Velký neznámý

Vyprávění Skutků apoštolů o událostech, které se staly o letnicích, kdy Duch svatý sestoupil v podobě ohnivých jazyků na apoštoly našeho Pána, nám ukazují, jak se projevuje Boží síla, s kterou církev začala svou cestu ke všem národům. Ten den se jasně ukázalo, že Kristus – svou poslušností, obětí na kříži a svým vzkříšením – zvítězil nad smrtí a nad hříchem.

Učedníci, kteří byli už dříve svědky slávy vzkříšeného Ježíše, poznali sami na sobě sílu Ducha svatého: jejich rozum i srdce jsou otevřeny novému světlu. Následovali Krista s vírou a přijali jeho učení, ale ne vždy byli schopni pochopit jeho pravý smysl: bylo třeba, aby přišel Duch pravdy, je naučí chápat všechny ty věci (srov. Jan 16,12–13). Věděli, že jen u Ježíše mohou nalézt slova věčného života, a byli odhodláni jít za ním a dát za něho život. Byli však slabí, a když nastala hodina zkoušky, utekli a nechali ho samotného. V den letnic toto vše končí: Duch svatý, který je Duchem síly, je učinil silnými, spolehlivými, statečnými. Slova apoštolů teď znějí hlasitě a zvučně po celém Jeruzalémě.

Muži i ženy, kteří přišli z nejrůznějších krajin na tyto dny do města, s úžasem naslouchají. My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a libyjského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky (Sk 2,9–11). Tyto zázraky, které se dějí před jejich zraky, je vedou k tomu, že věnují pozornost apoštolskému kázání. Tentýž Duch svatý, který zapůsobil na učedníky Páně, se dotkl i jejich srdcí a přivedl je k víře.

Svatý Lukáš nám vypráví, že po Petrově kázání o Kristově zmrtvýchvstání za ním mnozí, kteří ho obklopovali, přišli a ptali se: Bratři, co máme dělat? A apoštol jim odpověděl: Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého (…) A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí. Tím končí tento posvátný text (Sk 2,37–41).

Slavnostní příchod Ducha svatého o letnicích nebyla jen nějaká ojedinělá událost. Téměř na každé stránce Skutku apoštolů se o něm mluví – mluví se o tom, jak vede a řídí život a skutky prvního křesťanského společenství a povzbuzuje je: to on inspiruje kázání svatého Petra (srov. Sk 4,8), to on utvrzuje učedníky ve víře (srov. Sk 4,31), to on zpečeťuje svou přítomností, že jsou povoláni i pohané (srov. Sk 10,44–47), to on posílá Šavla a Barnabáše do dalekých krajů, aby otvírali nové cesty Ježíšovu učení (srov. Sk 13,2–4). Jedním slovem: jeho přítomnost a působení lze pozorovat všude.

Letnice dnes

Tato skutečnost, s kterou nás seznamuje text Písma svatého, není jen nějakou vzpomínkou na minulost, na jakýsi zlatý věk církve. Je to, přes všechny slabosti a hříchy každého z nás, i skutečná událost, ke které dochází v dnešní církvi i církvi všech dob. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy (Jan 14,16). Ježíš splnil své sliby: vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a ve spojení s věčným Otcem nám posílá Ducha svatého, aby nás posvěcoval a dával nám život.

Boží síla a moc osvěcuje tvář země. Duch svatý, přítomen stále v Kristově církvi, jí pomáhá, aby byla – vždy a ve všem – znamením pro všechny národy a hlásala lidstvu Boží milosrdenství a lásku (srov. Iz 11,12). Ať jsou naše meze sebevětší, můžeme se s důvěrou dívat k nebi a neustále být naplněni radostí: Bůh nás miluje a osvobodí nás od našich hříchů. Přítomnost a působení Ducha svatého v církvi je zárukou a příslibem věčného štěstí, oné radosti a pokoje, které nám Bůh chystá na věčnosti.

I my, stejně jako ti, kteří tehdy v den letnic přistoupili k svatému Petrovi, jsme byli pokřtěni. Ve křtu se náš Otec Bůh ujal našich životu, napojil nás na Kristův život a poslal nám Ducha svatého. Pán, říká Písmo svaté, nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život (Tit 3,5–7).

Zkušenost naší slabosti a našich poklesků, nesváry, které mohou vést k bolestné podívané na malost nebo dokonce ubohost některých lidí, kteří se nazývají křesťany, zdánlivé ztroskotání nebo dezorientace některých apoštolských akcí, to všechno – potvrzuje to skutečnost hříchu a lidského omezení – může být zkouškou naší víry a vyvolat pokušení a pochybnosti: kde je Boží síla a moc? To je chvíle, kdy bychom měli začít něco dělat, vzbuzovat naději, a tak se snažit o upevňování své věrnosti.

Dovolte, abych vám vyprávěl, co se mi stalo před mnoha lety. Jednou mi jeden můj přítel, člověk dobrého srdce, ale nevěřící, ukázal mapu světa a řekl: Podívejte, od severu k jihu, od východu až na západ. Na co se mám podívat? zeptal jsem se. Odpověděl: Na Kristovo fiasko. Celá staletí se snaží, aby lidé žili podle jeho učení, a podívejte se na výsledky. V první chvíli jsem pocítil smutek: pomyšlení na to, že je dosud tolik lidí, kteří neznají Pána, a že mezi těmi, kteří ho znají, je mnoho takových, kteří žijí, jako by ho neznali, je opravdu velká bolest.

Ale tento pocit trval jen chvíli. Pak byl vystřídán pocitem lásky a vděčnosti, protože Ježíš přece chtěl, aby každý člověk spolupracoval na jeho vykupitelském díle svobodně. Ne, Kristus neutrpěl fiasko: jeho život i jeho učení stále obnovují tvář světa. Jím získané vykoupení je dostačující a hojné.

Bůh nechce otroky, ale děti a respektuje naši svobodu. My pak máme účast na tomto neustále uskutečňovaném díle vykoupení: Kristus chce, abychom – podle působivých slov svatého Pavla – doplňovali na svém těle to, co ještě zbývá vytrpět pro Corpore eius, quod est Ecclesia, k prospěchu jeho Těla, to je církve (srov. Kol 1,24).

Stojí to za to dávat v sázku život, zcela se vydat, abychom tak odpověděli na lásku a důvěru, kterou v nás Bůh vkládá. Především stojí za to rozhodnout se a brát vážně svou křesťanskou víru. V Krédu vyznáváme, že věříme v Boha Otce všemohoucího, v jeho Syna, Ježíše Krista, který zemřel a byl vzkříšen, v Ducha svatého, Pána a Dárce života. Vyznáváme, že jedna svatá, obecná a apoštolská církev je tělem Kristovým, oživovaným Duchem svatým. Radujeme se z odpuštění hříchů a z naděje na budoucí vzkříšení. Pronikají však tyto pravdy až do hloubi našich srdcí nebo zůstávají jen na rtech? Božské poselství vítězství radosti a pokoje svatodušních svátků by mělo být neotřesitelným základem myšlení, jednání i života každého křesťana.

Boží síla a lidská slabost

Non est abbreviata manus Domini, není krátká Hospodinova ruka (Iz 59,1). Bůh je dnes jako i v jiných dobách stále stejně mocný, stejná je i jeho velká láska k lidem. Naše víra nás učí, že všechno tvorstvo, pohyb země i pohyb hvězd, ušlechtilá lidská činnost, veškerý dějinný pokrok – jedním slovem všechno – je od Boha a k Bohu směřuje.

Může se stát, že nerozpoznáme působení Ducha svatého, protože Bůh nám nedá poznat své plány a protože lidský hřích zatemňuje a zahaluje Boží dary. Ale víra nám připomíná, že Bůh stále působí: to on nás stvořil a udržuje nás při životě, on svou milostí vede všechno tvorstvo ke svobodě a slávě Božích dětí (srov. Řím 8,21).

Proto křesťanská tradice shrnuje postoj, který bychom měli zaujmout k Duchu svatému, do jediného slova: poslušnost. Máme být citliví na podněty, kterými Duch Boží působí v našem okolí i v nás samých, měli bychom citlivě vnímat dary, které uděluje, hnutí a instituce, které vyvolává v život, naslouchat a reagovat na pohnutky a rozhodnutí, kterým dává vzniknout v našem srdci. Duch Svatý uskutečňuje ve světě Boží dílo. On je, jak říká liturgický hymnus, dárce milostí, světlo srdcí, host duší, poskytuje odpočinek po práci, útěchu v pláči. Bez jeho pomoci člověk ztrácí nevinnost a sílu, neboť on smývá to, co je poskvrněno, on uzdravuje to, co je nemocné, on zahřívá to, co je studené, on napravuje to, co je pokřiveno, on vede lidi k přístavu spásy a věčné radosti.

Ale tato víra v Ducha svatého by měla být pravá a úplná: ne nějaká mlhavá víra v jeho přítomnost ve světě, ale vděčné přijímání všech znamení a událostí, se kterými zvláštním způsobem spojuje svou sílu. Až přijde Duch pravdy – řekl Ježíš – on mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí (Jan 16,14). Duch svatý je duch poslaný Kristem, aby v nás mohlo působit posvěcení, o které se nám on zasloužil zde na zemi.

Nemůže tedy existovat víra v Ducha svatého, jestliže neexistuje víra v Krista, v Kristovo učení, v Kristovy zázraky, v Kristovu církev. Není v souladu s křesťanskou vírou ten, kdo opravdu nevěří v Ducha svatého, kdo nemiluje církev, kdo v ni nemá důvěru, ten, komu vyhovuje jen ukazovat na chyby a omezenost jejích představitelů, ten, kdo ji soudí zvenčí a není schopen cítit se jejím synem. Také chci připomenout, jak je důležité a hojné působení božského Utěšitele při každé mši svaté, kdy kněz zpřítomňuje na oltáři kalvárskou oběť.

My křesťané nosíme velký poklad milosti v nádobě hliněné (srov. 2 Kor 4,7). Bůh svěřil své dary křehké a slabé lidské svobodě a, i když nám Boží síla pomáhá, naše smyslnost, naše pohodlnost a naše pýcha je často odmítají a my upadáme do hříchu. Já osobně při mnoha příležitostech, když recituji Krédo a vyznávám svou víru v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev, už více než čtvrt století dodávám: přesto všechno. Když s někým mluvím o tomto svém zvyku a on se pochopitelně zeptá, na co narážím, odpovím: na své i tvé hříchy.

To všechno je pravda, ale nijak to neopravňuje soudit církev lidským způsobem, bez víry, a zaměřit se pouze na lepší či horší vlastnosti určitých duchovních nebo některých křesťanů. Takto jednat znamená zůstávat na povrchu. Na církvi není nejdůležitější to, jací jsme my lidé, ale to, co dělá a jak působí Bůh. Církev je Kristus mezi námi; Bůh, který přichází k lidstvu, aby ho spasil, nás volá svým zjevením, posvěcuje nás svou milostí, neustále nám pomáhá svou milostí v malých i velkých zápasech každodenního života.

Můžeme pochybovat o lidech a nikdo z nás si nemůže být jist sám sebou, proto bychom měli každý den zakončit pokorným mea culpa, to je upřímným a důkladným zpytováním svědomí a lítostí. Ale nemáme právo pochybovat o Bohu. Pochybnost o církvi, o jejím božském původu, o spasitelné účinnosti jejího hlásání, o jejích svátostech, znamená pochybovat o Bohu, znamená to nevěřit plně ve skutečný příchod Ducha svatého.

Dokud Kristus nebyl ukřižován – píše sv. Jan Zlatoústý – neexistovalo smíření. A dokud tedy neexistoval smír, nebyl poslán Duch svatý… Nepřítomnost Ducha svatého byla znamením Božího hněvu. Nyní, když ho vidíš přicházet, nepochybuj o smíření. Ale kdyby se někdo zeptal: Kde je nyní Duch svatý? Bylo přece možno mluvit o jeho přítomnosti, když se děly zázraky, když byli kříšeni mrtví a uzdravováni malomocní. Jak máme vědět, že i nyní je opravdu přítomen? Nedělejte si starosti! Dokáži vám, že Duch svatý je i nyní mezi námi…

Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom říkat: Ježíš je Pán, protože jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán“ (1 Kor 12,3). Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom se modlit s důvěrou. Když se modlíme, říkáme přece: Otče náš, jenž jsi na nebesích(Mt 6,9). Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom nazývat Boha Otcem. Jak to všechno víme? Neboť Apoštol nás učí: Protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ (Gal 4,6).

Když tedy vzýváš Boha Otce, vzpomeň si, že to byl Duch svatý, který ti vložil do duše tuto modlitbu. Kdyby neexistoval Duch svatý, církev by postrádala slova moudrosti a vědění, protože je psáno: Duch dává dar moudrosti (1 Kor 12,8)… Kdyby Duch svatý nebyl přítomen, církev by neexistovala. Ale jestliže církev existuje, je jisté, že Duch svatý je v ní přítomen.

Trvám na tom, že přes všechny lidské nedostatky a slabosti je církev znamením a jistým způsobem – ne v teologickém smyslu, jak je dogmaticky definována podstata sedmi svátostí Nové úmluvy – jakousi univerzální svátostí Boží přítomnosti ve světě. Být křesťanem znamená být obnoven Bohem a poslán k lidem hlásat jim spásu. Kdybychom měli pevnou a živou víru a statečně hlásali Krista, viděli bychom, jak se před našima očima dějí zázraky jako za dob prvních apoštolů.

Protože i v dnešní době se navrací zrak slepým, kteří ztratili schopnost dívat se k nebi a vidět Boží divy; i dnes se osvobozují kulhaví a chromí, kteří byli svázáni svými vášněmi a jejichž srdce neuměla milovat; i dnes opět slyší hluší, kteří nechtěli nic vědět o Bohu; opět mluví němí, kteří měli jazyk sevřený do kleští, protože nechtěli vyznat své hříchy; i dnes jsou přiváděni k životu mrtví, kterým hřích rozvrátil život. Stále znovu si můžeme ověřovat, že Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč (Žid 4,12), a stejně jako první křesťané se radujeme a obdivujeme sílu Ducha Svatého a jeho působení na lidský rozum i vůli.

Hlásat Krista

Ve všech životních událostech – jak každého jednotlivce, tak i jistým způsobem na velkých dějinných křižovatkách – vidím Boží volání, aby se lidé setkali s pravdou, i příležitost pro nás křesťany, abychom svými skutky a svými slovy za pomoci milosti hlásali Ducha, kterému patříme.

Každá generace křesťanů má vykoupit a posvětit dobu, ve které žije: proto je nutné, aby křesťané dovedli chápat a sdílet úzkosti ostatních lidí, svých bližních, aby jim skrze dar jazyků pomohli poznat, jak mají odpovídat na působení Ducha svatého, na nepřetržitý proud lásky Božského Srdce. Na nás křesťanech je, abychom v dnešní době hlásali světu, ke kterému patříme a ve kterém žijeme, staré a zároveň nové poselství evangelia.

Není pravda, že všichni dnešní lidé – obecně a zcela všichni – jsou uzavřeni nebo lhostejni vůči tomu, co učí křesťanská víra o osudu a životě člověka, není pravda, že současní lidé se zabývají pouze pozemskými záležitostmi a nemají zájem dívat se k nebi. I když se vyskytují jisté ideologie – a osoby, které je propagují –, které jsou zcela uzavřeny vůči čemukoliv, v dnešní době lze pozorovat velké tužby i velké přízemnosti, iluze i zklamání; vyskytují se lidé, kteří sní o novém, spravedlivějším a lidštějším světě, i lidé, kteří, snad zklamáni ztroskotáním svých prvotních ideálů, se uchylují sobectví a hledají pouze svůj vlastní klid nebo stále setrvávají ve svém omylu.

Všem těmto mužům i ženám, ať jsou kdekoliv, bychom měli ve chvílích jejich nadšení i krizí a porážek zprostředkovat poznání slavnostního a rozhodného prohlášení svatého Petra ve dnech po seslání Ducha svatého: Ježíš je úhelný kámen, Vykupitel, naše všechno, protože mimo něj pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy (Sk 4,12).

Řekl bych, že z darů Ducha svatého my křesťané potřebujeme hlavně dar moudrosti, abychom dovedli poznávat Boha, zamilovali si ho, a tak uměli správně hodnotit různé životní situace a záležitosti. Kdybychom byli ve své víře důslední, pak bychom při pohledu na své okolí a při pozorování dějin světa museli cítit, jak se v našich srdcích probouzejí stejné pocity jako u Ježíše Krista: Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře (Mt 9,36).

Nejde o to, že by si křesťan neměl všímat všeho hezkého, co ho obklopuje, že by neměl oceňovat čistou radost, že by neměl mít účast na pozemských snahách a ideálech. Právě naopak, v hloubi srdce to vše vnímá, sdílí a hluboce prožívá, neboť zná víc než kdokoliv jiný hlubiny lidské duše.

Křesťanská víra neubírá odvahy ani neomezuje ušlechtilé duševní pohnutky, naopak je umocňuje, když odhaluje jejich opravdový a skutečný smysl: nejsme určeni pro pomíjivé štěstí, protože jsme byli povolání k důvěrnému přátelství s Bohem, abychom poznávali a milovali Boha Otce, Boha Syna i Boha Ducha svatého a v trojjediném Bohu anděly i všechny lidi.

Veliká smělost křesťanské víry spočívá v tom, že hlásá hodnotu a důstojnost lidské přirozenosti a učí, že prostřednictvím milosti, která nás povznáší do řádu nadpřirozeného, jsme byli stvořeni jako důstojné Boží děti. Byla by to jistě neuvěřitelná smělost, kdyby nebyla bývala založena na spasitelném rozhodnutí Boha Otce, stvrzena Kristovou krví a kdyby nebyla znovu potvrzována a usměrňována neustálým působením Ducha svatého.

Máme žít z víry, růst ve víře tak, aby se o každém z nás, o každém křesťanu, dalo říci to, co před staletími napsal jeden z velkých církevních otců východní církve: Stejně jako průhledná a čistá tělesa, když na ně dopadají světelné paprsky, lesknou se a září, tak i duše vedené a poučované Duchem svatým se stávají duchovnějšími a předávají ostatním světlo milosti. Od Ducha svatého pochází poznání věcí budoucích, chápaní tajemství, pochopení skrytých pravd, udílení darů, společenství se svatými a anděly. Od něho je i nikdy nekončící radost, pevnost ve víře v Boha, podobnost s Bohem a v tom nejvznešenějším smyslu slova dokonce ztotožnění se s Bohem.

Vědomí velikosti lidské důstojnosti – nevypočitatelným a znamenitým způsobem založené na působení milosti v Božích dětech – spolu s pokorou vytváří u křesťana jedno jediné, a sice že to nejsou naše vlastní síly, které nám dávají spásu a život, ale Boží milost. Na tuto pravdu nesmíme nikdy zapomínat, protože jinak by se ono naše „zbožštění“ mohlo zvrhnout v domýšlivost, pýchu a posléze, dříve či později, v duchovní zhroucení tváří v tvář zkušenosti s vlastní slabostí a nedostatečností.

Mám se odvážit říkat: jsem svatý? – ptá se sv. Augustin. Kdybych říkal svatý ve smyslu, že posvěcuji a nepotřebuji, aby mne někdo posvěcoval, byl bych pyšným lhářem. Ale když pod pojmem svatý rozumíme posvěcovaný, jak čteme ve třetí knize Mojžíšově (Leviticus): buďte svatí, protože já, Bůh, jsem svatý; tedy i Tělo Kristovo až do posledního člověka, ať žije kdekoliv na této zemi, každý ať směle říká spolu s církví: jsem svatý.

Mějte v lásce třetí božskou osobu Nejsvětější Trojice: naslouchejte pozorně Božím vnuknutím ve svých srdcích – povzbuzením i výčitkám –, kráčejte po této zemi s duší osvěcovanou Duchem svatým: a Bůh, dárce naděje nás naplní veškerým pokojem, abychom prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého (srov. Řím 15,13).

Spojeni s Duchem svatým

Žít podle Ducha svatého znamená žít z víry, naděje a lásky a dovolit Bohu, aby se nás zmocnil, od základu proměnil naše srdce a učinil z nich srdce podle srdce svého. Zralý a hluboký křesťanský život je něco, co nelze improvizovat, protože je výsledkem růstu Boží milosti v nás. Ve Skutcích apoštolů se popisuje situace prvotní křesťanské obce jednou krátkou, ale výstižnou větou: Setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42).

Tak tedy žili první křesťané a tak bychom měli žít i my: měli bychom promýšlet křesťanské učení a zcela ho přijmout za své, setkávat se s Kristem v eucharistii a osobně s ním hovořit, konkrétně a osobně se modlit k Bohu tváří v tvář. Když to nebudeme dělat, pak lze snad hovořit o učených úvahách, více či méně usilovné činnosti, pobožnostech, případně praktikování. Ale nelze hovořit o opravdovém křesťanském životě, protože bude chybět ztotožnění se s Kristem, bude chybět skutečná a živá účast na Božím díle spásy.

Je to učení, které se týká každého křesťana, protože jsme všichni povoláni ke svatosti. Neexistují křesťané druhé kategorie, kteří by se cítili povinni uskutečňovat pouze jakousi okleštěnou verzi evangelia: Všichni jsme přece byli pokřtěni, a i když existují rozmanité dary a odlišné životní situace, je jen jeden Duch, který udílí Boží dary, jedna víra, jedna naděje, jedna láska (srov. 1 Kor 12,4–6 a 13,1–13).

Můžeme tedy na sebe vztahovat otázku apoštola Pavla: Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? (1 Kor 3,16), a považovat ji za výzvu k osobnějšímu a přímějšímu styku s Bohem. Pro některé křesťany je bohužel Duch svatý pouze velkou neznámou: jménem, které se sice vysloví, ale které neznamená někoho s velkým N, jednu ze tří osob jediného Boha, někoho, s kým se můžeme hovořit a kdo dává život.

Naopak je třeba se k němu neustále obracet, vytrvale, prostě a s důvěrou, jak nás to učí církev v liturgii. Tak budeme i více poznávat našeho Pána a plněji si budeme uvědomovat, jaký je to dar nazývat se křesťany: budeme mít účast na Božím životě a budeme se cítit ztotožnění s Bohem, jak jsem o tom už mluvil dříve.

Protože Duch svatý není umělec, který by v nás vytvářel Boží obraz, jako by to bylo něco od něho odlišného, nevede nás k podobnosti s Bohem takto; on sám je Bůh a z Boha vychází, vtiskuje se do srdcí, která ho přijímají, jako pečeť do vosku, a tak spojením se sebou vytváří přirozenou krásu podle Božího vzoru a utváří člověka k Božímu obrazu.

Abych řekl něco konkrétního, i když jen velmi obecně, o tom, jak se obracet k Duchu svatému a spolu s ním k Otci i Synu a být tak v důvěrném spojení s Utěšitelem, chtěl bych se zaměřit na tři základní věci: je to poslušnost, o které jsem už mluvil, dále je to život modlitby a sjednocení s křížem.

Na prvním místě je to tedy poslušnost, protože Duch svatý svými vnuknutími postupně udává nadpřirozený tón našim myšlenkám, přáním i skutkům. To on nás vede, abychom přilnuli ke Kristovu učení a do hloubky je pochopili, to on nám dává své světlo, abychom si uvědomovali své vlastní povolání, a sílu pro uskutečnění všeho, co od nás Bůh očekává. Jestliže budeme poslušni Ducha svatého, bude se v nás postupně utvářet Kristův obraz a každým dnem se budeme přibližovat Bohu Otci. Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové (Řím 8,14).

Necháme-li se vést tímto původcem života v nás, Duchem svatým, bude postupně růst i náš duchovní život a my se zcela odevzdáme do rukou našeho Boha Otce se stejnou samozřejmostí, s jakou se dítě vrhá do náruče svého otce. Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království (Mt 18,3). Je to stará duchovní cesta dětství, což není slabošstvím ani nedostatkem lidské zralosti: je to zralost nadpřirozená, která nám pomáhá proniknout do hlubin velké Boží lásky, pomáhá nám také uznat vlastní slabost a plně ztotožnit naši vůli s vůlí Boží.

Za druhé: velmi důležitý je i život modlitby, protože odevzdání, poslušnost a dobrota křesťana se rodí z lásky a k lásce i směřuje. Křesťanský život vyžaduje nepřetržitý dialog s jediným i trojjediným Bohem a k tomuto důvěrnému vztahu nás vede právě Duch svatý. Kdo z lidí zná lidské nitro? Jen lidský duch, který je v člověku. Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží (1 Kor 2,11). Budeme-li neustále ve spojení s Duchem svatým, duchovně porosteme, budeme se cítit jako Kristovi bratři a děti Boha, kterého smíme vzývat jako svého Otce (srov. Gal 4,6; Řím 8,15).

Utíkejme se pravidelně k Duchu svatému a on nás bude posvěcovat: důvěřujme mu, prosme ho o pomoc, snažme se žit v jeho blízkosti. Tak bude pomalu růst i naše ubohé srdce, budeme stále více toužit milovat Boha a pro něho i všechny lidi. A v našem životě se uskuteční závěrečná vize Zjevení sv. Jana: Duch a nevěsta, kteří se obracejí na Ježíše Krista a prosí ho, aby přišel, aby s námi zůstal na věky (srov. Zj 22,17).

Konečně je velmi důležité sjednocení s křížem, protože v Kristově životě předcházela vzkříšení i seslání Ducha svatého Kalvárie a tentýž postup by se měl zachovat i v životě každého křesťana. Svatý Pavel nám říká: Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy (Řím 8,17). Duch svatý je plodem kříže, naprostého odevzdání se Bohu, hledání jedině jeho slávy a zřeknutí se sama sebe.

Pouze tehdy, když se člověk věrný milosti Boží rozhodne postavit do středu své duše kříž, zapře sám sebe pro Boží lásku, teprve když se zbaví všeho sobectví a vší falešné lidské jistoty, to je, když opravdu žije z víry, právě tehdy a jen tehdy plně dostává onen mohutný oheň, velké světlo, velkou útěchu Ducha svatého.

Tehdy do naší duše přichází onen pokoj a svoboda, které nám získal Kristus (srov. Gal 4,31) a které jsou nám předávány milostí Ducha svatého. Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost (Gal 5,22–23): a kde je duch Páně, tam je svoboda (2 Kor 3,17).

Přes nedostatky naší současné situace – dosud v nás nějakým způsobem bydlí hřích – křesťan jasně chápe celou novou nádheru svého Božího synovství, když je plně svoboden, protože pracuje na díle svého Otce, když se dokáže trvale radovat, protože nic není schopno zničit jeho naději.

A právě tehdy je i schopen obdivovat všechny krásy a divy této země, je schopen ocenit krásu a dobrotu, je schopen milovat dokonale a s čistotou, pro kterou je stvořeno lidské srdce. Když se bolest nad hříchem nezvrhne v hořké, zoufalé nebo pyšné gesto, protože výčitky svědomí a uznání lidské slabosti přivedou křesťana zpět na cestu ztotožnění se spasitelným Kristovým úsilím a k pocitu hlubší solidarity s ostatními lidmi. Když konečně na sobě křesťan zřetelně zakusí sílu Ducha svatého tak, že ho jeho vlastní poklesky nesrážejí dolů, protože jsou výzvou, aby začal znovu a nadále byl věrným Kristovým vyznavačem na všech křižovatkách této země, přes osobní potíže, kterými v těchto případech obvykle bývají lehké prohřešky, které sotva zakalí duši; a i kdyby to byly těžké hříchy, svátostí smíření, vzbuzením lítosti se člověk opět může smířit s Bohem a být dobrým svědkem jeho milosrdenství.

Taková je tedy ve stručnosti – lze to ostatně sotva vyjádřit lidskými slovy – nádhera víry, nádherný je i život křesťana, nechá-li se vést Duchem svatým. Nemohu tedy zakončit jinak než prosbou z liturgického hymnu ze slavnosti Seslání Ducha svatého, který je ohlasem nepřetržité modlitby celé církve:

Přijď, Tvůrce, Duchu svatý k nám

a navštiv myslí našich chrám,

sestup z nebeské výsosti,

duše nám naplň milostí.

Nauč nás Boha Otce znát

a Syna jeho milovat

a v tebe, Duchu svatý, zas

důvěřovati v každý čas.