Josemaría Escrivá Obras
158

Když se nám kalí zrak a naše oči ztrácejí jas, potřebujeme jít ke světlu. A Ježíš Kristus nám řekl, že on je světlo světa a že přišel uzdravovat nemocné.

Ať tě proto tvé nemoci ani tvé pády, pokud je Pán dopustí, nevzdalují od Krista. Ať tě k němu naopak přibližují!


159

Jednou jsem si kvůli své bídě postěžoval příteli, že se mi zdá, jako by byl Ježíš na cestě... a opustil mě.

Ihned jsem si s bolestí a plný důvěry odpověděl: není tomu tak, má Lásko, to já jsem se nepochybně vzdálil od tebe. Už nikdy více!


160

Pros Pána o milost, aby ses mohl s láskou očišťovat... a ve stálém pokání.


161

Obrať se na Pannu Marii a popros ji - na znamení její lásky k tobě - o dar lítosti a zkroušenosti nad svými hříchy i nad hříchy mužů i žen všech dob, spojený s bolestí Lásky.

Dodej si odvahy a odhodlaně připoj: "Matko, můj živote, naděje moje, veď mě svou rukou... a je—li nyní ve mně něco, co se nelíbí mému Bohu Otci, dej, ať si to uvědomím a ať to my dva společně vyrveme.”

Pokračuj bez bázně: "Ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria, oroduj za mne, abych měl plněním nejmilejší vůle tvého Syna účast na zaslíbeních našeho Pána Ježíše a mohl se z nich těšit.”


162

Matko moje nebeská, dej, ať se navrátím k vroucnosti, odevzdanosti, odříkání, jedním slovem k Lásce.


163

Nebuď přece lenoch! Nečekej na Nový rok jen proto, abys činil nová rozhodnutí. Všechny dny jsou dobré pro dobrá předsevzetí. Hodie, nunc! Dnes, teď!

Ti, kteří čekají na Nový rok, aby mohli začínat, jsou obvykle ubozí poraženci... a navíc potom... nikdy nezačnou!


164

Vinou své slabosti jsi jednal opravdu špatně. Nechápu však, proč si to plně neuvědomuješ. Nemůžeš konat špatné skutky, a říkat nebo myslet si, že jsou svaté nebo naopak bezvýznamné.


165

Pamatuj si jednou provždy, že tvé duševní schopnosti se živí tím, co jim poskytují smysly. Hlídej si je proto dobře!


166

Ztrácíš klid - a dobře to víš! —, souhlasíš—li se scestnými názory.

Rozhodni se pro cestu celého a zodpovědného člověka!


167

Nesmazatelná vzpomínka na milosti přijaté od Boha tě musí pokaždé značně povzbudit, zvláště v hodině utrpení.


168

Je pouze jedna smrtelná nemoc, pouze jeden hluboký omyl - smíření se s porážkou, neschopnost bojovat v duchu Božích dětí. Chybí—li osobní úsilí, tvá duše se rozloží a zůstane osamocena, neschopna vydat plody.

Takovýto zbabělec nutí Pána opakovat slova, která on sám slyšel od nemocného u rybníka Betzatha: Hominem non habeo. Nemám nikoho.

Jaká hanba, nenajde—li Ježíš v tobě muže nebo ženu svých představ!


169

Asketický boj není nic negativního, tedy odporného, ale naopak radostný souhlas. Je to sport.

Dobrý sportovec nebojuje jen proto, aby dosáhl vítězství na první pokus. Dlouho se připravuje a trénuje v klidu, s důvěrou. Zkouší to poprvé, podruhé, a i když zpočátku nevítězí, trvá na svém, dokud nepřekoná překážku.


170

Všechno očekávám od tebe, můj Ježíši, obrať mě!


171

Když se jeden náš přítel kněz podepisoval jako "hříšník”, činil to s přesvědčením, že píše pravdu. Můj Bože, očisti také mne!


172

Dopustil—li ses chyby, malé nebo velké, ihned se obrať k Bohu.

Vychutnej si slova žalmu: Cor contritum et humiliatum, Deus non despicies. Zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš.


173

Znovu a znovu si připomínej: "Pane, kolikrát jsem upadl, a ty jsi mě pokaždé zdvihl, odpustil jsi mi hříchy a přitiskl mě na své Srdce.”

Znovu si to uvědom... a nikdy už se od něho nevzdaluj.


174

Připadáš si jako chudáček, kterému jeho pán odebral livrej. Jsi pouhý hříšník a chápeš nepříjemný pocit nahoty našich prarodičů.

Měl bys bez ustání plakat. Hodně ses naplakal, hodně sis vytrpěl. Přesto však jsi velmi šťastný a s nikým bys neměnil. Dlouhá léta neztrácíš gaudium cum pace - pokojnou radost, za kterou děkuješ Bohu. Všem lidem bys rád sdělil tajemství svého štěstí.

Je pochopitelné, že o tobě často říkali - i když tobě nikdy nebude záležet na tom, "co řeknou” —, že jsi "člověk míru”.


175

Někteří dělají jen to, co je v rukou nás ubohých stvoření, a ztrácejí tak čas. Přesně se tak opakuje zkušenost Petrova: Praeceptor, per totam noctem laborantes nihil cepimus! Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili.

Pracují—li sami na svou pěst, beze spojení s církví, jakou účinnost bude mít jejich apoštolát? Žádnou!

Musejí dojít k přesvědčení, že jednáním na vlastní pěst nezmohou vůbec nic. A ty jim musíš pomoci vyslechnout pokračování příběhu z evangelia: In verbo autem tuo laxabo rete. Ale na tvé slovo spustím své sítě. Tehdy bude lov hojný a účinný.

Jak krásné je napravovat své jednání, když člověk z jakéhokoli důvodu dělal apoštolát na vlastní pěst!


176

Opisuji z tvého dopisu: Domine, tu scis quia amo te! Pane, ty víš, že tě miluji! Kolikrát, Pane Ježíši, znovu a znovu opakuji jako litanii, trpkou a sladkou zároveň, slova tvého Petra. Vždyť vím, že tě miluji, ale jsem si tak málo jist sám sebou, že se neodvážím říci ti to přímo do očí. Je tolik špatností v mém neřestném životě! Tu scis, Domine! Ty víš, že tě miluji! Pane Ježíši, dej, ať mé skutky nikdy nejsou v rozporu s hlasem mého srdce.

Vytrvej ve své modlitbě, neboť on ji určitě vyslyší.


177

Opakuj s důvěrou: Pane, kéž by se moje slzy byly staly pokáním! Pros ho s pokorou, aby ti udělil lítost, jakou si přeješ.


178

Tolik hrubostí v mém chování a tolik nevěrnosti milosti, které se mi dostalo!

Matko moje, Útočiště hříšníků, pros za mne, ať už nikdy nekladu překážky Božímu dílu ve své duši.


179

Tak blízko Kristu, po tolik let a... takový hříšník! Nevyvolává Ježíšův důvěrný vztah k tobě tvůj pláč?


180

Nechybí mi opravdová radost, ba naopak. A přece, poznávám—li svou vlastní ubohost, musím nutně volat se svatým Pavlem: "Jak ubohý jsem to člověk!”

Jen tak sílí touha odstranit překážku, kterou tvoří mé vlastní já.


181

Nelekej se ani nezoufej, objevíš—li své vlastní chyby. A jaké chyby! Bojuj za jejich vykořenění. A zatímco budeš bojovat, přesvědčuj sám sebe, jak je dobré uvědomit si vlastní slabosti. V opačném případě bys totiž zpychl a pýcha tě vzdaluje od Boha.


182

Žasni nad Boží dobrotou, protože Kristus chce žít i v tobě, který si uvědomuješ všechnu tíhu své ubohosti, svého hříšného těla, své podlosti i nečistoty.

Ano, také tehdy měj na paměti volání Boží: Ježíš Kristus, který je Bůh i člověk, mi rozumí a pečuje o mne, protože je mým Bratrem i Přítelem.


183

Žiješ spokojeně, velmi šťastně, i když občas pocítíš závan smutku, ba dokonce téměř pravidelně v sobě pociťuješ jakousi usazeninu zármutku.

Radost i úzkost mohou společně přebývat každá ve "svém člověku” - ta první v novém, druhá ve starém.


184

Pokora se rodí jako plod poznání Boha, poznání sebe sama.


185

Pane, žádám od tebe dar: Lásku... Lásku, která by mě očistila. A ještě jeden dar: poznání sebe samého, abych se naplnil pokorou.


186

Mohou se považovat za svaté ti, kteří bojují až do konce svého života, kteří dokáží vstát po každém klopýtnutí, po každém pádu, aby statečně pokračovali v cestě s pokorou, láskou a nadějí.


187

Pokud tě tvé omyly činí pokornějším, pokud tě vedou k ještě usilovnějšímu hledání ochranné ruky Boží, jsou cestou k svatosti. Felix culpa, šťastná vina, zpívá církev.


188

Modlitba - i ta moje! - je všemocná.


189

Pokora řídí každou duši tak, aby si nezoufala nad vlastními chybami.

Opravdová pokora vede k prosbě o odpuštění.


190

I kdybych byl malomocný, moje matka by mě objímala. Beze strachu a jakýchkoliv pochybností by líbala mé rány.

A co tedy nejsvětější Panna Maria?

Pocítíme—li, že jsme stiženi malomocenstvím a zraněni, zvolejme: "Matko!” a ochrana naší Matky se stane uzdravujícím polibkem na naše rány.


191

Ve svátosti pokání nám Ježíš odpouští. Vztahují se na nás zásluhy Krista, který pro lásku k nám setrvává na Kříži s rukama rozepjatýma, přibitý na dřevo spíše Láskou, již k nám chová, než hřeby.


192

Upadneš—li, mé dítě, pospěš ihned ke svaté zpovědi a k duchovnímu rádci. Ukaž svou ránu, aby tě důkladně vyléčili a odstranili všechny tvé infekce, i kdyby tě to bolelo jako chirurgický zákrok.


193

Upřímnost je nezbytná pro postup na cestě ke spojení s Bohem. Máš—li, můj synu, uvnitř "žábu na prameni”, odežeň ji! Nejdříve řekni, jak ti neustále radím, to, co nechceš uvést ve známost. Jak dobře ti bude, až tu žábu při zpovědi odeženeš!


194

Nam et si ambulavero in medio umbrae mortis, non timebo mala. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla. Ani má ubohost, ani pokušení nepřítele mě nemohou znepokojovat, qouniam tu mecum es - protože Pán je se mnou.


195

Když jsem si právě teď, Pane Ježíši, uvědomil své svízele, řekl jsem ti: Nech se oklamat svým synem jako ti dobří, předobří otcové kladoucí do rukou svého dítěte dárek, který od něho chtějí dostat..., protože velmi dobře vědí, že děti nemají nic.

Jak se pak radují otec i syn, ačkoliv je to tajemství jen jich dvou.


196

Ježíši, Lásko, jak hrozné pomyšlení, že tě mohu opět urazit! Tuus sum ego..., salvum me fac! Jsem tvůj, zachraň mě!


197

Domníváš se, že ti chybějí ctnosti, talent, podmínky... Nemáš chuť volat jako slepý Bartimaios: Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou?

Jak krásná střelná modlitba, dobrá k tomu, abys ji mnohokrát opakoval. "Pane, smiluj se nade mnou!”

Uslyší a vyslyší tě.


198

Posiluj ve své duši snahu o zadostiučinění, abys každý den dosahoval větší lítosti.


199

Jsi—li věrný, můžeš se nazývat vítězem. Ve svém životě nepoznáš porážky, i kdybys prohrál některé bitvy. Přesvědč se, že neexistují nezdary, jednáš—li s poctivým úmyslem a s touhou plnit vůli Boží.

Ať tě tedy čeká úspěch nebo neúspěch, vždy se staneš vítězem, protože jsi pracoval s láskou.


200

Jsem si jist, že On přijal tvoji pokornou a osvícenou prosbu:

Můj Bože! Nezáleží mi na tom, ”co (na to) řeknou”: odpusť mi můj hanebný život. Ať se stanu svatým!... Ale pouze pro tebe.


201

V životě křesťana musí být "všechno” pro Boha. I napravené osobní slabosti, které Pán chápe a promíjí.


202

Co jsem, Pane Ježíši, udělal pro to, abys mě tolik miloval? Urážím tě... a miluji.

— Milovat tě: na to se teď omezí můj život.


203

Neslouží všechny tyto Pánovy útěchy jen k tomu, abych byl k němu pozorný a sloužil mu v maličkostech, tak abych mu pak mohl sloužit ve velkých věcech?

— Předsevzetí: Potěšit dobrého Ježíše těmi nejmenšími drobnostmi každodenního života.


204

Je třeba milovat Boha, protože srdce je stvořeno pro lásku. A jestliže je nevložíme v Boha, v Pannu Marii, naši Matku, ani do duší... s čistými úmysly, srdce se pomstí... a změní se v pouhou hromadu červů.


205

Řekni Pánu s veškerou opravdovostí své duše: "Přes všechnu svou špatnost jsem šílený Láskou. Jsem zpitý Láskou!”


206

Zarmoucený z tolika pádů a selhání, od této chvíle budu s pomocí Boží stále setrvávat na Kříži.


207

Co tělo ztratilo, ať také tělo splatí: konej velkorysé pokání.


208

Vzývej Pána a vyprošuj si osobního ducha pokání, vlastní tomu, kdo umí každý den vítězit sám nad sebou, a mlčky a obětavě mu nabízej toto každodenní vítězství.


209

Až pocítíš slabost svého těla, opakuj neustále ve své osobní modlitbě: "Pane, Kříž pro toto ubohé tělo, které se unavuje a odpírá mi poslušnost.”


210

Jakou pravdu měl onen kněz, který kázal toto: "Ježíš mi odpustil velké množství hříchů navzdory mé nevděčnosti. Jaká šlechetnost! A jestliže svaté Máří Magdaléně odpustil hodně hříchů, protože hodně milovala, jak velký dluh v lásce mám já, kterému bylo odpuštěno ještě více!”

Ježíši, chci tě milovat hrdinně, až k šílenství. A i kdybych měl pro tebe zemřít, nikdy tě neopustím.


211

Lazar vstal z mrtvých, protože uslyšel Boží hlas a ihned ochotně vyšel ze svého hrobu. Kdyby se ”nechtěl” pohnout, byl by zemřel znovu.

Upřímné předsevzetí: Stále věřit v Boha, stále doufat v Boha, stále milovat Boha, který nás nikdy neopustí, i kdybychom se již rozkládali jako Lazar.


212

Obdivuj tento krásný paradox křesťanského života - naše vlastní nedokonalost nás přivádí pod Boží ochranu, ke "zbožštění”. A s Ním můžeme všechno.


213

Upadl—li jsi a cítíš—li se unavený tíhou své bídy, opakuj pln naděje: "Pane, pohleď, jak jsem nemocný. Pane, ty, který jsi z lásky ke mně zemřel na Kříži, přijď mě vyléčit.”

Říkám ti: Věř, vytrvale volej k jeho nejvíce milujícímu Srdci. Tak jako malomocným z evangelia, i tobě dá zdraví.


214

Naplň se vírou v Boha a každý den prohlubuj své velké přání, abys ho nikdy neopustil.


215

Panno neposkvrněná, Matko! Neopouštěj mě! Pohleď, jak se moje ubohé srdce naplňuje slzami. Nechci urážet svého Boha!

Vím už a doufám, že nikdy nezapomenu na to, že nemám žádnou cenu: jak mě tíží moje malost, moje samota. Ale... nejsem sám: ty, přesladká Paní, ani můj Bůh Otec mě neopouštíte. I přes vzpouru svého těla a přes ďábelská pokušení namířená proti mé víře miluji Ježíše a věřím v něho.

Miluji a věřím.


Předchozí Další