Josemaría Escrivá Obras
83

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1). Tato slova svatého Jana čtenáři jeho evangelia oznamují, že se v tento den stane něco velkého. Podobně uvádí ve své zprávě svatý Lukáš: Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět (22,15). Začněme tím, že už teď budeme prosit Ducha svatého, aby nám pomohl pochopit každé slovo a každý pohyb Ježíše Krista: protože chceme žít nadpřirozeně, protože nám Pán oznámil, že se chce dát za pokrm našim duším, a protože poznáváme, že jedině on má slova věčného života (Jan 6,68).

Ve víře vyznáváme s Šimonem Petrem: My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží (69. verš). A právě tato víra, jestliže ji spojíme se zbožností, nám dovolí napodobit v tomto rozhodném okamžiku odvahu svatého Jana: přiblížit se k Ježíši a opřít hlavu o Mistrovu hruď (srov. Jan 13,25), o hruď Mistra, který miluje své učedníky horoucí láskou, a – jak jsme právě slyšeli – bude je milovat až do konce.

Každý pokus třeba jen přibližně vyložit tajemství Zeleného čtvrtka prozrazuje naši neschopnost. Ale není zase tak těžké vytušit, co cítilo Ježíšovo srdce v onen večer, poslední večer, který prožil s apoštoly před svou obětí na Kalvárii.

Připomeňte si lidskou zkušenost, například loučení dvou lidí, kteří se milují. Chtěli by být navždy spolu, ale povinnost, nějaká povinnost je nutí, aby se od sebe vzdálili. Nejraději by se nikdy neodloučili, ale není to v jejich moci. Protože lidská láska, i ta největší, naráží na hranice, musí si zde pomoci znamením, třeba fotografií, na kterou napíší tak ohnivé věnování, až máme dojem, že papír musí shořet. Více nemohou udělat, neboť moc lidí nesahá tak daleko jako jejich láska.

Ale to, co nemůžeme my, může Pán. Ježíš Kristus, dokonalý Bůh a dokonalý člověk, nám nezanechává znamení, ale skutečnost. Zůstává zde on sám. Odejde k Otci, a přece bude u lidí. Dává nám nejen dar, kterým bychom si na něj zachovali živou vzpomínku, například obraz, jehož obrysy během času vyblednou, nebo podobenku, která zežloutne a připadá těm, kteří nebyli při tom, bezvýznamná. On sám je zde skutečně přítomen pod způsobami chleba a vína: přítomen se svým tělem, se svou krví, se svou duší, se svým božstvím.


84

Radost Zeleného čtvrtka

Snadno pochopíme, proč křesťané ve všech dobách chválili svatou hostii. Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství, chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství, zrozen z lůna panenského, prolil král všech království. S úctou se chceme klanět skrytému Bohu. Je to Ježíš Kristus, který se narodil z Panny Marie, tentýž Kristus, z jehož probodeného boku vytryskla krev a voda.

Je to posvátná hostina, ve které přijímáme Krista. Koná se památka jeho umučení, mysl se naplňuje milostí a dostává závdavek budoucí slávy. Církevní liturgie v krátkých slokách shrnuje vrcholné okamžiky tohoto příběhu o planoucí lásce, kterou nám dává Pán.

Bůh naší víry nežije ve vytržení, neshlíží nezúčastněně na náš osud, bídu a nouzi. Je to Otec, který tak miluje své děti, že posílá na svět Slovo, druhou osobu Nejsvětější Trojice, aby se toto Slovo stalo tělem, zemřelo za nás a vykoupilo nás. Je to tentýž milující Otec, který nás teď jemně přitahuje k sobě působením Ducha svatého, přebývajícího v našich srdcích.

Radost Zeleného čtvrtka má kořeny zde: v poznání, že se Stvořitel v přebohaté lásce sklání ke svým tvorům. Jako by tolik důkazů jeho milosrdenství nestačilo, ustanovuje náš Pán Ježíš Kristus eucharistii, abychom mohli být stále blízko u něho, a – pokud zde můžeme vůbec něco pochopit – protože ho žene láska, které nic neschází, k tomu, aby nebyl bez nás. Trojice se zcela sklání v lásce k člověku, který je povznesený na rovinu milosti, stvořený podle jejího obrazu a podoby (srov. Gn 1,26); vysvobodila člověka z hříchu – z hříchu Adamova, který přešel na celé lidské pokolení, a z osobních hříchů každého jedince – a touží po tom, aby přebývala v naší duši: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23).


85

Eucharistie a tajemství Boží Trojice

Tento trojičný proud lásky k lidem stále vznešeně pokračuje v eucharistii. V katechismu jsme se všichni před lety učili, že eucharistie může být považována za oběť a svátost a že tuto svátost máme jako přijímání a jako poklad na oltáři: ve svatostánku. Tomuto eucharistickému tajemství, Tělu Krista, Corpus Christi, přítomnému ve všech svatostáncích světa, věnuje církev zvláštní svátek. Dnes na Zelený čtvrtek zaměříme svou pozornost na posvátnou eucharistii, na oběť a pokrm ve mši svaté a ve svatém přijímání.

Mluvil jsem o trojičném proudu lásky k lidem. Kde jinde se silněji uplatní než ve mši svaté? Při mešní oběti působí celá Trojice. Proto se mi líbí závěr mešní modlitby: Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna – obracíme se k Otci –, který s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Ve mši svaté se modlitba stále obrací k Otci. Kněz je zástupcem věčného kněze Ježíše Krista, který je zároveň obětí. A působení Ducha svatého ve mši svaté není méně tajemné ani méně jisté. Silou Ducha svatého, píše svatý Jan Damašský, se proměňuje chléb v Kristovo tělo.

Toto působení Ducha svatého jasně ukáží slova, kterými kněz svolává Boží požehnání na obětní dary: Přijď, Posvětiteli, všemohoucí, věčný Bože, požehnej tuto oběť, připravenou tvému svatému jménu, dokonalou oběť, která přinese povinnou úctu nejsvětějšímu jménu Boha. Vyprošujeme si posvěcení, které působí Utěšitel a posílá nám je Otec a Syn. Právě tak vyznáváme činnou účast Ducha svatého při oběti krátkou modlitbou před svatým přijímáním: Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, jenž jsi z vůle Otcovy spolupůsobením Ducha svatého svou smrtí svět oživil.


86

Při mešní oběti je přítomná celá Boží Trojice. Z vůle Otce a za spolupráce Ducha svatého se Syn dává jako výkupná oběť. Naučme se stýkat se s Nejsvětější Trojicí, s trojjediným Bohem – třemi božskými osobami jedné podstaty, lásky, účinného posvěcujícího působení.

Hned po mytí rukou (lavabo) se kněz modlí: Přijmi, Svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho. A na konci mše svaté je další modlitba vroucí oddanosti vůči trojjedinému Bohu: Placeat tibi, Sancta Trinitas, obsequium servitutis meae... Svatá Trojice, nechť se ti líbí výkon služebnosti mé; a dej, aby oběť, kterou jsem já nehodný před zraky velebnosti tvé přinesl, tobě byla příjemná, mně pak a všem, za které jsem ji přinesl, aby pro tvé milosrdenství byla na odpuštění.

Mše svatá – tvrdím – je konání božské, trinitární, ne lidské. Sloužící kněz se podřizuje Pánovu úmyslu tím, že mu propůjčuje své tělo a svůj hlas; ale nejedná ve vlastním jménu, ale in persona et in nomine Christi, v osobě a ve jménu Krista.

Z lásky Trojice k lidem plynou z Kristovy přítomnosti v eucharistii pro církev i pro lidstvo všechny milosti. To je oběť, kterou předpověděl Malachiáš: Neboť od východu slunce až na západ je veliké moje jméno mezi pohany a na každém místě se obětuje a přináší mému jménu oběť čistá (1,11). Je to oběť Krista, která je přinášena Otci ve spolupráci s Duchem svatým: nekonečně hodnotná oběť, která v nás zvěčňuje ono vykoupení, jež oběti Starého zákona nemohly přinést.


87

Mše svatá v životě křesťana

Mše svatá nás tak vede k základnímu tajemství víry, neboť je to dar Boží Trojice církvi. Víme, že je středem a kořenem duchovního života křesťana. Do ní ústí všechny ostatní svátosti. Mše svatá nás přivádí k plnosti života milosti, který do nás byl vložen křtem a který roste a sílí biřmováním. Když se účastníme eucharistie, píše svatý Cyril Jeruzalémský, Duch svatý nás duchovně zbožšťuje, dělá nás nejen rovnými Kristu jako při křtu, ale zcela nás připodobňuje Kristu, protože nám dává podíl na jeho plnosti.

Vylití Ducha svatého nás připodobňuje Kristu a vede k poznání, že jsme Božími dětmi. Utěšitel, který je láska, nás učí, abychom celý svůj život založili na této ctnosti; na consummati in unum (Jan 17,23), na dokonalé jednotě, a jsme-li sjednoceni s Kristem, můžeme být mezi lidmi tím, co je podle svatého Augustina eucharistie: znamení jednoty, pouto lásky.

Neprozrazuji nic nového, když řeknu, že někteří křesťané mají velmi žalostné představy o mši svaté; pro mnohé je to vnější obřad, mnohdy jen společenská konvence. Neboť naše srdce je tak ubohé, že je mu i ten největší Boží dar schopen zevšednět. Ve mši svaté, v této mši svaté, kterou slavíme – opakuji – zvláštním způsobem působí Nejsvětější Trojice. Na takovou lásku můžeme odpovědět jen úplnou oddaností těla i duše. Slyšíme Boha, mluvíme s ním, vidíme ho, zakoušíme ho. A když nestačí slova, pak zpíváme a svými ústy – Pange, lingua – před celým lidstvem chválíme veliké Pánovy skutky.


88

Prožívat mši svatou znamená neustále setrvávat v modlitbě; být přesvědčen, že se každý z nás osobně setkává s Bohem – klaníme se mu, chválíme ho, prosíme ho, děkujeme mu, usmiřujeme své hříchy a cítíme, že v Kristu jsme spojeni se všemi křesťany.

Snad jsme se už někdy ptali, jak se máme Bohu odvděčit za tolik lásky; snad cítíme i touhu po přesném a jasném návodu na křesťanský život. Řešení je prosté a dosažitelné pro všechny věřící: s láskou prožívat mši svatou, ve mši svaté se učit setkávat se s Bohem, neboť v této oběti je obsaženo všechno, co od nás Pán chce.

Teď bych vám chtěl ještě připomenout to, co jste často pozorovali: průběh liturgických obřadů. Jestliže je budeme sledovat krok za krokem, dost možná, že Pán každému z nás ukáže, v čem se musíme polepšit, jaké chyby musíme odstranit, co máme dělat, abychom se chovali jako bratři všech lidí.

Kněz se obrací k oltáři, k Bohu, který obveseluje mladost mou! Mše svatá začíná výzvou k radosti, neboť je zde přítomen Bůh. Tato radost se projevuje úctou a láskou při políbení obětního stolu – symbolu Krista a připomínky svatých: malé, ale posvěcené místo, protože zde se koná svátost, která má nekonečnou účinnost.

Confiteor (úkon kajícnosti) nás upozorňuje na naši nehodnost; není to abstraktní, nýbrž konkrétní připomínka našich hříchů a chyb. Proto opakujeme: Kyrie eleison, Christe, eleison, Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se. Kdyby bylo odpuštění, které potřebujeme, závislé na našich zásluhách, naši duši by teď naplnil zármutek a hořkost. Ale pro Boží dobrotu dostáváme odpuštění na základě milosrdenství Boha, a tak jej hned potom chválíme: Gloria! – neboť ty jediný jsi svatý; ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem ve slávě Boha Otce.


89

Teď posloucháme slova Písma, čtení a evangelium, která jsou světlem Ducha svatého, jenž k nám mluví v lidských slovech, aby náš rozum poznával a uvažoval, naše vůle se upevňovala a naše konání dařilo. Neboť jsme jeden lid, který vyznává jednu víru, jedno Krédo, lid, shromážděný v jednotě Otce, Syna a Ducha svatého.

Potom přichází obětování chleba a vína, darů lidí. Není to mnoho, ale provází je modlitba: S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí. Opět si připomeneme svou bídu a touhu, aby všechno, co jsme Pánu přinesli, bylo ryzí a čisté. Umyji své ruce, mám v úctě důstojnost tvého domu.

Už před lavabem, umýváním rukou, jsme vzývali Ducha svatého a prosili, aby požehnal oběť, která bude přinesena jeho svatému jménu. Hned nato se obracíme k Boží Trojici – Suscipe, Sancta Trinitas –, aby přijala naše obětní dary, které jsme přinesli na památku života, umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Krista, ke cti Marie vždy Panny a ke cti všech svatých.

Potom se kněz modlí Orate, fratres, modlete se, bratři a sestry, aby tato oběť prospěla všem ke spáse, neboť je to má i vaše oběť, oběť celé církve. Modlete se, bratři, i když se vás sešlo jen málo, ano i kdyby byl viditelně přítomen jen jeden křesťan, ano, i tehdy, kdyby byl kněz sám; neboť každá mše svatá je oběť za všechny, vykoupení všech kmenů a jazyků, všech lidí a národů (srov. Zj 5,9).

Skrze společenství svatých se dostává všem křesťanům z každé mše svaté milost, bez ohledu na to, zda je slavena v přítomnosti tisíců nebo zda při ní knězi přisluhuje jen dítě, a k tomu ještě roztržité. Nebe a země se spojují a spolu s anděly zpívají Sanctus, Sanctus, Sanctus... (Svatý, Svatý, Svatý).

Má chvála a velebení se spojuje s anděly, není mi to zatěžko, neboť vím, že stojí kolem mne a klaní se Trojici, když slavím mši svatou. Také vím, že pro své důvěrné spojení s Nejsvětější Trojicí a proto, že je Matkou Krista, jeho těla a krve – Matkou Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka –, zde určitým způsobem spolupůsobí Panna Maria. Počala Ježíše Krista bez přispění muže, jedině mocí Ducha svatého, a dala mu krev, onu krev, kterou obětoval na Golgotě a při mši svaté jako výkupnou oběť.


90

Eucharistickou modlitbu začínáme s dětinskou důvěrou, neboť Boha nazýváme naším Otcem. Říkáme mu clementissime Pater – nejdobrotivější Otče. Prosíme ho za církev a za všechny, kdo ji tvoří, za papeže, za svou rodinu, za své přátele a známé. Katolický křesťan zde s všeobjímajícím srdcem prosí za celý svět, neboť z naší horlivosti nesmí být nic vyloučeno. Aby naše prosby byly vyslyšeny, pamatujeme na společenství se slavnou a vždy panenskou Boží Matkou Marií a s hrstkou lidí, kteří jako první Krista následovali a pro něho zemřeli.

Quam oblationem... Blížíme se teď k okamžiku proměnění. Ve mši svaté jedná skrze kněze opět Kristus: Toto je moje tělo. Toto je kalich mé krve. – Ježíš je mezi námi. Při přepodstatnění se obnovuje bezmezná pošetilost Boží lásky. Až dnes tento okamžik přijde, pokusme se, každý z nás, říci ve svém srdci Pánu, že nás od něho nesmí nic odloučit, že jeho bezbranné obětování se pod křehkými způsobami chleba a vína z nás udělalo dobrovolné otroky: Praesta meae menti de te vivere, et te illi semper dulce sapere, dej mé duši stále z tebe žít, v tobě Boží lásku rozjímat a ctít.

A znovu jsou tu prosby – neboť my lidé jsme skoro vždy ochotni prosit: za své zemřelé bratry, za sebe samy. Sem můžeme vložit všechny své nevěrnosti a své ubohosti, těžké břemeno, neboť on je chce nést pro nás a s námi. Eucharistická modlitba nakonec znovu oslavuje Nejsvětější Trojici: per Ipsum, et cum Ipso et in Ipso (skrze něho a s ním a v něm) – skrze Krista, s Kristem a v Kristu, naší lásce, patří tobě, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého všechna čest a sláva po všechny věky věků.


91

Ježíš je cesta, prostředník; v něm máme všechno, bez něho nemáme nic. V Kristu a Kristem poučeni se odvažujeme říkat Všemohoucímu, Otče náš. On, který učinil nebe i zemi, je tento milující Otec, který čeká, že se k němu budeme neustále vracet jako marnotratný syn.

Ecce Agnus Dei... Domine, non sum dignus... (Hle, Beránek Boží... Pane, nejsem hoden...). Brzy přijmeme Pána. K důstojnému přijetí velmi váženého člověka patří světlo, hudba, sváteční oblek; když máme přijmout do svého srdce Krista, musíme se připravit mnohem víc. Přemýšleli jsme už někdy o tom, jak bychom se chovali, kdybychom měli Krista ve svém životě přijmout jen jednou?

Za mého dětství nebyla ještě rozšířena praxe častého svatého přijímání. Velmi dobře si pamatuji, jak pečlivě jsme se na ně tělem i duší připravovali. Vzali jsme si nejlepší šaty, zvlášť dobře jsme se umyli a učesali, dokonce jsme se i trochu navoněli... Byly to pozornosti lidí, kteří dovedou milovat a splácet lásku láskou.

S Kristem v duši dokončíme mši svatou. Požehnání Otce, Syna a Ducha svatého nás bude provázet po celý den, při našem obyčejném všedním úkolu: posvětit všechnu ušlechtilou lidskou činnost.

Účastí na mši svaté se naučíte, jak se setkávat s každou jednotlivou božskou osobou: S Otcem, který zplodil Syna, se Synem, který byl zplozen z Otce, s Duchem svatým, který od obou vychází. Ať se obracíme na kteroukoli ze tří osob, vždy se obracíme na jednoho jediného Boha; a když se obracíme na všechny v Trojici, obracíme se na jediného a pravého Boha. Milujte mši svatou, mé děti, milujte mši svatou. Choďte s velkou touhou ke svatému přijímání, i když jste vnitřně chladní, i když vám váš cit nic neříká. Přijímejte s vírou, s nadějí, s ohnivou láskou.


92

Stýkat se s Ježíšem Kristem

Nemiluje Krista ten, kdo nemiluje mši svatou, kdo se nesnaží slavit ji usebraně, pozorně, zbožně a s láskou. Láska působí, že ti, kdo milují, jsou citliví a ohleduplní, projevují si malé pozornosti, které často ani nelze postřehnout, ale vždy svědčí o milujícím srdci. Podobně máme prožívat mši svatou. Mám proto podezření, že ti, kdo si přejí, aby mše svatá byla krátká a rychlá, prozrazují tímto svým málo elegantním postojem, že dosud nepochopili význam této posvátné oběti.

Láska ke Kristu, který se za nás obětuje, nás pudí, abychom několik minut po skončení mše svaté věnovali osobnímu a důvěrnému díkuvzdání, které je v mlčení srdce prodloužením onoho předchozího díkuvzdání, jímž je eucharistie. Jak se však na Ježíše obrátíme, jak ho oslovíme, jak se k němu zachováme?

Křesťanský život neběží podle vyjetých kolejí, neboť Duch svatý neřídí lidi kolektivně, ale každému jednotlivci dává takové úmysly, vnuknutí a hnutí, která mu pomohou vidět a uskutečňovat Boží vůli. Myslím však, že při díkuvzdání po mši svaté může být často jádrem našeho rozhovoru s Kristem myšlenka, že Pán je pro nás králem, lékařem, učitelem a přítelem.


93

Je Králem a chce panovat v našich srdcích, v srdcích Božích dětí. Ale nepředstavujme si panování lidské, jako by nás chtěl Kristus ovládat nebo se nám vnucovat, neboť nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28).

Jeho vláda je pokoj, radost, spravedlnost. Kristus, náš Král, od nás neočekává plané úvahy, ale činy, neboť ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce (Mt 7,21).

Kristus je Lékař a léčí naše sobectví, když dovolíme, aby jeho milost pronikla do hlubin naší duše. Ježíš nás upozornil, že nejhorší nemoc je pokrytectví, ona pýcha, která nás vede k tomu, abychom zatajovali své hříchy. U lékaře je nezbytná naprostá upřímnost; je třeba plně odhalit pravdu a říci: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li – a ty vždycky chceš –, můžeš mě očistit. Znáš mé nedostatky; cítím tyto a tyto příznaky, trpím těmi a těmi slabostmi; ukážeme mu prostě své vředy a také hnis, objeví-li se. Pane, tys přece uzdravil mnoho duší! Dej, když tě mám v srdci nebo když se ti klaním ve svatostánku, ať v tobě uznávám božského Lékaře.

Ježíš je Učitel oné vědy, kterou ovládá jen on; vědy bezmezné lásky k Bohu a v Bohu ke všem lidem. V Kristově škole se naučíme, že náš život nám nepatří. Kristus dal svůj život za všechny lidi, a jestliže ho budeme následovat, pochopíme, že si nesmíme život ponechat sobecky pro sebe nebo se vyhýbat nouzi druhých. Náš život patří Bohu a musíme ho dát do jeho služby tím, že se budeme velkoryse starat o lidi a slovem i příkladem jim ukazovat význam křesťanské nauky.

Ježíš očekává, že se budeme upřímně snažit osvojit si tuto vědu, takže nám bude moci říci: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije (Jan 7,37). A my mu odpovíme: Nauč nás zapomínat na sebe a myslit na tebe a na všechny lidi. Tak nám Pán svou milostí přispěje podobně jako tehdy, kdy jsme se jako malé děti učili psát: Vzpomínáte si ještě, jak nám učitel vedl ruku? A stále více se budeme těšit z toho, že můžeme šířit svou víru, tento Boží dar; šířit ji jednoznačně křesťanským životem, z kterého mohou všichni lidé poznat velké Boží skutky.

Kristus je Přítel. Pravý přítel. Vos autem dixi amicos (Jan 15,15), nazval jsem vás přáteli, říká. Nazývá nás přáteli; učinil první krok – první nás miloval. Přesto se nám svou láskou nevnucuje; nabízí nám ji a své přátelství jasně dokazuje: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13). Byl přítelem Lazara, plakal pro něho, když viděl, že je mrtvý, a vzkřísil ho. Když vidí, že jsme chladní a rozmrzelí nebo že náš vnitřní život skomírá, potom jeho pláč bude pro nás životem: Pravím ti, příteli, vstaň – a choď (srov. Jan 11,43; Lk 5,24), zanech tohoto života, neboť to není život.


94

Čas našeho rozjímání na Zelený čtvrtek se chýlí ke konci. Jestliže nám Pán pomohl – a on je ochoten vždy, stačí jen otevřít mu své srdce –, pocítíme, že nás to žene, abychom mu odpověděli tím nejdůležitějším – láskou. Potom dokážeme tuto lásku sdělovat životem služby lidem. Dal jsem vám příklad (Jan 13,15), řekl Ježíš v kruhu svých učedníků, když jim při poslední večeři umyl nohy. Vypuďme ze svého srdce pýchu, ctižádostivost a panovačnost a zavládne v nás pokoj a radost, pramenící z naší osobní oběti.

Obraťme se nakonec jako děti s důvěrou k Marii, Boží a naší Matce. Promiňte, že uvedu ještě jednu vzpomínku z dětství. Je to obraz, který byl v mé vlasti velmi rozšířený, když nás svatý papež Pius X. vybízel k častějšímu svatému přijímání: Zachycoval Marii klanící se Nejsvětější svátosti. Dnes jako tehdy a jako vždy nás Panna Maria učí stýkat se s Ježíšem, poznávat ho a setkávat se s ním v různých každodenních okolnostech – zvlášť však při onom vrcholném okamžiku mše svaté, kdy se spojuje čas a věčnost. Ježíš, věčný kněz, přitahuje všechno k sobě, aby to divino afflante Spiritu, v dechu Ducha svatého, přenesl před tvář Boha Otce.


Předchozí Další