Vzkříšení

Cítíš touhu po obracení. On od tebe žádá více, a ty mu dáváš den ode dne méně!

Každý z nás skutečně někdy vyslechl jako Lazar své: Veni foras — pojď ven. A to nás uvedlo do pohybu.

Jaká škoda, že někteří z nás jsou dosud mrtvi a nepoznali moc Božího milosrdenství. Obnov svou svatou radost, protože proti člověku, který se bez Krista rozkládá, se zdvíhá ten, který společně s Ním vstal z mrtvých.

Pozemské lásky, a to i když nejsou jen špinavou, vyschlou smyslností, obvykle obsahují nějaké sobectví.

Neopovrhuj proto svými city, které mohou být svaté, neustále však očisťuj své úmysly.

Nevyhledávej soucit druhých. Často jde o projev pýchy nebo samolibosti.

Až budeš hovořit o božských ctnostech — o víře, naději a lásce —, uvědom si, že tyto ctnosti mají být žity, nemá se o nich jen teoretizovat.

Je v tvém životě něco, co by neodpovídalo postavení křesťana, co by tě vedlo k tomu, aby ses nechtěl očistit?

Zkoumej a poté změň sám sebe!

Důkladně pozoruj své chování. Zjistíš, že je plné chyb, které škodí nejen tobě, ale možná i těm, kteří tě obklopují.

Pamatuj si, můj synu, že mikrobi nejsou méně nebezpeční než šelmy. A ty pěstuješ tyto chyby, tyto omyly - jako se pěstují mikrobi v laboratořích - s nedostatečnou pokorou, s nedostatečnou modlitbou, s nedostatečným plněním povinností, s nedostatečnou znalostí sama sebe… Tato ohniska pak infikují celé prostředí.

Potřebuješ každodenní řádné zpytování svědomí, které tě dovede ke konkrétním předsevzetím týkajícím se tvého zlepšení. Vždyť cítíš opravdovou bolest nad svými chybami, nedbalostmi i hříchy.

Bůh všemocný, všemohoucí a vševědoucí si musel vybrat Matku.

Co bys udělal ty, kdybys ji musel vybrat? Myslím, že ty i já bychom vybrali tu, co máme, a obdařili ji veškerými milostmi. Totéž učinil Bůh. A proto hned po Nejsvětější Trojici následuje Maria.

Teologové logicky zdůvodňují toto velké množství milostí i to, že ona nemůže podléhat satanovi: bylo to tak vhodné, Bůh to mohl udělat, a proto tak učinil. Jde o významný a zcela jasný důkaz skutečnosti, že Bůh od prvního okamžiku zahrnul svou Matku všemi výsadami. Proto je krásná, čistá a neposkvrněná na duši i těle!

Očekáváš vítězství, konec zápasu… ten však nepřichází?

Vzdej díky Pánu, jako bys už svého cíle dosáhl, a nabídni mu svou netrpělivost — vir fidelis loquetur victoriam — člověk věrný bude radostně opěvovat vítězství.

Jsou chvíle, kdy se ti — zbavenému onoho spojení s Pánem, jež ti neustále dodávalo modlitbu, i ve spánku — zdá, že se protivíš Boží Vůli.

Víš dobře, že jde o projev tvé slabosti. Miluj Kříž, nedostatek věcí, které všichni považují za nezbytné, překážky na počátku i v průběhu své cesty, svou nedostatečnost i duchovní ubohost.

S účinnou snahou nabízej všechno, co patří tobě i tvým blízkým: z lidského hlediska to není málo, ve světle nadpřirozenosti to však neznamená nic.

Jednou mi jeden známý řekl: „Otče, připadám si unavený a chladný. Modlím—li se nebo provádím jiný úkon zbožnosti, mám dojem, že hraji komedii.“

Tomuto příteli i tobě, dostaneš—li se do stejné situace, odpovídám: „Hraješ komedii? To je velká věc, můj synu! Hraj komedii!, vždyť Pán je tvým divákem.“ Otec, Syn, Duch svatý, celá Nejsvětější Trojice nás bude sledovat ve chvílích, kdy budeme "hrát komedii".

Jak je krásné předvádět se před Bohem z lásky, ve snaze zalíbit se mu, i když musíme konat věci, které nám jdou proti srsti. Stát se kejklířem Páně! Jak úžasné je představení plné Lásky a oběti, postrádající jakékoliv osobní uspokojení a vedené pouze snahou způsobit Pánu potěšení.

To vskutku znamená žít z Lásky!

Srdce, které neuváženě miluje věci pozemské, je jakoby připoutané řetězem či „tenkou nitkou“, jež mu brání vzlétnout k Bohu.

„Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení.“ Jak překvapující je zkušenost, že je možné opustit božské dílo kvůli pomíjivému klamu!

Vlažný apoštol je velkým nepřítelem duší.

Viditelným důkazem vlažnosti je nedostatek nadpřirozené „umíněnosti“, síly pokračovat v práci, dokud nepoložíš „poslední kámen“.

Jsou srdce tvrdá, ale vznešená, která se v blízkosti hřejivého Srdce Ježíše Krista roztaví jako bronz v slzách lásky a smíření. A rozsvítí se!

Oproti tomu lidé vlažní mají srdce měkká jako bláto, které nakonec uschne a popraská. Jsou pouhý prach a budí lítost.

Říkej se mnou: „Pane Ježíši, vzdal nás od jakékoliv vlažnosti. Nechceme být vlažnými!“

Veškerá dobrota, krása, vznešenost, nádhera, veškerý půvab zdobí naši Matku. Což tě nenaplňuje láskou, že máš takovou Matku?

Jsme zamilovaní do Lásky. Pán si proto nepřeje, abychom se stali vyschlými a škrobenými předměty bez života. Chce, abychom byli prodchnuti jeho láskou!

Pokus se porozumět tomuto zdánlivému protikladu. Jeden třicátník si zapsal do svého deníku: „Už nejsem mladý.“

Když však překročil čtyřicítku, zapsal si: „Zůstanu mladým, dokud se nedožiji osmdesátky. Zemřu—li dříve, budu mít dojem, že umírám předčasně.“

Navzdory svému věku pak stále kráčel životem se zralým mládím, plným Lásky.

Jak dobře rozumím otázce, kterou si položila jedna duše milující Boha! „Projevil jsem někdy znechucení nebo konal něco, co by ti mohlo, Pane, má Lásko, způsobit bolest?“

Pros svého Boha Otce, aby ti udělil stálou náročnost v lásce.

Všiml sis, s jakou láskou a důvěrou jednali s Kristem jeho přátele? Zcela přirozeně mu sestry Lazarovy vmetly do tváře jeho nepřítomnost: „Pane, volaly jsme tě, kdybys tu byl…!“

Řekni mu pomalu: „Nauč mě, Pane, jednat s tebou tak láskyplně a přátelsky jako Marta, Marie a Lazar. Tak s tebou jednalo i prvních Dvanáct, i když tě zpočátku možná následovali z důvodů nepříliš nadpřirozených.“

S jakým potěšením pozorujeme svatého Jana kladoucího hlavu na hruď Kristovu!

Je to jakoby sklonit rozum, abychom v něm zažehli oheň Srdce Ježíšova.

Bůh mě miluje. Apoštol Jan píše: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás.“ Jako by toho bylo málo, Ježíš se obrací na každého z nás a navzdory naší nepopiratelné ubohosti se nás ptá tak jako Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne více než ti zde?“

Nastal čas odpovědět: „Pane, ty víš všechno — ty víš, že tě miluji!“ a pokorně dodat: „Pomoz mi, abych tě miloval ještě více, upevni mou lásku!“

Lásku projevuj skutky, nejen hezkými slůvky. Skutky, skutky! Učiň předsevzetí: „Budu ti neustále říkat, že tě miluji; kolikrát jen jsem to zopakoval dnes! S tvou pomocí však především mé každodenní drobné skutky budou k tobě promlouvat s němou výmluvností, a stanou se tak důkazem mé Lásky.“

My lidé se neumíme chovat k Ježíšovi tak jemně, jako se někteří hrubí, ale křesťanští chudáci chovají ke své ženě, ke svému dítěti, kamarádovi — osůbkám stejně ubohým, jako jsou sami.

Toto poznání by nás mělo probudit k životu.

Láska Boží je tak přitažlivá a podmanivá, že její růst v životě křesťana nezná mezí.

Nemůžeš se chovat jako blázen nebo rozpustilé dítě.

Musíš se stát silnou osobností, dítětem Božím; musíš být klidný v práci i v mezilidských vztazích, setrvávat v Boží přítomnosti, která tě povede k tomu, abys dbal na dokonalost i v těch nejmenších drobnostech.

Uskutečňuje—li se spravedlnost striktně, mohou se někteří lidé cítit zraněni.

Nech se proto stále vést láskou k Bohu, který ke spravedlnosti přiloží balzám lásky k bližnímu, ospravedlňující a očistnou lásku pozemskou.

Je—li Bůh mezi námi, vše se stává nadpřirozeným.

Miluj vroucně Pána. Miluj ho šíleně! Odvažuji se tvrdit, že tam, kde je láska, nejsou zapotřebí žádná předsevzetí. Jakou vroucí láskou mě denně zahrnovali moji rodiče — ty si vzpomeň na svoje —, a přitom nemuseli činit žádná předsevzetí, že mě budou milovat!

Takovýmto lidským srdcem můžeme a musíme milovat Boha.

Láska je oběť a oběť přinášená z Lásky je potěšením.

Odpověz sám sobě: „Kolikrát denně tě tvá vůle donutí oddat se celým srdcem Bohu a obětovat mu všechny úmysly i skutky?“

Není to špatný způsob, jak si ověřit intenzitu a kvalitu naší lásky.

Přesvědč se, synu, že Bůh má právo se nás ptát: „Myslíš na mne? Setrváváš v mé přítomnosti? Vyhledáváš mou oporu? Hledáš mě jako světlo svého života, jako svůj štít, jako své všechno?“

Ujisti se proto znovu o svém předsevzetí: Ve chvílích, které pozemští lidé považují za dobré, budu volat: „Pane!“ Ve chvílích, které považují za zlé, znovu zvolám: „Pane!“

Nikdy neztrácej smysl pro nadpřirozenost. I kdyby sis bez jakýchkoliv příkras uvědomoval své vlastní ubohosti i své špatné sklony, i kdybys byl pouhé bláto, Bůh s tebou počítá.

Žij stejně jako ti, kteří tě obklopují. Žij přirozeně, ale čiň nadpřirozeným každý okamžik svého dne.

Je třeba mít čisté srdce, plné horlivosti pro Boží dílo a lásky k bližnímu, bez předsudků, abychom mohli posuzovat druhé s čistým úmyslem.

Mysli na to!

Slyšel jsem, jak moji známí hovořili o svých rozhlasových přijímačích. Téměř bezděčně jsem jejich záležitost přenesl do duchovní oblasti. Jsme až příliš uzemněni, a zapomněli jsme na anténu vnitřního života…

Proto tedy tak málo duší zůstává ve spojení s Bohem. Kéž nikdy nepostrádáme „anténu nadpřirozenosti“.

Maličkosti a malichernosti, kterým nejsem ničím zavázán a od kterých nic neočekávám, poutají mou pozornost více než můj Bůh? Čím se zabývám, když nejsem s Bohem?

Říkej mu: „Pane, nechci nic jiného než to, co si přeješ ty sám. Pokud by mě to, oč tě v těchto dnech přicházím požádat, jen o pouhý milimetr vzdálilo od tvé vůle, neplň mé přání.“

Tajemství úspěchu spočívá v tvé zbožnosti, v tvé upřímné zbožnosti. Pouze tímto způsobem budeš celý svůj den prožívat s ním.

Učiň předsevzetí: Vyhledávat pokud možno nepřetržitě přátelství Ducha svatého a láskyplně i poslušně s ním jednat. Veni, Sancte Spiritus…! Přijď, Duchu svatý, a usídli se v mé duši!

Opakuj z celého srdce a se stále větší láskou, zvlášť jsi—li v blízkosti svatostánku nebo máš—li Pána v sobě: Non est qui se abscondat a calore eius, „Nic se nemůže skrýt před jeho žárem.“ Ať se od tebe neodvrátím, ať mě naplní oheň tvého Ducha.

Ure igne Sancti Spiritus!, „Zapal mě ohněm svého Ducha,“ voláš. A dodáváš: „Je třeba, aby moje ubohá duše co nejdříve znovu vzlétla… a neskončila svůj let, dokud nespočine v něm.“

Tvá přání se mi velmi líbí. Budu se za tebe vroucně modlit k Utěšiteli. Neustále ho budu vzývat, aby se usídlil v tvé bytosti, ovládal všechny tvé činy, myšlenky, všechna tvá slova i snahy a dodával jim nadpřirozenosti.

Když se slavil svátek Povýšení svatého kříže, prosil jsi celou svou duší Pána, aby ti seslal milost, díky níž bys „povýšil“ svatý Kříž ve svých možnostech a smyslech. Nový život! Nová pečeť spolehlivosti a hodnověrnosti pro tvé poselství… „S celou svou bytostí na Kříž!“

Nu, uvidíme.

Umrtvování musí být nepřetržité jako tepání srdce. Naučíme se tak ovládat sebe sama a budeme se chovat k druhým s láskou Ježíše Krista.

Milovat Kříž znamená radostně zapřít sám sebe pro lásku Kristovu, i kdyby ti to dalo práci, a právě proto, že ti ji to dá: přesvědč se sám, že to jde dohromady.

Křesťanská radost není fyziologická: její základ je nadpřirozený a stojí nad nemocí i protivenstvím.

Radost není jásot rolniček ani lidová taneční zábava.

Opravdová radost je něco hlubšího, co nás činí klidnými a spokojenými, i když naše tvář někdy zůstává vážná.

Psal jsem ti: i když chápu, že se to běžně říká, nelíbí se mi, když někteří lidé nazývají křížem neshody vyvolané lidskou pýchou. Tato břemena nejsou přece kříž, pravý kříž, protože nejsou Křížem Kristovým.

Bojuj proti těmto vymyšleným protivenstvím, která nemají nic společného se znamením Krista: zbav se veškerého maskování vlastního já!

Dokonce i ve dnech, kdy se nám zdá, že ztrácíme čas každodenním prozaickým plněním tisíců drobných povinností, je stále dost poezie, abychom si mohli připadat jako na Kříži — na Kříži, který není pouhou podívanou.

Nevkládej své srdce do ničeho pomíjejícího, ale napodobuj Krista, který se pro nás stal tak chudým, že neměl ani kde hlavu složit.

Pros ho, aby ses uměl uprostřed světa bez jakýchkoli úlev od všeho odpoutat.

Opravdová odpoutanost od věcí se vyznačuje tím, že žádnou věc nepovažujeme za svou vlastní.

Kdo žije upřímně ve víře, ví, že pozemské bohatství je prostředkem, a využívá je velkomyslně a hrdinsky.

Vzkříšený a oslavený Kristus se vzdal všeho pozemského, abychom my, jeho lidští bratři, mysleli na to, čeho se musíme vzdát.

Je třeba milovat nejsvětější Pannu. Nikdy ji nebudeme milovat dostatečně!

Miluj ji vroucně! Nespokojuj se pouze s rozvěšováním jejích obrazů a jejich uctíváním, se střelnými modlitbami, ale přinášej jí také ve svém smysluplném životě každý den nějakou malou oběť, abys jí projevil svou lásku, a také lásku, jakou bys chtěl, aby ji milovalo celé lidstvo.

Tato je křesťanova pravda: odevzdanost a láska — láska k Bohu a pro Něho láska k bližnímu —, obojí založené na oběti.

Ježíši, uchyluji s důvěrou do tvé náruče, kladu svou hlavu na tvou milostivou hruď, přikládám své srdce k tvému Srdci. Chci pouze to, co si ty budeš přát.

Dnes, v prostředí plném neposlušnosti, reptání, intrik a pletichaření musíme více než kdy jindy milovat poslušnost, upřímnost, věrnost, prostotu: to vše s nadpřirozeným úmyslem, který nás učiní lidštějšími.

Říkáš mi, že ano, že jsi pevně rozhodnut následovat Krista.

Musíš ale kráčet Božím krokem, nikoli svým.

V čem že tedy spočívá podstata naší věrnosti?

Obecně bych řekl, že jejím základem je láska Boží, která překonává všechny překážky — sobectví, pýchu, únavu, netrpělivost… Člověk, který miluje, deptá sám sebe. I když miluje celou svou duší, je přesvědčen, že stále ještě nemiluje dost.

Zapisuji krásná slova jedné aragonské sestřičky, vděčné za otcovskou Boží dobrotu: „Jak je důmyslný!

Nezapomíná na nic.“

Jako všechny děti Boží i ty potřebuješ osobní modlitbu, důvěrné, přímé jednání s naším Pánem — rozmluvu mezi čtyřma očima —, aniž by ses skrýval v anonymitě.

První podmínkou modlitby je vytrvalost, druhou pokora.

Buď svatě svéhlavý a neztrácej důvěru. Prosíme—li Pána o něco důležitého, vyžaduje od nás někdy i mnohaleté prošení. Naléhej!… Ale naléhej se stále větší důvěrou.

Vytrvej v modlitbě, jak radí Mistr. Stane se východiskem a počátkem tvého klidu, tvé radosti, vyrovnanosti, a tedy účinného působení nadpřirozeného i lidského.

V místě, kde se hovořilo a kde se poslouchala hudba, vytryskla z tvé duše s nevysvětlitelným potěšením modlitba. Ukončil jsi ji těmito slovy: „Ježíši, nechci potěšení, chci Tebe.“

Tvůj život musí být neustálou modlitbou, nepřetržitým rozhovorem s Pánem — ať už stojíš před něčím příjemným nebo nepříjemným, snadným nebo nesnadným, všedním nebo nevšedním.

Za všech okolností ti musí okamžitě vytanout na mysli rozmluva s tvým Bohem Otcem, kterého hledáš uvnitř své duše.

Soustředit se na modlitbu, na rozjímání je tak snadné! Ježíš nás nenechá čekat, nezavádí žádné čekárny, ale sám nás očekává.

Stačí, když mu řekneš: „Pane, chci se pomodlit, chci s tebou mluvit.“ Rázem se ocitneš v přítomnosti Boží a rozmlouváš s ním.

V nejmenším neomezuje trvání tvé modlitby, ale ponechává je na tvé vůli. A to ne deset nebo patnáct minut. Nikoliv! Celé hodiny, celý den! A to je tím, kým je: Všemohoucím a vševědoucím.

Ve vnitřním životě, stejně tak jako v lidské lásce, je třeba vytrvat.

Ano, musíš si mnohokrát opakovaně promýšlet jedno a to samé, dokud neobjevíš nový horizont.

„A jak je možné, že jsem to neviděl dřív, když je to tak jasné?“ zeptáš se překvapeně. Jednoduše proto, že jsme často jako kameny, po kterých voda steče, aniž by se do nich vsákla jen jediná kapka.

Proto je třeba znovu přemýšlet o tomtéž — ono to však není totéž —, abychom prosákli Božím požehnáním.

Při nejsvětější oběti kněz uchopí Tělo našeho Pána a kalich s jeho Krví, vyzdvihne je nad všechny věci pozemské a praví: Per Ipsum, et cum Ipso et in Ipso — skrze mou Lásku, s mou Láskou, v mé Lásce! Připoj se k tomuto projevu úcty. Ba co víc: zahrň tuto skutečnost do svého života.

Evangelista vypráví, že se Ježíš skryl poté, co vykonal zázrak a když ho chtěli korunovat za krále.

Pane, ty nám umožňuješ účast na zázraku eucharistie. Prosíme tě, neukrývej se nám, ale žij mezi námi, abychom tě viděli, dotýkali se tě, pociťovali tvou blízkost, abychom chtěli být stále u tebe. Staň se Králem našeho života i naší práce.

Obracej se ke třem Osobám — k Bohu Otci, Bohu Synu i k Bohu Duchu svatému. A aby ses dostal k Nejsvětější Trojici, jdi skrze Marii.

Kdo se neodevzdává Ježíši Kristu, nemá živou víru.

Každý křesťan musí hledat Krista a rozmlouvat s ním, aby ho mohl stále více milovat. Stejně tak se musejí setkávat i snoubenci, protože dvě osoby, které se vzájemně nepoznávají, se do sebe nemohou zamilovat. A náš život pochází z Lásky.

Zastav se a uvědom si svatý hněv Mistra sledujícího, jak nevhodně zacházejí v jeruzalémském chrámě s majetkem jeho Otce.

Jak dobrá lekce je to pro tebe! Nebuď nikdy netečný a zbabělý, zacházejí—li druzí neuctivě s majetkem Božím.

Zamiluj si nejsvětější lidství Ježíše Krista.

Což ti nepůsobí radost skutečnost, že chtěl být jako my? Poděkuj Ježíši za jeho nesmírnou dobrotu.

Nadešel advent. Jak dobré období nastalo pro oživení našeho přání, naší touhy a upřímné dychtivosti po příchodu Krista, po jeho každodenním přicházení do naší duše v eucharistii! Ecce veniet! — on je blízko, povzbuzuje nás církev.

Vánoce. Zpívají: Venite, venite… Pospíchejme. Právě se narodil!

Pozoruji Marii a Josefa, jak pečují o Dítě, a poté si dodám odvahy a navrhnu ti: podívej se na něj ještě jednou, dívej se na něj neustále.

Ačkoliv nás to rmoutí — a prosím Pána, aby naše bolest vzrůstala —, tebe i mne se Kristova smrt týká. Vždyť lidské hříchy byly údery kladiva, které ho hřeby přitloukly na kříž.

Svatý Josef. — Nemůžeme přece milovat Ježíše a Marii, a nemilovat svatého patriarchu.

Uvědom si, kolik je důvodů k uctívání svatého Josefa, k poučení se z jeho života. Byl to muž pevný ve víře, který se staral o svou rodinu, o Ježíše a Marii, pilně pracoval, chránil panenskou čistotu své manželky, ctil — a miloval! — právo Boha vybrat si: Boha, jenž vyvolil nejen svatou Pannu jako Matku, ale také jeho za manžela svaté Marie.

Svatý Josefe, náš otče a pane, ctnostný a přečistý, který sis zasloužil milost chovat ve svém náručí malého Ježíška, koupat ho a objímat, nauč nás jednat s naším Bohem, být čistými a hodnými stát se druhým Kristem.

Pomoz nám, abychom kráčeli jako Kristus po božských cestách —tajemných a zářivých — a říkali lidem, že mohou na zemi neustále účinně a zcela mimořádně duchovně působit.

Miluj vroucně celou svou duší svatého Josefa, protože právě on spolu s Ježíšem nejvíce miloval svatou Marii a nejčastěji se obracel k Bohu. Jeho také, hned po naší Matce, nejvíce miloval.

Zaslouží si tvou lásku a sluší se, aby ses k němu obracel, protože je učitelem vnitřního života a zmůže hodně u Pána i u jeho Matky.

Svatá Panna. Kdo může být lepší učitelkou lásky k Bohu než tato Královna, než tato Paní, než tato Matka, která je v nejvřelejším vztahu k Nejsvětější Trojici — Dcera Boha Otce, Matka Boha Syna, Snoubenka Boha Ducha svatého — a je zároveň naší Matkou.

Požádej ji osobně o přímluvu.

Staneš se svatým, budeš—li mít lásku, dokážeš—li konat skutky, které se budou líbit ostatním a nebudou urážet Boha, i když tě to bude stát značné úsilí.

Svatý Pavel nám poskytuje návod k něžné lásce: Alter alterius onera portate, et sic adimplebitis legem Christi — jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon.

Je tomu tak v tvém životě?

Ježíš, náš Pán, tolik miloval lidstvo, že se vtělil, vzal na sebe naši přirozenost a stýkal se každý den s chudými i bohatými, se spravedlivými a hříšníky, s mladými i starými, s pohany i židy.

Soustavně rozmlouval se všemi — s těmi, kteří ho měli rádi, i s těmi, kteří pouze vyhledávali způsob, jak překroutit jeho slova, aby ho posléze odsoudili.

Snaž se chovat jako náš Pán.

Láska k bližnímu kvůli Bohu působí, že všechny milujeme, chápeme, omlouváme a odpouštíme jim.

Musíme hodně milovat, aby naše láska zakryla množství lidských chyb i ubohostí. Musíme mít nesmírný soucit, veritatem facientes in caritate, a bránit pravdu, aniž bychom zraňovali.

Když ti vykládám o „dobrém příkladu“, chci ti také sdělit, že musíš chápat a omlouvat druhé, a naplnit tak svět mírem a láskou.

Ptej se často sám sebe: Dávám si záležet na lásce k těm, kteří se mnou žijí?

Když hlásám, že je třeba stát se kobercem, po němž by se ostatním měkce kráčelo, nemám v úmyslu jen říkat hezkou větu. Ta se přece musí stát skutečností! Je to obtížné, stejně tak jako svatost, ale zároveň snadné, protože svatost, opakuji, je dosažitelná všem.

Uprostřed sobectví a lhostejnosti — hleď si každý svého! —, si vzpomínám na silné a statné dřevěné oslíky „běhající“ po stole… Jeden z nich sice ztratil nohu, ale pokračoval v cestě, protože ho podpírali ostatní.

My katolíci se musíme snažit bránit a podporovat pravdu bez ústupků a vytvářet přitom ovzduší lásky a soužití, které zdusí všechnu nenávist a zášť.

V každém křesťanovi, dítěti Božím, přátelství a láska jedno jsou: božské světlo, které zahřívá.

Bratrské napomenutí, které má svůj původ v evangeliu, je důkazem nadpřirozené lásky a důvěry.

Poděkuj za ně v okamžiku, kdy je přijímáš, a nepřestávej ho uplatňovat u lidí, se kterými žiješ.

Když napomínáme — je to nutné, chceme plnit svou povinnost —, musíme počítat s cizí i vlastní bolestí.

Ta nám však nikdy nesmí sloužit jako omluva pro to, že jsme svou povinnost nesplnili.

Přistup co nejblíže ke své Matce, svaté Panně. Musíš být v neustálém spojení s Bohem: hledej ho s jeho požehnanou Matkou.

Dobře mě poslouchej: Být ve světě a být ze světa neznamená být světáckým.

Musíš se chovat jako žhavé uhlí, které zažehne oheň všude tam, kde se mu zlíbí. Nebo se alespoň snaž zvýšit duchovní teplotu svého okolí a veď všechny své druhy k intenzívnímu křesťanskému životu.

Bůh si přeje, aby jeho díla, svěřená lidem, dosáhla úspěchu prostřednictvím modlitby a umrtvování.

Základ veškeré činnosti nás jako občanů — jako katolických občanů — spočívá v intenzivním vnitřním životě. Musíme se stát muži i ženami vytvářejícími účinně a opravdově ze svého dne nepřetržitý rozhovor s Bohem.

Setkáš—li se s jakýmkoliv člověkem, musíš v něm vidět duši, jíž je třeba pomáhat, sžít se s ní, chápat ji a spasit.

Snažíš se kráčet sám, uplatňuješ svou vlastní vůli, necháš se vést výhradně svým vlastním rozumem… a výsledek? Plodem tvého snažení je „neplodnost“.

Synu, nezkrotíš—li svůj rozum a svou pýchu a budeš—li se věnovat „svému“ apoštolátu, budeš pracovat celou noc - celý tvůj život se stane nocí! —, a když se rozední, budou tvé sítě prázdné.

Pomyšlení na Kristovu smrt nás vyzývá, abychom přistupovali zodpovědně a naprosto upřímně ke svým každodenním povinnostem a brali vážně víru, kterou vyznáváme.

Musí to pro nás být příležitost k prohlubování Boží lásky, abychom ji tak mohli - slovy i skutky - dokazovat lidem.

Snaž se, aby z tvých úst křesťana, kterým jsi a musíš zůstat v každém okamžiku, vycházelo „naléhavé“ nadpřirozené slovo, které bude povzbuzovat a podněcovat ostatní a stane se výrazem závazného a zodpovědného uspořádání tvého života.

Velká pohodlnost — a někdy velký nedostatek zodpovědnosti — se skrývá v jednání těch, kdo představují autoritu, ale utíkají před nepříjemnou povinností napravovat druhé a omlouvají se tím, že nechtějí druhým působit utrpení.

Ušetří si možná lidské mrzutosti v tomto životě…, ale dávají v sázku věčné štěstí své i svých bližních. Jejich opomenutí jsou tedy opravdovým hříchem.

Světec je pro život mnohých lidí „nepohodlný“. Neznamená to však, že by musel být nesnesitelný.

Jeho horlivost nikdy nesmí být hořká, jeho napomínání nesmí zraňovat, jeho příklad nesmí být morálním políčkem do tváře bližního.

Jeden mladý kněz se obvykle obracel k Ježíšovi slovy učedníků: Edissere nobis parabolam — vylož nám to podobenství. A dodával: „Mistře, vlož do našich duší jas svého učení, aby nikdy nechybělo v našich životech ani v našich dílech… a abychom je mohli předávat ostatním.“

Také ty to řekni Pánu.

Měj vždycky odvahu, která je pokorou a službou Boží, uvádět pravdy víry takové, jaké jsou, bez ústupků a dvojznačností.

Není jiného východiska pro katolíka než „neustále“ hájit autoritu papeže a být „neustále“ rozhodnut poslušně opravovat své smyšlení podle učení církve.

Je tomu již hodně dávno, co se mě jeden člověk netaktně zeptal, zda my, kteří se věnujeme kněžskému povolání, máme ve stáří možnost odpočinku a odchodu do důchodu. Protože jsem mu neodpovídal, dotíral dále.

Tehdy mě napadla odpověď, která je podle mého názoru nad slunce jasnější: „Kněžství,“ řekl jsem mu, „není povolání, ale apoštolát.“

Já to tak cítím. A chtěl jsem to proto zapsat do těchto poznámek, abychom s pomocí Boží na uvedený rozdíl nikdy nezapomínali.

Máme—li katolického ducha, musí na našich bedrech spočívat starost o celou církev, nejen o tu nebo onu její část. Je třeba, aby se naše modlitba s ušlechtilou prosbou rozšířila od severu k jihu, od východu na západ.

Poté pochopíš zvolání — střelnou modlitbu — jednoho přítele, který poznal nelásku tolika lidí k naší svaté Matce: „Bolí mě církev!“

„Kromě toho na mne doléhá starost o všechny církevní obce,“ psal svatý Pavel. Tento povzdech apoštola připomíná všem křesťanům a také tobě, že je třeba položit k nohám nevěsty Ježíše Krista, církve svaté, celé své bytí i všechny schopnosti. Musíme ji milovat co nejvěrněji i za cenu svého majetku, života i cti.

Nelekej se — a dělej proti nim, co můžeš — spiklenců, příznivců mlčení, jímž chtějí umlčet církev. Jedni nedovolují naslouchat jejímu hlasu, jiní nedovolují vidět příklady těch, kteří ho hlásají vlastními skutky, ostatní se snaží zahladit každou stopu dobrého učení. Velká většina ji však nesnáší.

Nelekej se, opakuji, ale nepřestávej sloužit jako tlampač pro učení církve.

Stávej se den ode dne „římštějším“, miluj tento požehnaný předpoklad, který krášlí dětí jediné a opravdové církve. Vždyť tomu tak chtěl Ježíš Kristus.

Oddanost ke svaté Panně vyvolá v duších křesťanů nadpřirozenou výzvu, aby se chovali jako domestici Dei — členové Boží rodiny.