Skrze Marii k Ježíši

Podíváme-li se v tomto měsíci květnu, který právě začíná, na svět, na Boží lid (srov. 1 Petr 2,10), vidíme různé projevy mariánské úcty, různé zvyky, ať staré či nové, ale prožívané vždy ve stejném duchu lásky.

Je to jistě radostné zjištění, že úcta k Nejsvětější Panně je stále živá a probouzí v křesťanských duších nadpřirozenou touhu jednat jako domestici Dei, jako členové Boží rodiny (Ef 2,19).

Jistě i vy všichni, kteří v těchto dnech pozorujete, jak tolik křesťanů nejrůznějšími způsoby vyjadřuje svou lásku k Panně Marii, se cítíte jaksi více součástí církve, jako bratři všech těchto svých bratři. Je to jako rodinné setkání, když dospělé děti, které život odloučil od matky, se s ní opět shledávají při příležitosti nějakého svátku. A jestliže se mezi sebou dříve hašteřili a nechovali se k sobě dobře, ten den je to jiné; ten den se cítí jednotní, setkávají se všichni ve společné lásce.

Maria stále buduje církev, sjednocuje ji, udržuje ji v jednotě. Je obtížné na jedné straně mít úctu k Panně Marii a na druhé straně necítit jednotu s ostatními členy tohoto mystického Těla, nebýt v jednotě s jeho viditelnou hlavou, papežem. Proto tak rád vždy opakuji: omnes cum Petro ad Iesum per Mariam!, všichni společně s Petrem k Ježíši skrze Marii! A budeme-li se pokládat za údy církve, povolané být bratry ve víře, objevíme hluboké bratrství, které nás sjednocuje s celým lidstvem, neboť církev byla Kristem poslána ke všem lidem a ke všem národům (srov. Mt 28,19).

To, co jsem právě řekl, jsme jistě všichni zakusili, protože jsme měli příležitost ověřit si nadpřirozené účinky upřímné mariánské úcty. Každý z vás by o tom jistě mohl dlouho vyprávět. Já také. Vzpomínám si na pouť, kterou jsem vykonal v roce 1935 na jedno mariánské poutní místo v Kastilii – do Sonsoles.

Nebyla to taková pouť, jaké se obvykle konají. Nebyla hlučná ani masová: byli jsme jenom tři. Vážím si samozřejmě i ostatních veřejných projevů zbožnosti a mám je rád, ale osobně se raději snažím projevit Marii stejnou lásku i stejné nadšení osobními návštěvami, nebo jen v malých skupinách, je to jaksi důvěrnější.

Při oné pouti do Sonsoles jsem se dozvěděl o původu názvu této mariánské svatyně. Je to jen podružná podrobnost, ale vyjadřuje synovský vztah místního obyvatelstva k Panně Marii. Obraz naší Paní, která se tam uctívá, byl v době bojů mezi křesťany a muslimy ve Španělsku nějaký čas ukryt. Po několika letech sošku našli pastýři, kteří, jak vypráví tradice, když ji uviděli, zvolali. Ta má krásné oči! Jsou to hotová sluníčka!

Matka Kristova, Matka křesťanů

Od onoho roku 1935 jsem při mnoha návštěvách chrámů Naší Paní hodně přemýšlel a rozjímal o lásce tolika křesťanů k Ježíšově matce. A vždy jsem myslel na to, že tato láska je odpovědí na lásku, je to projev synovské vděčnosti. Protože Maria je tak úzce spojena s oním nejvyšším projevem Boží lásky: s vtělením Slova, které se stalo člověkem jako my a vzalo na sebe naše slabosti a hříchy. Maria, věrná božskému poslání, ke kterému byla stvořena, sloužila a stále slouží lidem, protože všichni byli povoláni, aby byli bratry jejího Syna Ježíše. A tak je Matka Boží i Matkou naší.

Je tomu tak proto, že to tak chtěl Pán. A Duch svatý způsobil, aby to bylo zapsáno a dozvěděly se o tom všechny generace: U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě (Jan 19,25–27).

Jan, milovaný Ježíšův učedník, bere Marii k sobě domů, přijímá ji do svého života. Autoři duchovních textů viděli v těchto slovech, o kterých vypráví svatý evangelista, pozvání určené všem křesťanům, tj. abychom i my uvedli Marii do svých životů. V jistém smyslu je takové objasňování vlastně zbytečné. Maria jistě chce, abychom ji vzývali, abychom se k ní s důvěrou utíkali, abychom se dovolávali jejího mateřství a chtěli na ní, aby ukázala, že je naší matkou.

Ale ona je matkou, která se nenechá prosit, která dokonce předchází naše prosby, protože zná naše potřeby a hned nám spěchá na pomoc a skutky dokazuje, že na své děti neustále pamatuje. Každý z nás, když přemýšlí o svém životě, může jistě najít tisíce důvodů, aby se cítil velmi zvláštním způsobem Mariiným dítětem.

Texty Písma svatého, které vyprávějí o Panně Marii, nám ukazují, jak Ježíšova matka svého syna krok za krokem doprovází, připojuje se k jeho vykupitelskému poslání, raduje se s ním, trpí s ním, má ráda ty, které má rád Ježíš, stará se s mateřskou péčí o všechny, kteří jsou s ním.

Zamysleme se například nad vyprávěním o svatbě v Káně. Mezi mnoha hosty na jedné hlučné venkovské svatbě, na které se sešli lidé z různých vesnic, si Maria všimne, že chybí víno (srov. Jan 2,3). Všimne si toho sama a hned. Jak familiární jsou tyto scény z Kristova života! Protože Boží velikost se spojuje s obyčejností, s všedností. Vždyť pro ženu a pozornou hospodyni je přece charakteristické, že si všimne nějakého opomenutí, že dovede pochopit drobnosti, které zpříjemňují lidský život: a tak jednala i Maria.

Všimněte si také, že je to Jan, kdo vypráví o události v Káně: je to jediný evangelista, který zachytil tento rys mateřské péče. Svatý Jan chce, abychom si zapamatovali, že Maria byla přítomna na začátku veřejného života našeho Pána. To nám dokazuje, že uměl jít do hloubky a vyjádřit důležitost této přítomnosti Panny Marie. Ježíš věděl, komu svěřuje svou matku – učedníkovi, který ji miloval, který se naučil mít ji rád jako svou vlastní matku a byl schopen jí porozumět.

A nyní si připomeňme ony dny po nanebevstoupení: učedníci byli v očekávání letnic po vítězství zmrtvýchvstalého Krista plni víry a toužili po slíbeném Duchu svatém, chtějí být spolu a nacházíme je cum Maria matre Iesu, s Marií, Ježíšovou matkou (srov. Sk 1,14). Modlitba učedníků provází Mariinu modlitbu, byla to modlitba jednotné rodiny.

Tentokrát nám poskytuje tuto informaci svatý Lukáš – evangelista, který nejpodrobněji vypráví o Ježíšově dětství. Zdá se, jako by nám chtěl dát na srozuměnou, že stejně jako měla Maria prvořadou roli při vtělení Slova, byla obdobným způsobem přítomna i v počátcích církve, která je Kristovým Tělem.

Od první chvíle života církve všichni křesťané, kteří hledali Boží lásku, tu lásku, kterou nám zjevuje Ježíš Kristus a která se v něm stává tělem, se setkali s Nejsvětější Pannou a zakusili v různé míře a různým způsobem její mateřskou péči. Přesvatá Panna se právem může nazývat Matkou všech křesťanů. Jasně o tom mluví sv. Augustin: spolupracovala svou láskou, aby se v církvi rodili věřící, údy oné hlavy, které ona je skutečně matkou podle těla.

Není tedy nic divného na tom, že jedním z nejstarších svědectví mariánské úcty je právě modlitba plná důvěry. Mám na mysli antifonu, kterou, ač byla složena před mnoha staletími, ještě dnes stále opakujeme: Pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko, neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečenství vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná.

Setkání s Marií

Samovolně a přirozeně se v nás rodí přání utíkat se k Boží Matce, která je i naší Matkou. Oslovovat ji, jako se oslovuje žijící člověk: protože nad ní nezvítězila smrt, ale je se svým tělem i duší u Boha Otce, u svého Syna, u Ducha svatého.

Abychom lépe porozuměli úloze, kterou Maria hraje v křesťanském životě, abychom k ní byli přitahováni, abychom se synovskou láskou vyhledávali její milou společnost, k tomu není zapotřebí velkých vědeckých disputací, ačkoliv tajemství Božího mateřství má tak bohatý obsah, že o něm nikdy nebudeme rozjímat dosti.

Katolická víra dovedla rozpoznat v Marii výsadní znamení Boží lásky: Bůh nás už nyní nazývá svými přáteli, jeho milost v nás působí, očišťuje nás od hříchů, posiluje nás, abychom i přes své vlastní slabosti – jsme prach a nedokonalost – mohli nějakým způsobem obrážet Kristovu tvář. Nejsme jen ztroskotanci, kterým Bůh slíbil, že je spasí, ale toto spasení už v nás působí. Náš vztah k Bohu není vztahem slepce, který touží po světle, ale sténá úzkostí v temnotách, nýbrž vztahem dítěte, které ví, že ho jeho Otec miluje.

O této vroucnosti, o této důvěře, o této jistotě k nám mluví Maria. Proto její jméno proniká přímo k srdci. Vztah každého z nás k vlastní matce nám může posloužit jako vzor pro náš vztah k Paní se sladkým jménem Maria. Máme milovat Boha stejným srdcem jako své rodiče, sourozence, ostatní členy rodiny, své přátele: jiné srdce přece nemáme. A tímto srdcem bychom se měli setkat i s Marií.

Jak se chová normální syn nebo dcera ke své matce? Nejrůznějšími způsoby, ale vždy s láskou a s důvěrou. S láskou, která rozhodně poplyne určitým řečištěm, jak to přináší sám život, ale nikdy nebude chladná – jsou to srdečné zvyky domova, drobné důvěrnosti každodenního života, které dítě potřebuje sdílet se svou matkou a které matka postrádá, když na ně dítě někdy zapomene: polibek nebo pohlazení při odchodu z domova nebo při návratu, drobná pozornost, pár srdečných slov.

V našem vztahu k naší nebeské matce se také mohou vyskytovat tyto způsoby dětské zbožnosti a mohou určovat naše obvyklé chování vůči ní. Mnozí křesťané například převzali starý zvyk nosit škapulíř; nebo si zvykli zdravit – není zapotřebí slov, stačí myšlenkou – mariánské obrazy, které jsou v každé křesťanské domácnosti nebo které zdobí ulice mnoha měst; nebo se modlí onu překrásnou modlitbu svatého růžence, při které duše stále opakuje to samé, tak jako zamilovaní stále opakují totéž a nepřestane je to bavit, mají-li se rádi: při modlitbě růžence se lze naučit znovu prožívat ústřední okamžiky ze života našeho Pána; jiní zase věnují naší Paní jeden den v týdnu, obvykle právě ten, kdy jsme se sešli dnes – sobotu –, věnují jí nějakou drobnou pozornost a přemýšlejí zvláště o jejím mateřství.

Existuje ještě mnoho dalších mariánských pobožností, které není třeba nyní připomínat. Není důvodu, aby byly všechny začleněny do života každého křesťana – růst v nadpřirozeném životě je něco zcela jiného než pouze hromadění pobožností –, ale současně musím říci, že nemá plnou víru ten, kdo některé z nich nekoná, ten, kdo nějakým způsobem svou lásku k Marii neprojevuje.

Ti, kdo považují pobožnosti k Nejsvětější Panně za překonané, dávají najevo, že zapomněli na hluboký křesťanský smysl, který skrývají, a že zapomněli na zdroj, ze kterého pramení: víra ve spasitelný záměr Boha Otce, láska Boha Syna který se opravdu stal člověkem a narodil se z ženy; důvěra v Boha Ducha svatého, který nás posiluje svou milostí. Je to Bůh, kdo nám dal Marii, nemáme tedy právo ji odvrhnout, ale měli bychom se k ní radostně a se synovskou láskou utíkat.

Být v lásce k Bohu jako děti

Uvažujme pozorně o tomto bodu, protože nám může pomoci pochopit velmi důležité věci, protože Mariino tajemství nás učí, že, abychom se přiblížili k Bohu, je třeba stát se malými. Amen, pravím vám – řekl Pán svým učedníkům –, jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království (Mt 18,3).

Být jako děti: vzdát se pýchy soběstačnosti, uznat, že my sami nic nezmůžeme, protože potřebujeme milost a sílu našeho Boha Otce, abychom se naučili kráčet po cestě a vytrvat na ní. Být malým vyžaduje, abychom na sebe nedbali, jako na sebe nedbají děti, abychom věřili, jako věří děti, abychom prosili, jako prosí děti.

A toto všechno se naučíme, když se budeme utíkat k Marii. Úcta k Nejsvětější Panně není něco změkčilého nebo slabošského: je to útěcha a radost, která naplňuje duši, zároveň však předpokládá hluboké a angažované prožívání víry, která nás nutí, abychom vyšli sami ze sebe a vložili svou naději v Pána. Hospodin je můj pastýř – zpívá žalm –, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou (Žl 23[22],1–4).

Maria je matkou, její uctívání nás učí být dětmi: bezvýhradně milovat pravdu, být prostými, bez komplikací, které pocházejí ze sobectví, když myslíme sami na sebe; být radostnými, protože víme, že nic nemůže zničit naději. Začátek cesty, která vede k nádheře Boží lásky, je důvěřivá láska k Nejsvětější Panně. Tak jsem to napsal už před mnoha lety v předmluvě k výkladu svatého růžence, a od té doby si stále znovu ověřuji platnost oněch slov. Nebudu tady rozvíjet úvahy o této myšlence, spíše bych vás chtěl vybídnout, abyste vy sami udělali svou zkušenost, abyste na to přišli sami, až se budete s láskou obracet k Marii, až jí budete otvírat svá srdce, svěřovat jí své radosti i své bolesti, když ji budete prosit, aby vám pomáhala poznávat a následovat Ježíše.

Když budete hledat Marii, najdete Ježíše. A alespoň trochu pochopíte to, co je ukryto v jeho Božím Srdci, které je pokorné, které odmítá projevit svou moc a svou velebnost a vzalo na sebe přirozenost služebníka (srov. Flp 2,6–7).Po lidsku se dá říci, že Bůh přehání, neboť se neomezuje jen na to, co by bylo pro naši spásu nezbytné a nevyhnutelné, ale jde ještě dál. Jediná norma nebo měřítko, které nám dovolí pochopit, jak působí Bůh, je, že si uvědomíme, že vlastně postrádá jakákoliv měřítka nebo normy: vidíme, že se rodí z bláznovství lásky, které ho vede k tomu, že na sebe bere naše tělo a tíží našich vin.

Není možné toto všechno si uvědomit, vidět, že nás Bůh miluje, a nepropadnout také tomuto bláznovství lásky. Je třeba nechat tyto pravdy naší víry proniknout do duše a dovolit, aby změnily celý náš život. Bůh nás má rád: on Všemohoucí, Všemocný, ten, který stvořil nebe i zemi.

Bůh se zajímá dokonce i o ty nejmenší nepodstatné záležitosti svých tvorů: vaše i moje, a volá nás jednoho po druhém naším vlastním jménem (srov. Iz 43,1). Tato jistota, kterou nám dává naše víra, nás vede k tomu, abychom viděli své okolí v novém světle, a i když vše bude stejné, abychom si uvědomili, že ve skutečnosti je vše jiné, protože je to výrazem Boží lásky.

Náš život se tak stane neustálou modlitbou, budeme žít v dobré náladě a v pokoji, který nikdy nekončí, náš život se stane nepřetržitým díkuvzdáním. Velebí má duše Hospodina – zpívala Maria – a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté (Lk 1,46–49).

Naše modlitba může provázet nebo napodobovat tuto Mariinu modlitbu. Podobně jako ona i my máme touhu zpívat, hlásat Boží divy, aby celé lidstvo mohlo mít účast na našem štěstí.

Maria z nás dělá bratry

Nemůžeme se jako děti obracet na Marii a myslet jen sami na sebe, na své vlastní problémy. Nemůžeme vzývat Nejsvětější Pannu a pěstovat si své osobní, sobecké problémy. Maria nás vede k Ježíši a Ježíš je primogenitus in multis fratribus, první z mnoha bratří (Řím 8,29). Poznat Ježíše znamená tedy uvědomit si, že nemůžeme prožívat svůj život jinak, než že se dáme do služeb ostatních lidí. Správný křesťan se nemůže zastavit pouze u svých osobních problémů, neboť má žít s všeobecnou církví a myslet na spásu všech duší.

A tak dokonce i to, co by se dalo považovat za velmi soukromé a vnitřní – péče o vlastní vnitřní růst –, ve skutečnosti není osobní: neboť posvěcování jde ruku v ruce s apoštolátem. Měli bychom se tedy snažit o dobrý duchovní život a o růst v křesťanských ctnostech a myslet přitom na dobro celé církve, neboť bychom nemohli konat dobro a učit druhé poznávat Krista, kdyby v nás nebylo upřímné úsilí o praktické uskutečňování učení evangelia.

Naše modlitby, jsou-li naplněny tímto duchem – i když začínají myšlenkami a úmysly zdánlivě osobními –, nakonec budou směřovat ke službě bližním. A jestliže půjdeme vedeni za ruku Nejsvětější Pannou, ona způsobí, že se budeme cítit bratry všech lidí: protože všichni jsme dětmi toho Boha, jehož ona je dcerou, manželkou i matkou.

Problémy našich bližních by měly být i našimi problémy. Křesťanské bratrství má být zakotveno v naší duši tak hluboko, aby nám nikdo nebyl lhostejný. Maria, Ježíšova matka, která se o něho ráda starala, vychovávala ho a žila s ním v jeho pozemském životě a nyní je u něho v nebi, nám pomůže, abychom poznávali Ježíše mezi námi, Ježíše, který je s námi v potřebách našich bratří – lidí.

Na oné pouti, o které jsem mluvil na začátku této promluvy, když jsme putovali k poutnímu místu Sonsoles, šli jsme kolem obilných polí. Zralé obilí zářilo ve slunci, kolébáno větrem. Vzpomněl jsem si tehdy na jeden úryvek z evangelia, na několik slov, která pronesl Ježíš ke svým učedníkům: Říkáte přece: „Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.“ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním (Jan 4,35). Pomyslel jsem si, že Pán chce vložit do našich srdcí stejnou horlivost, stejný plamen, který stravoval i jeho srdce. Sešel jsem kousek z cesty a utrhl jsem si několik klasů na památku a jako připomínku.

Je třeba otevřít oči, je třeba umět se dívat kolem sebe a vidět, jak nás Bůh volá prostřednictvím lidí z našeho okolí. Nemůžeme žít obráceni zády k lidem, uzavřeni do svého malého světa. Ježíš tak nežil. Evangelia mluví často o jeho milosrdenství, o jeho schopnosti mít účast na bolesti a na potřebách ostatních lidí: má soucit s vdovou z Naimu (srov. Lk 7,11–17), pláče nad smrtí Lazara (srov. Jan 11,35), má starost o zástupy, které jdou za ním a nemají co jíst (srov. Mt 15,32), má soucit především s hříšníky, kteří chodí po světě a neznají ani světlo, ani pravdu: Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech (Mk 6,34).

Jsem-li opravdu Mariinými dětmi, pochopíme jednání našeho Pána a budeme mít velké a soucitné srdce. Bude nás tedy bolet utrpení, bída, omyly, samota, úzkost, bolest ostatních lidí, našich bratří. A budeme pociťovat naléhavou potřebu pomoci jim v jejich potřebách, mluvit k nim o Bohu, aby se i oni uměli na něho obracet jako děti a aby mohli poznat Mariinu mateřskou péči.

Být apoštolem apoštolů

Naplňovat svět světlem, být solí a světlem (srov. Mt 5,13–14): tak popsal Pán poslání svých učedníků. Přinášet do všech končin země dobrou zvěst o Boží lásce. Tomu bychom měli, všichni křesťané, tím či oním způsobem zasvětit svůj život.

A ještě víc. Neměli bychom zůstávat sami, měli bychom povzbuzovat ostatní, aby i oni přispívali svými silami k onomu božskému poslání přinášet lidským srdcím radost a pokoj. A jak půjdete kupředu, přitáhnete k sobě i ostatní, píše svatý Řehoř Veliký; chtějte mít společníky na cestě k Pánu.

Ale mějte na zřeteli, že cum dormirent homines, zatímco lidé spali, přišel rozsévač plevele, říká Pán v jednom podobenství (srov. Mt 13,25). My lidé jsme vystavení nebezpečí, že se necháme svést spánkem sobectví, povrchnosti, že své srdce necháme rozptylovat spoustou prchavých zážitků, že budeme utíkat od hlubokého pochopení pravého smyslu pozemských záležitostí. Je špatný takový spánek, který dusí lidskou důstojnost a dělá z člověka otroka smutku.

Zvláště by nás měl bolet postoj těch křesťanů, kteří by mohli dávat víc, ale jsou nerozhodní, těch, kteří by se mohli zcela odevzdat a prožívat všechny důsledky povolání Božích dětí, ale brání se být velkorysí. Musí nás to mrzet, protože milost víry nám nebyla dána, aby zůstala ukryta, ale aby zářila před lidmi (srov. Mt 5,15–16), protože je ve hře také časné i věčné štěstí těch, kdo takto jednají. Křesťanský život je úžasný Boží dar s bezprostředním příslibem uspokojení a pokoje, avšak za podmínky, že umíme tento Boží dar ocenit (srov. Jan 4,10) tím, že jsme nezměrně velkorysí.

Je tedy třeba probudit ty, kdo upadli do tohoto zlého spánku: připomenout jim, že život není hra, ale božský poklad, který by měl přinášet užitek. Je třeba ukázat cestu i těm, kdo mají dobrou vůli a dobrá předsevzetí, ale nevědí, jak je uskutečňovat. Kristus na nás naléhá. Každý z vás má být nejen apoštolem, ale také apoštolem apoštolů, který by strhl druhé, který by ostatní pohnul, aby i oni učili druhé poznávat Ježíše Krista.

Snad se někdo zeptá, jakým způsobem může předat lidem toto poznání. Na to vám odpovím: přirozeně, prostě, tak, že budete žít, jak žijete, ve světě, že se budete plně angažovat ve svém povolání a v rodině, tak, že budete mít účast na ušlechtilém úsilí všech lidí, budete však při tom respektovat právo na svobodu každého jednotlivce.

Je tomu skoro třicet let, co Bůh vložil do mého srdce touhu přinášet lidem všech stavů, postavení nebo povolání toto učení: že všední život může být svatý a naplněný Bohem, že Pán nás volá, abychom posvěcovali svou běžnou práci, protože i v tom spočívá křesťanská dokonalost. Když rozjímáme o Mariině životě, znovu se nad tím zamysleme.

Nezapomínejme, že téměř všechny dny, které Maria prožila na této zemi, probíhaly podobně jako pracovní dny jiných milionů žen zaměstnaných péčí o rodinu, výchovou dětí a domácími pracemi. Maria posvěcuje i to nejmenší, to, co mnozí nesprávně považují za bezcenné a nedůležité: každodenní práci, drobné pozornosti vůči milovaným osobám, příbuzenské nebo přátelské návštěvy a rozhovory. Blahoslavený je normální život, který může být naplněn tak velkou Boží láskou!

Protože právě toto vyjadřuje Mariin život: její lásku. Lásku dovedenou až do krajnosti, až do úplného zapomnění na sebe sama; spokojenou, že je právě tam, kde ji chce Bůh, a plnící svědomitě Boží vůli. Právě tím není ani její nejmenší čin nikdy všední, ale smysluplný. Maria, naše matka, je pro nás příkladem a cestou. Měli bychom se snažit být jako ona v konkrétních podmínkách, ve kterých podle Boží vůle žijeme.

Budeme-li takto jednat, budeme naším prostým, obyčejným životem, se všemi našimi lidskými slabostmi a nedostatky vydávat svým bližním pravdivé svědectví. A když uvidí, že jsme stále vyrovnaní, budou se ptát: Jak si lze vysvětlit vaši radost? Odkud berete sílu k překonání sobectví a pohodlnosti? Kdo vás učí, abyste uměli chápat druhé, dovedli je snášet, obětovat se a sloužit jim?

A toto je chvíle, kdy jim můžeme odhalit božské tajemství křesťanského života: promluvit s nimi o Bohu, o Kristu, o Duchu svatém, o Marii. Je to chvíle, kdy se můžeme pokusit předat jim svými ubohými, nedostatečnými slovy krásu Boží lásky, kterou vlila milost do našich srdcí.

Svatý Jan zaznamenal ve svém evangeliu nádhernou větu Nejsvětější Panny pronesenou v situaci, o které jsme už rozjímali: na svatbě v Káně. Svatý evangelista nám vypráví, že Maria řekla služebníkům: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). A o to právě jde; vést duše lidí tak, aby se obrátili na Ježíše a zeptali se: Domine, quid me vis facere? Pane, co chceš, abych udělal? (Sk 9,6 Vg.).

Křesťanský apoštolát – a teď mám konkrétně na mysli apoštolát obyčejného křesťana, apoštolát ženy nebo muže, který žije jako jeden mezi sobě rovnými – je velkou katechezí, při které se osobním stykem, opravdovým a věrným přátelstvím probouzí v ostatních lidech hlad po Bohu a pomáhají se jim odhalovat nové obzory; to vše prostě, přirozeně, jak už jsem řekl, příkladem dobře prožívané víry, laskavým slovem plným síly Boží pravdy.

Mějte odvahu! Můžete přece počítat s pomocí Marie, která je Regina apostolorum, Královna apoštolů. A Panna Maria, aniž se přestane chovat jako matka, umí svým dětem uložit potřebné úkoly. Maria těm, kdo se k ní utíkají a rozjímají o jejím životě, vždy nesmírně pomůže a přivede je ke kříži, postaví je tváří v tvář příkladu Božího Syna. A při tomto setkání, kdy se rozhoduje o křesťanském životě, se Maria přimlouvá, aby toto naše setkání vyvrcholilo smířením mladšího bratra – tebe nebo mne – s prvorozeným Otcovým Synem.

Mnoha obrácením, mnoha rozhodnutím pro službu Bohu předcházelo setkání s Marií. Naše Paní podnítila touhu po hledání, mateřsky povzbudila zápal duše, způsobila snahu po změně, po novém životě. A ono udělejte, co vám řekne, se uskutečnilo jako láskyplné odevzdání se, jako křesťanské povolání, které od té doby osvěcuje celý náš život.

Tuto chvíli rozhovoru před Pánem, kdy jsme rozjímali o úctě a lásce k jeho i naší Matce, můžeme ukončit tím, že znovu oživíme svou víru. Právě začíná měsíc květen. Pán od nás chce, abychom tuto příležitost nenechali nevyužitou, abychom rostli v jeho lásce skrze úctu k jeho Matce. Abychom k ní uměli být každý den pozorní jako děti – věnovali jí drobné pozornosti –, které se krok za krokem proměňují v osobní svatost a apoštolát, ve stálé úsilí chtít spolupracovat na spáse, kterou přinesl na svět Kristus.

Sancta Maria, spes nostra, ancilla domini, sedes sapientiae, ora pro nobis! Svatá Maria, naděje naše, služebnice Páně, stolice moudrosti, oroduj za nás!

Kapitola v jiném jazyce