Připadám si jako ubohý ptáček, který si zvykl létat pouze ze stromu na strom nebo nanejvýš na balkon ve třetím poschodí… A jednou v životě se odvážil vzlétnout až na střechu jakéhosi domu, nebyl to žádný mrakodrap.

Vtom však našeho ptáka uchopí orel, který jej omylem pokládá za své mládě. Sevřen v jeho mocných spárech stoupá ptáček výš a výš, nad zasněžené vrcholky hor, nad bílé, modré a růžové obláčky a ještě výš, až se ocitne tváří v tvář slunci…

A tehdy orel ptáčka pustí se slovy: „Honem! Leť!“

Pane, dej, ať nikdy nelétám při zemi! Ať jsem stále osvětlován paprsky božského Slunce — Krista v eucharistii! Ať můj let neskončí, dokud nenaleznu pokoj ve tvém Srdci!