jakým smyslem pro zodpovědnost odpovíš?

„Ach, Pane! Proč jsi vyhledal právě mne, který nic neznamená, když máš tolik svatých, moudrých, bohatých a vážených lidí?“

Máš pravdu… právě proto mu vyjádři díky svými skutky a svou láskou.

Ježíši, dej, aby ve tvé svaté církvi setrvali všichni na své cestě a následovali své křesťanské povolání jako tři králové hvězdu. Aby opovrhovali radami Herodesovými… které nikdy nebudou chybět.

Prosme Ježíše Krista, aby plody jeho spásy pronikly do všech duší, aby byly stále četnější — božsky hojné!

A proto ať nás učiní dobrými syny své požehnané Matky.

Chceš znát tajemství svého štěstí? Oddaně služ ostatním, aniž bys očekával jejich díky.

Jednáš—li, žiješ a láskyplně pracuješ tváří v tvář Bohu, jemuž chceš sloužit s kněžskou duší, i když nejsi kněz, všechno tvé konání získává vskutku nadpřirozený smysl. Ten udržuje celý tvůj život ve spojení s pramenem všech milostí.

Nad takovým množstvím duší, které tě nás očekávají, před tak velkou a krásnou zodpovědností si možná položíš stejnou otázku jako já. Všechna tato práce — a já? Já, který znamenám tak málo?

Tehdy musíme otevřít evangelium a sledovat, jak Ježíš léčí od narození slepého muže: blátem vytvořeným z prachu a vlastních slin. Taková je mast, která vrací světlo slepým očím!

Takoví jsme oba — ty i já. Známe své slabosti a svou nicotnost, ale — s Boží milostí a naší dobrou vůlí— , jsme mastí, která navrátí zrak, která dodá sílu ostatním i nám samotným.

Jedna apoštolská duše mu řekla: „Ježíši, ty víš, co děláš… já přece nepracuji pro sebe…“

Setrváš—li na modlitbách s osobní vytrvalostí, Bůh náš Pán ti dá prostředky k tomu, abys úspěšněji šířil jeho království ve světě. Musíš však zůstat věrným. Pros, jen pros, stále pros! Myslíš, že tak jednáš?

Pán si přeje, aby jeho děti rozsévaly po všech poctivých pozemských cestách semínka porozumění, odpuštění, soužití, lásky a míru.

Co pro to děláš ty?

Dílo vykoupení trvá ještě teď, v této chvíli a ty jsi — musíš být! — spoluvykupitelem.

Být křesťanem ve světě neznamená uchýlit se do samoty. Naopak! Je třeba milovat všechny lidi s touhou zažehnout v nich plamen lásky k Bohu.

Paní, Matko Boží a Matko moje, nechci ani náhodou, abys přestala být Paní a Královnou všeho, co bylo stvořeno.

Kapitola v jiném jazyce