Kristovo srdce, pokoj křesťanů

Bůh Otec nám dává ve svém milosrdenství v Srdci svého Syna infinitos dilectionis thesauros, nevyčerpatelný zdroj darů a milostí. Chceme-li důkaz o tom, že nás Bůh miluje – že nejenže vyslýchá naše modlitby, ale ještě je předchází –, stačí přečíst si u svatého Pavla: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní (Řím 8,32).

Milost obnovuje člověka zevnitř a dělá z něho – z člověka hříšného a zatvrzelého – dobrého a věrného služebníka (srov. Mt 25,21). A pramenem všech milostí je láska, kterou Bůh projevuje nejen slovy, ale i skutky. Boží láska působí, že druhá osoba Nejsvětější Trojice, Slovo, Syn Boha Otce, bere na sebe naše tělo, to znamená naši lidskou přirozenost, kromě hříchu. A toto Slovo je Verbum spirans amorem, Slovo, které je původcem lásky.

Tato láska se nám zjevuje ve vtělení, ve spasitelském úsilí Ježíše Krista na této zemi, až po oběť nejvyšší na kříži. A na kříži se projevuje dalším znamením: jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda (Jan 19,34). Voda a krev Ježíše Krista k nám mluví o naprostém odevzdání se z lásky až do krajnosti, až k onomu consummatum est (Jan 19,30), dokonáno je!

Když se o dnešním svátku zamýšlíme nad hlavními tajemstvími naší víry, žasneme nad tím, jak tyto nejzákladnější pravdy – láska Boha Otce, která dává svého Syna, a láska Syna, která ho vede na Golgotu – jsou vyjádřeny velmi lidskými gesty. Bůh se na nás neobrací jako mocný vládce, ale přichází k nám a bere na sebe přirozenost služebníka, stává se jedním z lidí (srov. Flp 2,7). Ježíš se nikdy nechová cize nebo povýšeně, i když v letech jeho působení lze někdy vidět, že je rozhořčen, protože ho bolí lidská zloba. Ale jestliže budeme jenom trochu pozorní, hned uvidíme, že jeho rozhořčení a jeho hněv vycházejí z lásky. Jsou pro nás další výzvou, mají nás vyrvat z nevěry a hříchu. Vždyť nemám zálibu ve smrti toho, který má umřít – praví Pán, Hospodin. Obraťte se a budete žít! (Ez 18,32). Tato slova nám objasňují celý Kristův život a my tak můžeme pochopit, proč k nám přichází se srdcem z masa, se srdcem, jako je to naše, a že je to opravdový důkaz lásky, svědčící o nevýstižném tajemství Boží lásky.

Poznávat Srdce Ježíše Krista

Musím vám svěřit něco, co je pro mne jednak důvodem ke smutku, jednak pobídkou k činnosti: je to pomyšlení na lidi, kteří dosud nepoznali Krista, kteří ani netuší, jaká blaženost nás očekává v nebi, a kteří se zde na zemi honí jako slepí za radostí, aniž znají její skutečné jméno, nebo kteří nevědí kudy kam a bloudí po cestách, které je vzdalují od skutečného štěstí. Lze velmi dobře pochopit, co asi pociťoval svatý Pavel, když měl v městě Troadě vidění: Stál před ním nějaký Makedoňan a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto jeho vidění jsme se snažili dostat co nejdříve na cestu do Makedonie. Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst (Sk 16,9–10).

Necítíte i vy, že nás Bůh volá, že – skrze to všechno, co se kolem nás děje – nás pobízí, abychom hlásali radostnou zvěst o Ježíšově příchodu? Ale my křesťané své povolání často zlehčujeme, upadáme do povrchnosti, ztrácíme čas různým dohadováním a rozepřemi. Anebo, a to je ještě horší, je hodně takových, kdo se falešně pohoršují nad tím, jak někdo prožívá některé stránky své víry, nebo se pozastavují nad některými pobožnostmi, a místo toho, aby oni našli správnou cestu a snažili se žít, jak to považují za správné, jenom vše maří a kritizují. V životě křesťanů jistě může být – a skutečně je – mnoho nedostatků. Ale co je důležité, to přece nejsme my a naše nedostatky. Jediné, na čem záleží, je on, Ježíš. Máme mluvit o Kristu, a ne o sobě.

Tyto mé úvahy jsou vyvolány jistými poznámkami, že prý v úctě Nejsvětějšího Srdce Ježíšova dochází ke krizi. K žádné takové krizi nedochází; opravdová úcta vždy byla a stále je živým postojem plným lidského i nadpřirozeného smyslu. Plody této úcty byly a jsou dobré plody obrácení, odevzdání, plnění Boží vůle, láskyplného pronikání do tajemství vykoupení.

Zcela jinou záležitostí je ovšem zbytečně přemrštěná záliba v citovém projevu, nemající nic společného s učením církve. Ani mně se nelíbí přezdobené obrazy, taková zpodobení Nejsvětějšího Srdce, která nemohou vzbuzovat zbožnou úctu u osob se zdravým rozumem a nadpřirozeným křesťanským cítěním. Není ale dobré dělat z nějakých nešvarů, které beztak vymizí samy od sebe, věroučný problém.

Jestliže však existuje nějaká krize, pak je to krize srdcí těch, kdo nedokáží – kvůli své krátkozrakosti, sobectví, nedostatečnému rozhledu – vidět nezměrnou lásku našeho Pána Ježíše Krista. Církev v liturgii dnešního svátku nabízí podněty pro opravdovou zbožnost: ve čtení mše svaté je to text od sv. Pavla, ve kterém nám navrhuje program rozjímavého života – poznání i lásku, modlitbu i život –, který začíná úctou k Ježíšovu Srdci. Sám Bůh nás ústy apoštola zve, abychom kráčeli touto cestou: Aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnou plné míry Božích (darů) (Ef 3,17–19).

Plná míra Božích darů se nám zjevuje a dává v Kristu, v Kristově lásce, v Kristově Srdci. Protože v tomto Srdci přebývá celá plnost božství tělesně (Kol 2,9). Proto, když se ztratí ze zřetele tento velký Boží záměr – proud lásky, který se začal řinout na svět vtělením, vykoupením a sesláním Ducha svatého –, nelze pochopit pozornou lásku Srdce našeho Pána.

Pravá úcta ke Kristovu Srdci

Všimněme si vší té nádhery, která se skrývá ve slovech „Nejsvětější Srdce Ježíšovo“. Když mluvíme o lidském srdci, nemáme na mysli pouze city, ale celého člověka, který miluje, má rád a má nějaký vztah k druhým lidem. A ve způsobu vyjadřování autorů Písma, kteří chtěli, abychom pochopili Boží záležitosti, je srdce považováno za souhrn i pramen, za výraz pro nejlepší obsah a prazáklad myšlenek, slov i skutků. Naším jazykem řečeno, člověk je takový, jaké má srdce.

V srdci se rodí radost: Pro tvou pomoc ať zaplesá mé srdce (Žl 13[12],6); lítost: Mé srdce je jako vosk, roztavuje se mi v útrobách (Žl 22[21],15); chvála Boha: Srdce mi překypuje radostnými slovy (Žl 45[44],2); rozhodnutí naslouchat Pánu: Plné důvěry je mé srdce (Žl 57[56],8); láskyplné bdění: Spím, ale mé srdce bdí (Pís 5,2); a také pochybnost a obava: Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne (Jan 14,1).

Srdce je schopno nejen cítit, ale i poznávat a rozumět. Boží zákon je přijímán v srdci (srov. Žl 40[39],9), v něm je zapsán (srov. Př 7,3). A Písmo ještě dodává: Ústa přece mluví to, čeho je srdce plné (Mt 12,34). Pán vmetl do tváře jednomu ze zákoníků: Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? (Mt 9,4). A aby shrnul všechny hříchy, kterých se člověk může dopustit, řekl: Ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání (Mt 15,19).

Když se v Písmu svatém mluví o srdci, nejedná se o nějaký prchavý cit, který působí dojetí a slzy. Mluví se o srdci a myslí se tím osoba, která, jak vyjádřil Ježíš Kristus, se zaměřuje celá – duší i tělem – na to, co považuje za dobro: Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6,21).

A proto, když dnes mluvíme o Ježíšově Srdci, můžeme prokázat jistotu Boží lásky a opravdovost jeho oběti za nás. Když doporučujeme úctu k Nejsvětějšímu Srdci, doporučujeme, abychom se utíkali, celou svou osobností, svými city, svými myšlenkami, svými slovy i skutky, svou prací i svými radostmi k celému Ježíši.

Pravá úcta k Ježíšovu Srdci spočívá v poznávání Boha a v poznávání sama sebe, v následování Ježíše a utíkání se k němu – k tomu, který nás povzbuzuje, poučuje, vede. Při této úctě není místa pro žádnou povrchnost, ledaže člověk, po lidské stránce nedokonalý, nedokáže dobře chápat vtěleného Boha.

Ježíš na kříži, se srdcem probodeným z lásky k lidem, je výmluvnou odpovědí – slova jsou tady zbytečná – na otázku po důležitosti věcí a osob. Lidé, jejich život a štěstí mají tak velikou důležitost, že sám Boží Syn se vydává, aby je vykoupil, očistil, pozvedl. Kdo by nemiloval jeho tak zraněné Srdce? bude se jistě ptát tváří v tvář této skutečnosti každá rozjímavá duše. A dále se bude tázat: Kdo by neodplatil lásku láskou? Kdo by neobjal tak čisté Srdce? My, kdo jsme z těla, budeme splácet lásku láskou, obejmeme tohoto našeho zraněného člověka, toho, komu bezbožní probodli ruce a nohy, bok a srdce. A prosme ho, aby naše srdce spoutal poutem své lásky a zranil je kopím, protože je dosud tvrdé a zatvrzelé.

Zbožní lidé vždy věnovali Ježíši určité myšlenky, city, oslovení. Ale pro pochopení tohoto jazyka, pro skutečné poznání toho, co je to srdce lidské a Srdce Kristovo a Boží láska, je třeba mít víru a pokoru. S vírou a pokorou nám zanechal sv. Augustin svá slavná slova: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě!

Když člověk zapomene na pokoru, snaží se být roven Bohu, ale ne tak, jak nám to umožnil sám Kristus, když řekl: Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku (1 Kor 11,24), ale tak, že se snaží vtěsnat Boží velikost do lidských hranic. Rozum, onen chladný a slepý rozum, který nepramení z víry, ani není bezúhonným rozumem tvora schopného ze všeho se těšit a vše milovat, se stává nerozumem člověka, který vše poměřuje svými ubohými zkušenostmi, které zlehčují nadpřirozenou pravdu a pokrývají jeho srdce škraloupem, necitlivým na vanutí Ducha svatého. Náš ubohý rozum by byl ztracen, kdyby nebylo působení milosrdenství Boha, který rozbíjí hranice naší ubohosti: Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa (Ez 36,26). A duše znovu najde světlo a naplní se radostí nad tímto příslibem Písma.

Znám své myšlenky, které mám o vás (…) to, co zamýšlím pro vaše blaho, a ne pro utrpení… (Jer 29,11), prohlásil Bůh ústy proroka Jeremiáše. Liturgie pak podkládá tato slova Ježíšovi, protože v něm se zcela jasně projevuje taková Boží láska k nám. Nepřichází, aby nás odsoudil, aby nám vmetl do tváře naši bídu nebo ubohost, ale přichází, aby nás spasil, odpustil nám, aby nám prominul viny, aby nám přinesl pokoj a radost. Jestliže přijmeme tento vztah Pána ke svým dětem, nutně se změní i naše srdce a uvidíme, jak se před našima očima otvírá zcela nový významný obzor, plný hloubky a světla.

Viesť druhých ku Kristovej láske

Ale všimněte si, že Bůh nám neříká: místo srdce vám dávám pouhého ducha. Ne, on nám dává srdce, a to srdce z masa, stejné jako Srdce Kristovo. Nemám jedno zvláštní srdce, abych jím miloval Boha, a ještě druhé, kterým bych miloval lidi zde na zemi. Stejným srdcem, kterým jsem miloval své rodiče a kterým miluji své přátele, tímtéž srdcem miluji Krista, Otce i Ducha svatého a Pannu Marii. Stále to opakuji: především musíme být více lidští, protože jinak nemůžeme být Boží.

Lidská láska, láska tady na zemi, je-li opravdová, nám pomáhá okoušet lásku Boží. Můžeme tak tušit lásku, z které se budeme radovat u Boha a která bude mezi námi vládnout v nebi, až bude Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,28). Když začneme chápat, co je to Boží láska, bude nás to nutit, abychom byli soucitnější, velkorysejší, odevzdanější.

Musíme přece dávat dál to, co jsme dostali, učit to, co jsme se naučili, zprostředkovávat svým bližním – prostě, bez jakékoliv domýšlivosti – poznání Kristovy lásky. Při své práci, svém povolání ve společnosti, můžete a máte proměňovat své zaměstnání ve službu. Dobře provedená práce, práce, která se daří a přispívá k pokroku, která má na zřeteli rozvoj kultury a techniky, splňuje velký úkol, je užitečná pro celé lidstvo, jestliže jsme vedeni ušlechtilostí, a ne sobectvím, jestliže usilujeme o dobro pro všechny, a ne o vlastní prospěch, jestliže je smysluplná z lidského i křesťanského hlediska.

V této své práci, v mezilidských vztazích, byste měli ukazovat Kristovu lásku a její konkrétní podobu, jako je přátelství, pochopení, lidská láska a pokoj. Jako Kristus, když procházel na všech cestách Palestiny, prokazoval dobrodiní (srov. Sk 10,38), tak i my na všech lidských cestách – rodinného života, občanské společnosti, pracovních vztahů, kultury a odpočinku – máme uskutečňovat velkou setbu pokoje. To bude nejlepším důkazem, že do našeho srdce přišlo Boží království: My víme, že jsme přešli ze smrti do života, píše apoštol svatý Jan, a proto milujeme bratry (1 Jan 3,14).

Ale nikdo nemůže žít tuto lásku, nenaučí-li se jí ve škole Ježíšova Srdce. Jen tehdy, když budeme hledět na Kristovo Srdce a rozjímat o něm, dosáhneme toho, že se naše vlastní srdce zbaví nenávisti a lhostejnosti, pouze tehdy budeme umět křesťansky reagovat na cizí utrpení a bolest.

Vzpomeňte si na scénu, kterou nám líčí svatý Lukáš, když Kristus kráčel do Naimu (srov. Lk 7,11–17). Ježíš vidí zármutek lidí, s kterými se náhodně setkává. Mohl je klidně minout a jít dál nebo počkat na vyzvání, prosbu. Ale nejde dál, ani na nic nečeká. Sám se ujímá iniciativy, dojat zármutkem vdovy, která ztratila to jediné, co měla – svého syna.

Evangelista vysvětluje, že Ježíšovi jí bylo líto, snad své dojetí projevil – jako při smrti Lazara – i nějakým vnějším gestem. Ježíš Kristus nebyl a není necitelný k lidskému utrpení, které vychází z lásky, ani mu nedělá potěšení oddělovat děti od rodičů; přemáhá smrt, aby dal život, aby zase byli spolu ti, kdo se milují, vyžaduje ovšem předtím nebo současně prvenství Boží lásky, která má utvářet opravdový křesťanský život.

Kristus ví, že je obklopen zástupy lidí, kteří budou tímto zázrakem udiveni a rozhlásí ho po celém kraji. Ale Pán nejedná, jen aby se zalíbil, je pouze dojat bolestí té ženy a nemůže ji nechat bez útěchy. A tak k ní skutečně přistoupil a řekl: Neplač! (Lk 7,13). Je to, jako by jí chtěl dát na srozuměnou toto: nechci tě vidět uplakanou, protože já jsem přinesl na svět radost a pokoj. A pak nastává zázrak, jako projev božské Kristovy moci, jedná jako Bůh. Ale dříve tady bylo pohnutí jeho duše, jako důkaz lásky Ježíšova lidského srdce, kdy jedná jako člověk.

Nikdy se nenaučíme milovat, nebudeme-li se učit u Ježíše. Kdybychom jako někteří si mysleli, že zachovat si čisté srdce, hodné Boha, znamená nepřimísit do něj, nenakazit je lidskými city, pak by to logicky znamenalo, že bychom se stali necitlivými k bolesti svých bližních. Byli bychom schopni jakési suché a bezduché úřední charity, ale nikoliv opravdové lásky Ježíše Krista, která je laskavá a lidsky teplá. Proto neschvaluji různé falešné teorie, které jsou vlastně smutnou výmluvou, jež svádí lidská srdce tím, že je odlučuje od Boha a přivádí je na špatné cesty a do záhuby.

Při dnešní slavnosti bychom měli prosit Pána, aby nám dal dobré srdce, schopné soucitu s lidským utrpením, schopné pochopit, že na utrpení, které provází a skličuje lidi na tomto světě, je skutečným lékem jen láska. Každá jiná útěcha může rozptýlit sotva na chvíli, ale později zanechá jen hořkost a zoufalství.

Chceme-li pomáhat druhým, musíme milovat, a to zdůrazňuji, láskou, která bude chápavá a ochotná k oběti, plná citu a pokorná. Tak pochopíme, proč se Pán rozhodl shrnout celý Zákon do dvou přikázání, která jsou ve skutečnosti přikázáním jediným: je to láska k Bohu a láska k bližnímu, a to celým srdcem (srov. Mt 22,40).

Snad si teď můžete pomyslet, že křesťané – ne ti druzí, ale ty a já – zapomínají na nejzákladnější uplatňování této povinnosti lásky. Snad pomyslíte i na tolik neodčiněné nespravedlnosti, na tolik nenapravených zlořádů a různé diskriminace, které se přenášejí z generace na generaci, aniž by se hledalo řešení u kořene věci.

Nemohu a ani nemám důvod vám navrhovat nějaké konkrétní řešení těchto problémů. Ale jako Kristův kněz mám povinnost připomenout vám to, co říká Písmo svaté. Zamyslete se nad scénou posledního soudu, který popsal sám Ježíš: Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě (Mt 25,41–43).

Člověk nebo společnost, která se nenechá tváří v tvář utrpení nebo nespravedlnosti pohnout k jednání a nesnaží se je zmírnit, to není člověk nebo společnost podle Kristova Srdce. Křesťané by se měli, ponechávajíce co největší osobní svobodu při zkoumání a uplatňování různých řešení, tedy se samozřejmým pluralismem, shodnout ve společném úsilí – sloužit lidstvu. Jinak nebude jejich křesťanství Ježíšovým slovem ani životem, bude to jen pouhá maska, podvod vůči Bohu i vůči lidem.

Kristův pokoj

Ale musím vám nabídnout ještě další úvahu. Měli bychom bez umdlení bojovat za to, aby mohlo působit dobro, protože víme, jak je těžké, abychom se my lidé vážně rozhodli konat spravedlnost, a vidíme, jak pozemské soužití má daleko k tomu, aby bylo vedeno láskou, a nikoliv nenávistí nebo lhostejností. Nemůžeme si zastírat ani skutečnost, že, i když najdeme nějaký spravedlivý způsob rozdílení majetku a dospějeme k harmonicky uspořádané společnosti, nezmizí ze světa bolest, působená nemocí, nepochopením nebo samotou, smrtí milovaných osob, vlastními nedostatky.

Na tento zármutek máme pouze jedinou konečnou odpověď, je to Kristus na kříži, Bůh, který trpí a umírá. Bůh, který nám dává své Srdce kopím probodené z lásky ke všem lidem. Náš Pán nemá v lásce žádnou nespravedlnost a odsuzuje toho, kdo se jí dopouští. Bůh nepůsobí bolest svých tvorů, ale trpí ji, protože po prvotním hříchu je součástí lidského života. Nicméně jeho Srdce plné lásky k lidem ji vzalo s křížem všechnu na sebe: naše utrpení, náš smutek, naši úzkost, náš hlad a žízeň po spravedlnosti.

Křesťanské učení o bolesti není programem laciných útěch. Je to v první řadě učení o přijetí tohoto utrpení, které je opravdu neoddělitelné od lidského života. Nemohu před vámi zakrývat – s jistou radostí, protože jsem vždycky kázal a snažil se žít v tomto duchu, že tam, kde je kříž, je i Kristus, Láska –, že i v mém životě byla bolest častým hostem a nejednou se mi chtělo plakat. Jindy jsem zase cítil, jak roste moje znechucení nad nespravedlností a zlem. A zakoušel jsem znechucení nad tím, že nemohu nic dělat, že – přes své přání a své úsilí – jsem nemohl tento špatný stav zlepšit.

Když k vám promlouvám o bolesti, nemluvím jen o teoriích. Ani se nechci omezit na to, abych přebíral zkušenosti jiných, když vám potvrdím, že, jestliže – při utrpení – budete cítit, jak se vaše duše chvěje, stačí se podívat na Krista. Kalvárie hlásá všem, že jestliže budeme žít ve spojení s Kristem, bude každé utrpení posvěceno.

Protože pak se naše utrpení, křesťansky prožívané, stane zadostiučiněním, usmířením, účastí na osudu a životě Ježíše Krista, který dobrovolně a z lásky k lidem zakusil každou bolest, každé utrpení. Narodil se, žil i zemřel v chudobě, byl napadán, urážen, pomlouván, křivě obviňován a nespravedlivě odsouzen, poznal zradu a opuštěnost od svých učedníků, zakusil samotu a trpkost trestu i smrti. I dnes Kristus stále trpí ve svých údech, v celém lidstvu, které obývá tuto zemi. On je jeho Hlavou, prvorozeným Synem, Spasitelem.

V Božích plánech má bolest své nezastupitelné místo. Je to skutečnost, ačkoli nás stojí dosti úsilí, abychom jí porozuměli. I Ježíši Kristu přišlo jako člověku zatěžko ji snášet: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). V této úzkosti z utrpení a přijetí Otcovy vůle jde Ježíš na smrt klidně a odpouští těm, kdo ho křižují.

A právě to nadpřirozené přijetí bolesti je zároveň největším vítězstvím. Ježíš smrtí na kříži přemohl smrt. Bůh ze smrti získává život. Postoj Syna Božího není postojem člověka smiřujícího se s tragickým neštěstím, je to uspokojení člověka, který už okouší vítězství. Ve jménu této vítězící Kristovy lásky bychom se my křesťané měli vydávat na všechny cesty této země, abychom tam svými slovy i skutky rozsévali pokoj a radost. Měli bychom bojovat – pokojně ovšem – proti zlu, proti nespravedlnosti, proti hříchu, a hlásat tak, že tento lidský život není konečný, že Boží láska projevená v Kristově Srdci u lidí slavně duchovně zvítězí.

Před chvílí jsme si připomněli události v Naimu. Teď bychom mohli uvést ještě další, protože evangelia jsou plná podobných scén. Tyto příběhy dojímaly a stále budou dojímat lidská srdce, protože neukazují pouhé upřímné gesto člověka, který má soucit se svými bližními, ale protože nám ukazují nesmírnou lásku našeho Pána. Ježíšovo Srdce je srdce vtěleného Boha, Emanuele, Boha s námi.

Církev sjednocená s Kristem se rodí z jeho probodeného Srdce. Z tohoto dokořán otevřeného Srdce je nám předáván život. Jak na tomto místě nevzpomenout, byť jen krátce, svátosti, skrze které v nás působí Bůh a činí nás účastnými na spasitelském Kristově díle? Jak se zvláštní vděčností nevzpomenout na Nejsvětější svátost oltářní, nejsvětější kalvárskou oběť a její neustálé nekrvavé zpřítomňování v naší mši svaté? Ježíš se nám dává za pokrm. Protože k nám přichází, vše se změnilo a v nás se projevuje jeho síla – pomoc Ducha svatého, který naplňuje naši duši, vede naše činy, naše myšlení i city. Kristovo Srdce znamená pro křesťana pokoj.

Odevzdanost, kterou od nás Pán žádá, se nezakládá jen na našem přání ani na našich silách, tak často nedostatečných a bezmocných: v první řadě se opírá o milosti, které nám získala láska srdce Boha, který se stal člověkem. Proto můžeme a musíme vytrvat ve svém vnitřním životě dětí našeho Otce, který je na nebesích, aniž bychom si připouštěli nějakou malomyslnost nebo skleslost. Chci připomenout, že každý křesťan svým běžným všedním životem, i těmi nejmenšími maličkostmi, svou běžnou normální prací prakticky žije svou víru, lásku i naději, protože právě tady je podstata jednání člověka, který počítá s Boží pomocí a který v uskutečňování těchto božských ctností nachází radost, sílu a vyrovnanost.

To jsou tedy plody Kristova pokoje, který nám poskytuje jeho Nejsvětější Srdce. Protože – řekněme to ještě jednou – Ježíšova láska k lidem je nevyzpytatelnou součástí božského tajemství, lásky Syna vůči Otci a Duchu. Duch svatý, spojení lásky mezi Otcem a Synem, nachází ve Slově lidské srdce.

Nelze mluvit o těchto základních pravdách naší víry, aniž bychom neupozornili na nedokonalost našeho chápání a na vznešenost Zjevení. Ale i když nemůžeme tyto pravdy obsáhnout, i když náš rozum nad nimi žasne, pokorně a pevně jim věříme: víme, opírajíce se o Kristovo svědectví, že je tomu tak. Že láska se z lůna Nejsvětější Trojice rozlévá na všechny lidi skrze lásku Ježíšova Srdce.

Žít v Ježíšově Srdci, být s ním úzce spojen, znamená tedy stát se Božím příbytkem. Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec (Jan 14,21), řekl Pán. A Kristus a Otec v Duchu svatém přijdou do duše a učiní si v ní příbytek (srov. Jan 14,23).

Budeme-li – byť i jen málo – chápat tyto základní věci, změní se náš způsob života. Budeme mít hlad po Bohu a budeme moci vzít za svá slova žalmu z dnešních ranních chval: Bože můj, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země (srov. Žl 63[62],2). A Kristus, který v nás tuto touhu vzbudil, nám jde vstříc a říká: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije (Jan 7,37). Nabízí nám své srdce, abychom v něm našli odpočinek, sílu. Když přijmeme toto pozvání, poznáme, jak jsou jeho slova pravdivá, a ještě více poroste náš hlad a žízeň a zatoužíme, aby si Bůh udělal v našem srdci místo k spočinutí a aby od nás neodnímal své světlo a své teplo.

Ignem veni mittere in terram, et quid volo nisi ut accendatur? Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12,49). Trochu jsme se přiblížili k ohni Boží lásky, nechme jím ovlivnit své životy, chtějme nést tento božský oheň do všech končin světa, snažme se s ním seznámit ty, kdo žijí kolem nás, aby i oni poznali Kristův pokoj a s ním našli své štěstí. Křesťan, který bude žít ve spojení s Ježíšovým Srdcem, nemůže mít jiný cíl než mír ve společnosti, mír v církvi, mír ve vlastní duši, který nastane, až k nám přijde jeho království.

Maria, Regina pacis, Královno míru, ty jsi věřila ve splnění andělova poselství, pomoz nám, abychom i my rostli ve víře, aby se upevňovala naše naděje a prohlubovala naše láska. To je totiž to, co od nás chce tvůj Syn, když nám ukazuje své Nejsvětější Srdce.

Kapitola v jiném jazyce