Křesťanské povolání

Začíná liturgický rok, introit, vstupní modlitba dnešní neděle, nás vybízí, abychom se zamysleli nad skutečností, která úzce souvisí se začátky našeho křesťanského života: nad povoláním, které jsme dostali: Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách (Žl 25[24],4). Prosíme Pána, aby nás vedl, aby nám ukazoval své cesty, abychom mohli dospět k oné dokonalosti jeho přikázání, kterou je láska (srov. Mt 22,37; Mk 12,30; Lk 10,27).

Když pomyslíte na okolnosti, které provázely vaše rozhodnutí, že se budete snažit vést pravý život z víry, potom budete – jako já – s upřímným přesvědčením a bez falešné pokory Bohu velmi děkovat, poněvadž to nebyla vaše zásluha. Mluvit k Bohu jsme se obvykle naučili v dětství, z úst křesťanských rodičů; později nám učitelé, kolegové a známí mnohokrát pomohli, abychom Ježíše Krista neztratili z očí.

Jednoho dne – nechci zevšeobecňovat, otevíráš Pánu své srdce sám a vyprávíš mu svůj příběh – byl to snad přítel, obyčejný křesťan jako ty, kdo ti dal hlouběji pochopit evangelium, tak nové, a přece tak staré. Ukázal ti možnost, vážně se snažit následovat Krista a stát se apoštolem. Možná, že jsi pak ztratil svůj klid a nevrátil se ti proměněný v pokoj, dokud jsi Bohu svobodně neodpověděl „ano“, neboť ti dal tuto touhu – což je velmi nadpřirozený důvod. Potom přišla radost, ona velká a trvalá radost, která zmizí jen tehdy, když se od Boha odvrátíš.

Nerad mluvím o vyvolených a privilegovaných; ale sám Kristus o nich mluvil a volil si je. Písmo svaté, konkrétně v listě svatého Pavla, říká: Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (Ef 1,4). Vím, že tě to nesvede k pýše a že se kvůli tomu nebudeš považovat za lepšího než jiní lidé. Právě toto vyvolení, kořen povolání, má být základem tvé pokory. Byl někdy postaven pomník štětci nějakého velkého malíře? Sloužil k tomu, aby vytvořil mistrovská díla, ale zásluha patří umělci. My křesťané jsme jen nástroji Stvořitele světa, Vykupitele všech lidí.

Apoštolové byli obyčejní lidé

Posiluje mě, když rozjímám o podobné události, jejíž průběh je krok za krokem vyprávěn na stránkách evangelia: o povolání prvních dvanácti apoštolů. Trochu déle se nad ním zamyslíme a přitom poprosíme tyto svaté Pánovy svědky, abychom dovedli následovat Krista jako oni.

První apoštolové – které tak miluji a uctívám – podle lidských měřítek moc neznamenali. Pokud jde o jejich společenské postavení, byli všichni rybáři, až na Matouše, který měl jistě dobrý výdělek, ale všechno opustil, jakmile ho k tomu Ježíš vyzval. Žili z ruky do úst a pracovali i v noci, aby si vydělali na živobytí.

Společenské postavení je však to poslední. Nebyli ale ani vzdělaní a zvlášť nadaní, aspoň pokud jde o nadpřirozené věci. Ani ty nejjednodušší příklady a přirovnání nechápali, a proto Pána prosili: Vylož nám to podobenství (Mt 13,36). Když je jednou Ježíš varoval před kvasem farizeů, myslili, že je kárá za to, že nenakoupili chleba (srov. Mt 16,5–7).

Byli chudí, nevzdělaní. Nebyli však prostí a jednoduší. Při vší své omezenosti byli ctižádostiví. Často se přeli, kdo z nich bude největší, až Kristus – podle jejich představ – definitivně zřídí na zemi království Izraele. Přeli a rozhorlovali se ve vznešeném okamžiku, kdy se Ježíš při poslední večeři chystal obětovat za lidstvo (srov. Lk 22,24–27).

Měli malou víru. Sám Kristus jim to řekl (srov. Mt 14,31; 16,8; 17,19; 21,21). Viděli, jak Ježíš křísil mrtvé, uzdravoval nejrůznější nemoci, rozmnožoval chléb a ryby, utišil bouři, vyháněl zlé duchy. Jediný svatý Petr, když byl vyvolen za hlavu církve, dovede bez okolků odpovědět: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha (Mt 16,16). Ale tuto víru si vyloží po svém a odváží se Kristu domlouvat, aby se neobětoval za spásu lidí. Ježíš mu odpověděl: Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské (Mt 16,23). Petr – poznamenává svatý Jan Zlatoústý – myslil po lidsku a domníval se, že všechno – umučení a smrt – je pro Krista nedůstojné, zavrženíhodné. Proto ho Ježíš pokáral a řekl: Ne, utrpení není pro mne nedůstojné; ty tak smýšlíš jen proto, že soudíš po lidsku, tělesně.

Vyznamenávali se tito malověrní lidé snad svou láskou ke Kristu? Bezpochyby ho milovali, aspoň slovy. Občas se dali strhnout nadšením: Pojďme i my, ať zemřeme s ním (Jan 11,16). Ale v hodině smrti všichni utekli – až na Jana, který opravdu miloval skutky. Jen on, nejmladší z apoštolů, zůstává pod křížem. Ostatní neměli onu lásku, která je silná jako smrt (srov. Pís 8,6).

To byli učedníci Pánem vyvolení; takové je Kristus vyhledal, tak vystupovali, dokud je nenaplnil Duch svatý, aby se stali sloupy církve (srov. Gal 2,9). Jsou to obyčejní lidé s chybami a slabostmi, se slovy většími než jejich skutky. A přece, Ježíš je volá, aby z nich udělal rybáře lidí (srov. Mt 4,19), spolupracovníky na díle vykoupení, správce Boží milosti.

Podobně tomu bylo i s námi. V naší rodině, mezi našimi přáteli a známými, abych nemluvil o velké scéně světa, by se dalo bez námahy najít tolik lidí, kteří jsou více hodni Kristova povolání: jsou prostší, vzdělanější, vlivnější, významnější, vděčnější, šlechetnější než my.

Když tak o tom přemýšlím, to všechno mě zahanbuje. Ale jsem si také vědom, že naše lidské myšlení nedokáže působení milosti vysvětlit. Bůh si obvykle volí slabé nástroje, aby se jasně ukázalo, že je to jeho dílo. Hlas apoštola Pavla se ještě chvěje, když myslí na své povolání: A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev (1 Kor 15,8–9). Tak píše Šavel z Tarsu, jehož osobnost a význam v průběhu dějin ještě vzrostly.

Bez jakékoli naší zásluhy, jak jsem vám už řekl, neboť s naším povoláním je nerozlučně spojeno poznání naší ubohosti a přesvědčení, že světlo, které osvěcuje duši – víra –, láska, s kterou milujeme – caritas –, a touha, která nás nese – naděje –, jsou ryzí Boží dary. Nebudeme-li tedy růst v pokoře, ztratíme z očí cíl Božího vyvolení; ut essemus sancti (abychom byli svatí), osobní svatost.

Z této pokory můžeme teď pochopit, jak úžasné je toto božské volání. Z pšeničného pole nás vybrala Kristova ruka: Rozsévač vzal pšeničná zrnka do své probodené ruky. Kristova krev je zkropila. Potom hodil Pán zkropenou pšenici do vzduchu, aby tím, že odumře, přinesla život a poté, co byla vložena do země, se rozmnožila v zlaté klasy.

Je čas probudit se ze spánku

Čtení mše svaté nám připomíná, že tuto apoštolskou odpovědnost musíme přijmout s novým duchem, odvahou a bdělostí. Víte, jaký je (nyní) čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla (Řím 13,11–12).

Řeknete mi, že to není lehké. A je to pravda. Nepřátelé člověka, nepřátelé jeho svatosti, se pokoušejí zmařit tento nový život, toto odění se duchem Kristovým. Neznám lepší výčet překážek než výčet svatého Jana: žádost těla, žádost očí a honosný způsob života (1 Jan 2,16).

Žádost těla není jen neuspořádané úsilí smyslů, ani jen sexuální žádostivost, která má být spořádaná a sama o sobě není zlá, protože je lidskou skutečností, která má být posvěcena.

Právě proto nikdy nemluvím o nečistotě, ale o čistotě, neboť všech se týkají Pánova slova: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha (Mt 5,8). Podle Božího povolání mají jedni žít tuto čistotu v manželství, druzí v zřeknutí se této lidské lásky, aby výlučně a celým srdcem odpověděli na Boží lásku. Ani jedni, ani druzí nebudou otroky smyslnosti, ale pány svého těla a svého srdce, aby se obětavě mohli dát druhým.

Když mluvím o ctnosti čistoty, říkám: svatá čistota. Neboť křesťanská čistota, svatá čistota, nemá nic společného s pýchou považující se za čistou, neposkvrněnou. Vychází spíše z vědomí, že naše nohy jsou z hlíny (Dan 2,33), i když nás Boží milost den co den osvobozuje z úkladů nepřítele. Považuji za znetvoření křesťanství, když někteří mluví a kážou skoro výlučně o těchto věcech, a přitom zanedbávají ostatní, pro křesťana i všeobecně pro soužití lidí, důležité ctnosti.

Svatá čistota není ani jediná, ani nejdůležitější křesťanská ctnost, ale je nezbytná při našem každodenním úsilí o svatost: jestliže ji nezachováváme, potom je apoštolská práce nemožná. Čistota je výsledek lásky, s kterou jsme dali Pánu duši a tělo, ducha a smysly. Není popřením, ale radostným přisvědčením.

Řekl jsem, že žádost těla se neomezuje na neuspořádanou smyslnost; její následky jsou pohodlnost, nedostatek vzletu, sklon hledat to, co je lehčí, příjemnější, hledat cestu nejmenšího odporu, ačkoli se to děje za ochabnutí naší věrnosti.

Takové jednání by znamenalo, že se bezpodmínečně podrobujeme vládě onoho jiného zákona, zákona hříchu, před kterým nás varuje svatý Pavel: Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu… Infelix ego homo! Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? (Řím 7,21–24). A poslyšte, co apoštol odpoví: Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána (Řím 7,25). Můžeme a musíme bojovat proti žádostem těla, neboť jsme-li pokorní, nikdy nám nebude chybět Pánova milost.

Druhý nepřítel, o kterém mluví svatý Jan, je žádost očí – obrovská žádostivost dovolující nám oceňovat jen to, co můžeme ohmatat. Očí lpí na pozemských věcech, neschopny objevit nadpřirozeno. Slovo Písma svatého můžeme proto vztáhnout na touhu po pozemských statcích, a kromě toho na onu deformaci, která nás nutí, abychom se na všechno kolem nás – na druhé lidi, na naše životní podmínky a naši dobu – dívali veskrze lidsky.

Oči duše se kalí, rozum sám sebe považuje za schopného vše pochopit, aniž přihlédne k Bohu. Je to jemné pokušení, obratně se odvolávající na důstojnost lidského rozumu, který Bůh, náš Otec, dal člověku, aby jej člověk poznával a svobodně miloval. Je-li lidský rozum zmítán tímto pokušením, považuje se za střed vesmíru; opájí se znovu oním budete jako Bůh (Gn 3,5), pln lásky k sobě se odvrací se od lásky Boží.

Na této cestě můžeme upadnout do rukou třetího nepřítele, tím je superbia vitae (pýcha života). Přitom nejde jen o přechodné myšlenky marnivosti nebo sebelásky: Je to nesmírná nadutost. Neklamme se. Je to nejhorší zlo a původ všech bludných cest. Boj proti pýše musí být vytrvalý. Ne neprávem je psáno, že tato vášeň umírá až den po smrti. Je to zpupnost, která nedovoluje Bohu, aby člověka ospravedlnil, protože u něho Bůh naráží na zeď vlastní spravedlnosti. Je to drzost, která vede člověka k tomu, aby pohrdal druhými lidmi, ovládal je a zneuctíval; neboť za zpupností přichází potupa, u skromných lze však nalézt moudrost (Př 11,2).

Boží milosrdenství

Dnes začíná doba adventní a je dobře, že jsme se zamysleli nad úklady těchto nepřátel našich duší: nad neuspořádanou smyslností a pohodlnou lehkomyslností; nerozvážností rozumu, který se staví proti Pánu; nad nadutou pýchou, která dokáže zpustošit lásku k Bohu a k tvorům. Všechny tyto stavy ducha jsou očividně překážkami a jejich ničivá síla je veliká. Proto nás liturgie nabádá, abychom prosili o Boží milosrdenství: K tobě pozvedám svou duši, Hospodine, můj Bože, v tebe důvěřuji, kéž nejsem zahanben, ať nade mnou nejásají moji nepřátelé (Žl 25[24],1–2), modlili jsme se ve vstupní antifoně. A v antifoně k obětování říkáme: V tebe důvěřuji, kéž nejsem zahanben.

Teď, kdy se blíží doba spásy, se můžeme pozdržet u útěšných slov svatého Pavla: Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne (snad proto), že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil (Tit 3,4–5).

V Písmu svatém budeme všude objevovat Boží milosrdenství a slitování: Země je plná Hospodinovy milosti (Žl 33[32],5), vztahuje se na všechny jeho děti, super omnem carmen (je soucitný ke všem tvorům) (Sir 18,13), obklopuje toho, kdo doufá v Hospodina (Žl 32[31],10), pomáhá nám (srov. Žl 35,7) a jeho milosrdenství trvá na věky (Žl 118[117],2). Když se k nám Bůh obrací jako milující Otec, pamatuje na nás ve svém milosrdenství (srov. Žl 25[24],7) – milosrdenství, které je dobrotivé (Žl 109[108],21), v době tísně jak dešťové mraky v čase sucha (Sir 35,24).

Ježíš shrne tyto dlouhé dějiny Božího milosrdenství a dovrší je: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7). A jindy: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec (Lk 6,36). Vedle mnoha jiných scén z evangelia se nám do srdce vtiskly: milosrdenství vůči cizoložnici, podobenství o marnotratném synu, o ztracené ovci, o věřiteli, kterému je odpuštěn dluh, vzkříšení syna vdovy z Naimu (Lk 7,11–17). Kolik důvodů spravedlnosti by mohlo být uvedeno k vysvětlení tohoto velkého zázraku! Zemřel jediný syn této vdovy, chudé vdovy, který dával smysl jejímu životu a mohl jí být oporou ve stáří. Ale Kristus nedělá zázrak kvůli spravedlnosti. Dělá jej ze soucitu, protože ho dojalo lidské utrpení.

Jakou jistotu nám musí vlít tato Pánova účast! Bude-li si mně stěžovat, vyslyším ho, neboť jsem soucitný (Ex 22,26). Je to pozvání, slib, který Pán nenechá nenaplněný. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci (Žid 4,16). Nepřátelé našeho posvěcení nic nepořídí, neboť nás ochraňuje Pánovo milosrdenství. A když padneme svou vinou a slabostí, Pán nás zachrání a napřímí. Naučil ses vyhýbat se nedbalosti, vzdalovat od sebe pýchu, získávat zbožnost, nedovolils, aby tě zajaly lidské zájmy, nedals přednost pomíjejícím věcem před věčnými. Ale protože lidská slabost nemůže udržet pevný krok v kluzkém světě, ukázal ti dobrý lékař také prostředek proti zmatku a milosrdný soudce ti neodepřel naději na odpuštění.

Odpověď člověka

V tomto ovzduší Božího milosrdenství se rozvíjí křesťanův život. V něm křesťan bojuje o to, aby se choval jako pravý syn svého Otce. Jaké má hlavní prostředky k upevnění svého povolání? Dnes bych tě chtěl upozornit na dva, které jsou živými osami našeho křesťanského jednání: je to duchovní život a vzdělávání se v učení církve, prohlubování znalosti víry.

Nejdříve duchovní život. Jak málo lidí to dnes chápe! Když slyší o duchovním životě, myslí na přítmí kostela, ne-li přímo na zatuchlé prostředí některých sakristií. Už víc než čtvrt století opakuji, že to není duchovní život. Jde mi o duchovní život řadových křesťanů, které obvykle potkáváme na ulici nebo v přírodě a kteří mají po celý den na ulici, při práci, v rodině a ve volném čase před očima Krista. Je to něco jiného než život neustálé modlitby? Nepocítil jsi potřebu být člověkem modlitby, stýkajícím se s Bohem, který tě dokáže „zbožštit“? To je křesťanská víra a tak ji vždy chápali lidé modlitby. Tento člověk – píše Klement z Alexandrie – se stane bohem, protože chce totéž co Bůh.

Ze začátku tě to bude něco stát; člověk se musí namáhat, aby se obrátil k Pánu a děkoval mu za jeho hmatatelnou otcovskou péči. Ponenáhlu budeš cítit Boží lásku – i když vlastně nejde o city – jako pevnou ruku, která se zmocňuje tvé duše. To nás sleduje Kristus s láskou: Hle, stojím u dveří a klepu (Zj 3,20). Jak to vypadá s tvým životem modlitby? Necítíš během dne přání mluvit s Kristem déle? Neříkáš mu: Budu ti o tom vyprávět později, budu s tebou o tom mluvit později?

Ve chvílích, které jsou zvlášť věnovány tomuto rozhovoru s Bohem, se vyleje srdce, posílí se vůle, lidský rozum pomocí Boží milosti nahlédne nadpřirozené i lidské skutečnosti. Výsledkem budou konkrétní a praktická předsevzetí: zlepším své chování, ke všem lidem budu přistupovat s láskou, s houževnatostí dobrého sportovce se pustím do tohoto křesťanského boje lásky a míru.

Modlitba se mi tak stane jakoby tlukotem srdce, tepem. Bez této přítomnosti Boha není možný žádný kontemplativní život; a bez kontemplativního života je práce pro Krista málo účinná, neboť nadarmo se namáhají stavitelé, když dům nestaví Bůh (srov. Žl 127[126],1).

Síla umrtvování

Chce-li se řadový křesťan posvětit, nemusí být řeholníkem a nemusí se odvracet od světa, neboť svět je místo, kde se setkává s Bohem – není třeba žádné vnější znamení, žádný hábit. Jeho poznávací znamení jsou vnitřní: ustavičná přítomnost Boha a duch umrtvování. Obojí je vlastně jedna věc, neboť umrtvování není nic jiného než modlitba smyslů.

Křesťanské povolání je povolání k oběti, k pokání, ke smíru. Musíme přinášet zadostiučinění za své hříchy – jak často jsme asi odvrátili tvář, abychom neviděli Boha! – a za všechny hříchy lidí. Musíme následovat Krista zblízka: Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, Kristovo odříkání, jeho ponížení na kříži, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle (2 Kor 4,10). Naše cesta je cesta obětování a v tomto sebezáporu najdeme gaudium cum pace, radost a pokoj.

Nedívejme se na svět se smutnou tváří. Pisatelé životů svatých, kteří chtěli u Božích služebníků od prvního výdechu za každou cenu objevovat zázračné věci, prokázali katechezi, jistě neúmyslně, špatnou službu. O mnoha svatých se říká, že jako děti nikdy neplakali nebo se umrtvovali tak, že se v pátek nenechali kojit… Ty i já jsme při narození pořádně plakali, sáli z matčina prsu a nestarali se o postní dobu nebo kvatembrové dny…

Teď jsme se s pomocí Boží naučili vidět ve zdánlivé jednotvárnosti všedního dne dobu pravého pokání, spatium vere poenitentiae. A v tomto okamžiku jsme udělali předsevzetí o emendatio vitae, o polepšení svého života. Je to cesta k připravení se na milost a vnuknutí Ducha svatého v duši. A opakuji – s touto milostí přichází gaudium cum pace: dostaví se radost, pokoj a vytrvalost na naší cestě.

Umrtvování je solí našeho života. A to umrtvování je nejlepší, které – v nepatrných maličkostech po celý den – potírá žádost těla, žádost očí a pýchu života, ale pomáhá nám, abychom byli citlivější, vnímavější, otevřenější pro všechny ostatní. Nemáš ducha pravého umrtvování, jsi-li přecitlivělý, hledíš-li jen na svá sobecká přání, využíváš-li druhé, nedokážeš-li se zříci zbytečných věcí, a někdy i nutných, jsi-li smutný jen proto, že to nebo ono nejde podle tvých představ. Pravého ducha umrtvení budeš mít jen tehdy, když pochopíš, že se máš stát všem vším, abys zachránil aspoň některé (srov. 1 Kor 9,22).

Víra a rozum

Život modlitby a pokání i vědomí, že jsme Božími dětmi, z nás udělá hluboce zbožné křesťany, kteří jsou před Bohem jako malé děti. Zbožnost je ctnost dětí vůči jejich rodičům, a aby se dítě mohlo svěřit do náruče svého otce, musí být malé, potřebné. Často jsem rozjímal o tomto životě duchovního dětství, který je spojený se statečností, neboť vyžaduje silnou vůli, vyváženou zralost, pevný a otevřený charakter.

Být zbožný jako dítě; ale ne nevědoucí, neboť každý se musí věnovat podle svých schopností vážnému, vědeckému studiu víry; to všechno je teologie. Tedy: zbožnost dětí a bezpečná nauka teologů.

Touhu získat tyto teologické vědomosti – spolehlivou a pevnou křesťanskou nauku – působí především přání seznámit se s Bohem a zamilovat si ho. Současně to však přivádí věřící duše k tomu, aby hlouběji poznaly tento svět, který je dílem Stvořitele. Mnozí se znovu jednotvárně pokoušejí oživit domnělou neslučitelnost víry a vědy, Božího zjevení a lidského rozumu. K zdánlivé neslučitelnosti může dojít jenom tehdy, když nepochopíme skutečné cíle tohoto problému.

Jestliže svět pochází z Božích rukou, jestliže Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a své podoby (srov. Gn 1,26) a jestliže mu dal jiskru svého světla, potom musí práce rozumu – i když může být velmi namáhavá – najít božský smysl, který mají samozřejmě všechny věci; a ve světle víry poznáme také jejich nadpřirozený smysl, který mají pro naše povýšení do řádu milosti. Nemusíme mít z vědy žádný strach, neboť každá skutečná vědecká práce usiluje o pravdu. A Kristus řekl: Ego sum veritas (Jan 14,6). Já jsem pravda.

Křesťan musí mít hlad po vědění. Neboť všechno – od péče o nejabstraktnější vědy až k řemeslnickým dovednostem – může a musí vést k Bohu. Neboť neexistuje lidská činnost, která by nemohla být posvěcována a sama by nebyla podnětem k našemu posvěcení a ke spolupráci s Bohem při posvěcování našich bližních. Světlo Kristova učedníka nesmí zůstat dole v údolí, ale musí svítit na vrcholu hory, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích (Mt 5,16).

Kdo takto pracuje, modlí se. Kdo takto studuje, modlí se. Kdo takto bádá, modlí se. Neustále docházíme ke stejnému závěru: všechno je modlitba, všechno nás může a musí vést k Bohu, ke stálému kontaktu s ním – od rána do večera. Každá poctivá práce může být modlitbou; a každá práce, která je modlitbou, je také apoštolátem. V naplno prožívaném a zároveň obyčejném životě tak duše sílí.

Naděje adventu

Na tuto první neděli adventní, teď, kdy začínáme počítat dny, dělící nás ještě od Spasitelova narození, bych nechtěl říci nic víc. Uvažovali jsme o křesťanském povolání: jak v nás Pán vložil svou důvěru, abychom vedli lidi ke svatosti, přiváděli je blíž k němu, začleňovali je do církve, šířili ve všech srdcích Boží království. Pán chce, abychom byli oddaní, věrní, citliví, plní lásky. Chce, abychom byli svatí, celí jeho.

Na jedné straně pýcha, smyslnost, omrzelost, sobectví; na straně druhé láska, oddanost, milosrdenství, pokora, oběť, radost. Musíš si vybrat. Jsi povolán k životu víry, naděje a lásky. Nesmíš mířit nízko a setrvávat v nenáročné lhostejnosti.

Viděl jsem jednou orla uzavřeného v železné kleci, špinavého, napůl oškubaného. Ve spárech držel kus zdechliny. Musel jsem myslet na to, co by se stalo, kdybych ztratil povolání, které jsem dostal od Boha. Bylo mi toho osamělého a uvězněného orla líto, neboť byl zrozený k tomu, aby vzlétl do výše a hleděl k slunci. My můžeme vystoupit až k pokorným výšinám Boží lásky a služby všem lidem. Ale zato nesmí být v duši žádný temný koutek, do kterého by nemohlo padnout sluneční světlo Krista. Pryč se všemi starostmi, které nás od něho dělí: Kristus ve tvém rozumu, Kristus na tvých rtech, Kristus ve tvém srdci, Kristus ve tvých skutcích. Celý tvůj život – tvé srdce a tvé skutky, tvůj rozum a tvá slova – naplněný Bohem.

Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení (Lk 21,28), slyšeli jsme v evangeliu. Adventní doba je doba naděje. Ale panorama našeho křesťanského povolání, opravdovost života, kterým jako červená nit prochází přítomnost Boha, našeho Otce, může a musí být každodenní skutečností.

Pros o to se mnou Pannu Marii a představuj si, jak asi trávila tyto měsíce v očekávání Syna, který se měl narodit, a Panna Maria se přičiní, aby se z tebe stal alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, sám Kristus.