Josemaría Escrivá Obras
73

Jako každý křesťanský svátek, tak také dnešní den je zvláštním způsobem svátkem pokoje. S prastarou symbolikou nám palmové ratolesti připomínají onu scénu z 1. knihy Mojžíšovy: Noe čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. Vrátila se k němu večer – a hle, v zobáku měla čerstvý list olivy. Z toho Noe poznal, že už je na zemi málo vody (8,10–11). A také si připomínáme, že byla uzavřena smlouva mezi Bohem a jeho lidem v Kristu, neboť on je náš pokoj (Ef 2,14). V liturgii naší svaté katolické církve se podivuhodně prolíná nové se starým; a tak dnes s velkou radostí čteme: Vítaly ho jeruzalémské děti. Mávaly ratolestmi a volaly vstříc vítězi nad smrtí: Hosana na výsostech.

V naší duši se tato chvála spojuje s jásavým voláním při Kristově narození v Betlémě. Svatý Lukáš vypráví: Jak se ubíral dál, prostírali mu na cestu své pláště. Když se už blížil ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny zázraky, které viděli na vlastní oči, a provolávali: „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ (19,36–38).

Pokoj na zemi

Pax in coelo, pokoj na nebi. Ale nezapomeňme na svět. Proč není na zemi pokoj? Vskutku, nevládne pravý pokoj, jen pokoj zdánlivý, rovnováha strachu, nestálé kompromisy. Pokoj není ani v církvi. Je poznamenaná napětími, která hrozí roztrhnout neposkvrněné roucho Kristovy nevěsty. Právě tak není pokoj v mnoha srdcích, která se marně snaží přehlušit neklid v duši neustálou činností, laciným požitkem z věcí, které nenasytí, protože vždy zanechají smutnou a hořkou pachuť.

Svatý Augustin píše: Palmové ratolesti znamenají úctu, protože jsou znamením vítězství. Pán byl blízko vítězství, když umíral na kříži. Ve znamení kříže přemohl ďábla, knížete smrti. Kristus je náš pokoj, protože zvítězil. A zvítězil, protože neúprosně bojoval proti každé zlobě v lidském srdci.

Kristus, náš pokoj, je také cesta (srov. Jan 14,6). Chceme-li pokoj, musíme jít v jeho stopách. Pokoj je výsledek zápasu, boje, asketického boje, který musí každý křesťan vybojovat ve svém nitru proti všemu, co v jeho životě není z Boha: proti pýše, proti smyslnosti, sobectví, povrchnosti a úzkoprsosti. Je marné volat po vnějším pokoji, není-li klid ve svědomí, v hloubi duše, neboť ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání (Mt 15,19).


74

Boj – povinnost lásky a spravedlnosti

Nezní to však zastarale? Nebylo to již náhodou nahrazeno příležitostnými frázemi, za které se jako pod pseudovědecký háv schovávají ti, kdo se vzdali osobních ideálů? Nedohodli se lidé potichu na tom, že skutečná dobra jsou jiná – peníze, za které se dá koupit všechno, pozemská moc, lstivost, která dopomáhá k tomu, aby vždy plavali nahoře, a lidská moudrost, která prohlašuje, že je dospělá, a domnívá se, že překonala to, co je svaté?

Nejsem a nikdy jsem nebyl pesimista, neboť víra mi říká, že Kristus definitivně zvítězil a jako záruku vítězství nám dal příkaz, který je rovněž povinností: bojovat. My křesťané máme závazek lásky, který jsme dobrovolně přijali. Boží milostí jsme povoláni, abychom statečně bojovali právě proto, že víme, že jsme jako všichni lidé slabí. Současně však nesmíme zapomínat, že – použijeme-li správné prostředky – staneme se solí, světlem, kvasem světa a radostí Boha.

Náš úmysl pevně se držet této Lásky je navíc povinnost spravedlnosti, povinnost, společná všem křesťanům; jejím předmětem není nic jiného než stálý boj. Církevní tradice vždy považovala křesťany za milites Christi, za bojovníky Kristovy, kteří přinášejí druhým vnitřní pokoj, sami však neúnavně bojují proti vlastním zlým náklonnostem. Z nedostatku nadpřirozeného smýšlení, z praktické nevěry, nechtějí lidé někdy nic slyšet o tom, že život na zemi je boj, a prohnaně poukazují na to, že my, když se považujeme za milites Christi, bychom mohli svou víru zneužít pro pozemské účely – k násilí a sektářství. Za příliš prostoduchou logikou těchto myšlenkových pochodů se často neskrývá nic jiného než pohodlnost a zbabělost.

Neboť nic tak neodporuje křesťanské víře jako právě fanatismus, který je charakteristický pro podivná spojení věcí světských a náboženských, ať už se uskutečňují ve jménu čehokoli. Toto nebezpečí zmizí, jestliže budeme boj chápat tak, jak nás to naučil Kristus: jako boj člověka se sebou, jako stále obnovované úsilí o větší lásku k Bohu, o vymýcení sebelásky a službu všem lidem. Kdo přestává bojovat – může přitom uvést ty nejlepší omluvy –, se předem se prohlásil za přemoženého a poraženého. Je to vyprahlá duše, která odhodila víru a ješitně se ztrácí v nicotnostech.

Pro křesťana je duchovní boj před Bohem a všemi bratry ve víře nutností, důsledkem, vyplývajícím z jeho křesťanství. Kdo nebojuje, zrazuje Ježíše Krista a jeho mystické Tělo, církev.


75

Neustálý boj

Křesťan musí bez ustání bojovat. Ve svém vnitřním životě musí totiž stále začínat a stále znovu začínat. To nám pomůže, abychom nezpyšněli a nenamlouvali si, že jsme už dokonalí. Na této cestě nevyhnutelně narazíme na potíže. Kdybychom nenarazili na překážky, nebyli bychom lidmi z masa a krve; stále budeme mít co dělat s vášněmi, které nás táhnou dolů, a stále se budeme muset bránit proti těmto více nebo méně prudkým útokům.

Nesmí pro nás být nic nového, když na těle a na duši pocítíme osten pýchy, závisti, lenosti a sklonu zotročovat lidi kolem sebe. Toto zlo je dávno známé, neustále nám to potvrzuje vlastní zkušenost; je to východisko a obvyklé pozadí našeho vnitřního boje o vítězství, našeho běhu do Otcova domu. Proto říká svatý Pavel: Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen (1 Kor 9,26–27).

Křesťan nesmí čekat, že započetí nebo pokračování tohoto boje se navenek nějak projeví, nebo že bude mít nějaké kladné pocity. Vnitřní život není věc citu nebo nálady, ale věc Boží milosti a naší vůle, lásky. Všichni učedníci byli schopni následovat Krista při jeho triumfu v Jeruzalémě, ale skoro všichni ho opustili při jeho potupné smrti na kříži.

Abychom skutečně milovali, potřebujeme statečnost a věrnost, mít srdce pevně zakotveno ve víře, naději a lásce. Jen kdo je lehkomyslný nebo povrchní, mění předmět své lásky podle nálady; ale to potom není láska, nýbrž uspokojování vlastního sobectví. Kde je láska, tam je také naprostá odevzdanost: schopnost dát se, ochota obětovat se a zříkat se. A právě při tomto sebedarování, v této oběti a zříkání, nalézáme v protivenství i soužení štěstí a radost. Radost, kterou nám nemůže vzít nic a nikdo.

V tomto boji lásky nás nesmí zarmoutit pády – ani velké ne –, hledáme-li s lítostí a dobrým předsevzetím útočiště u Boha ve svátosti pokání. Křesťan nelpí křečovitě na tom, aby za své skutky od Boha dostal výborné vysvědčení. Náš Pán Ježíš Kristus byl sice dojat nevinností a věrností Janovou, ale po Petrově pádu je obměkčen jeho lítostí. Ježíš má pochopení pro naši slabost a vede nás jemně vzhůru k sobě. Očekává, že se budeme snažit, abychom se denně dostali trochu výš. Přichází k nám, jako přišel ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz a jako přišel k Tomášovi, ukázal mu otevřené rány na svých rukou a ve svém boku, a vyzval ho, aby se jich dotkl. Právě proto, že Ježíš zná naši slabost, stále čeká, že se k němu vrátíme.


76

Vnitřní boj

Snášej se mnou obtíže jako dobrý voják Krista Ježíše (2 Tim 2,3), říká nám svatý Pavel. Život křesťana je vojenská služba, boj, hrdinný boj za pokoj, který nemá nic společného s lidskými válečnými akcemi, neboť z nich vane duch odloučení a často také nenávisti, kdežto boj Božích dětí proti sebelásce vyrůstá z úsilí o jednotu a lásku. Žijeme ovšem v lidském těle, ale boj vedeme ne pro zájmy lidské. Naše zbraně, kterými bojujeme, nejsou přece jen lidské ale podivuhodně mocné na zbourání bašt: boříme rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti nauce od Boha (2 Kor 10,3–5). Je to neúprosná bitva proti pýše, proti ješitnosti, které nás vedou ke zlému, proti naduté domýšlivosti.

Teď na Květnou neděli, kdy Pán vstupuje do rozhodného týdne našeho vykoupení, zanecháme povrchních úvah. Pronikněme k tomu, co je skutečně důležité. Hleďte, chceme se dostat do nebe, jinak se náš život nevyplatí. Do nebe dojdeme, když se budeme věrně řídit Kristovým učením; a věrni budeme, když budeme ustavičně bojovat s překážkami, které se staví proti našemu věčnému štěstí.

Vím, že když se mluví o boji, máme hned před očima svou slabost, myslíme na pády, omyly. Ale s tím Bůh počítá. Protože jsme na cestě, nevyhneme se tomu, abychom při chůzi nezvířili prach. Jsme tvorové plní slabostí. Dokonce se mi zdá, že slabost musí být v naší duši jako stín, od kterého se tím jasněji odráží Boží milost a naše úsilí spolupracovat s tímto Božím darem. Jen obojí – světlo i tma – z nás udělá lidi pokorné, plné pochopení a velkorysosti.

Nemylme se! Počítáme-li ve svém životě s postupem a úspěchy, musíme počítat také s nezdary a pády. To byla vždy cesta křesťana na zemi, i cesta těch, které dnes uctíváme jako svaté. Vzpomeňte si jen na Petra, Augustina a Františka. Nikdy se mi nelíbily životopisy svatých, které nám z naivnosti nebo též z nedostatku křesťanské nauky představovaly svaté tak, jako by byli od mateřského lůna utvrzeni v Boží milosti. Ne, pravé životy svatých se přesně podobají našim životům. Bojovali a vítězili, bojovali a podléhali, a znovu se s lítostí pouštěli do boje.

Neměli bychom se divit, že jsme poměrně často zakusili ztroskotání, i když přitom šlo o obyčejné, snad nepatrné věci, které nám působí bolest, jako by měly velký význam. Jestliže milujeme Boha, jsme pokorní a bojujeme, nebudeme takové nezdary nikdy brát příliš vážně. Neboť potom také vydržíme v bojích a dobudeme velkých vítězství v Božích očích. Neexistují nezdary, jestliže pracujeme s ryzím úmyslem, snažíme se plnit vůli Boží a stále počítáme s jeho milostí a naší ubohostí.


77

Číhá na nás však mocný nepřítel, který se staví proti našemu úsilí plně žít podle Kristova učení; je to pýcha, která roste, když po nějaké porážce nebo úspěchu přestaneme hledat pomocnou ruku Pánovu. To se pak v duši objeví soumrak a tma; duše si myslí, že je ztracena. Obrazotvornost vynalézá překážky, které ve skutečnosti neexistují a zmizely by, kdybychom se na ně podívali s trochou pokory. Pýcha a představivost vytvářejí často v duši bolestnou Golgotu. Ale tam Krista nenajdeme, neboť tam, kde je Pán, vládne pokoj a radost, i když je duše samá rána a cítí, že je obklopena temnotou.

Musíme počítat také s dalším pokryteckým nepřítelem našeho posvěcení: s myšlenkou, že se v tomto vnitřním boji setkáme s neobvyklými překážkami, s drakem chrlícím oheň. Zde se ukazuje pýcha v jiném hávu. Jsme ochotni bojovat, ale jen s bubny a trubkami a s vlajícími prapory.

Nezapomeňme, že ani špičák, ani sekera, ani údery nějakého jiného nástroje, byť velmi ostrého, nejsou nejnebezpečnějšími nepřáteli skály, ale voda, která po kapkách vniká do trhlin, až celou skálu roztrhne. Pro křesťana spočívá velké nebezpečí v tom, že podceňuje boj v těchto potyčkách, které postupně prosáknou duši, takže nakonec ochabne, stane se nepevnou, lhostejnou a nevnímavou na Boží hlas.

Poslyšme, co nám říká Pán: Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci (Lk 16,10). Je to, jako by nám řekl: Bojuj pevně v těchto zdánlivě bezvýznamných maličkostech, neboť jsou v mých očích velké; plň přesně své povinnosti, usměj se na toho, kdo to potřebuje, i když máš v duši smutek; věnuj bez lítosti potřebný čas modlitbě; jdi vstříc každému, kdo u tebe hledá pomoc; konej spravedlnost a zdokonaluj ji láskou.

Takové a podobné podněty cítíme denně ve svém nitru; je to tichá výzva k tréninku v tomto nadpřirozeném sportu – v sebezáporu. Boží světlo ať nás osvítí, abychom lépe postřehli Boží napomenutí; Pán ať nám pomáhá v boji a stojí po našem boku ve vítězství; ať nás neopouští v hodině pádu, abychom mohli vstát a bojovat dál.

Nesmíme se zastavit. Pán od nás žádá, abychom bojovali stále rázněji, důkladněji a energičtěji. Máme za úkol vystupovat stále výš, neboť jediný cíl v tomto zápase je nebeská sláva. Nedosáhneme-li nebe, je všechno nadarmo.


78

Svátosti Boží milosti

Kdo chce skutečně bojovat, použije k tomu vhodné prostředky; a tyto prostředky se za dvacet staletí křesťanství nezměnily. Jsou to: modlitba, umrtvování a přijímání svátostí. Protože umrtvování je rovněž modlitba – modlitba smyslů –, můžeme tyto prostředky shrnout do dvou slov: modlitba a svátosti.

Uvažujme teď společně o svátostech, o těchto zdrojích Boží milosti, o tomto podivuhodném důkazu Božího slitování. Pečlivě se zamysleme nad definicí v katechismu Pia V.: jsou to určitá viditelná znamení, která naznačují a do určité míry představují milost, kterou působí.

Bůh, náš Pán, je nekonečný, jeho láska je nevyčerpatelná, jeho vlídnost a slitování s námi bezmezné. Ačkoli nám dává svou milost v různých podobách, ustanovil výslovně, a protože to chtěl – neboť jedině on tak může činit – oněch sedm účinných znamení, aby se lidé mohli bezpečným, jednoduchým a všem přístupným způsobem podílet na zásluhách vykoupení.

Jestliže opustíme svátosti, zmizí pravý křesťanský život. Přesto však nemůžeme přehlédnout, že právě v naší době je nemálo lidí, kteří, jak se zdá, zapomínají na tento proud milosti z Kristova vykoupení nebo jím pohrdají. Je sice bolestné dotknout se této otevřené rány společnosti, která se nazývá křesťanská, ale je to nutné, abychom v sobě posílili přání s větší láskou a vděčností tyto zdroje posvěcení vyhledávat.

Bez nejmenších výčitek odsunujeme křest novorozeňat, a tak je olupujeme – čímž se těžce prohřešujeme proti lásce a spravedlnosti – o milost víry a o nesmírný poklad přebývání Nejsvětější Trojice v duši, která přichází na svět poskvrněná dědičným hříchem. Právě tak podceňujeme biřmování. Tradice v této svátosti vždy jednomyslně viděla posilu duchovního života a tiché, plodné vylití Ducha svatého, aby duše, nadpřirozeně posílena, mohla jako miles Christi (Kristův vojín) obstát v tomto vnitřním boji proti sobectví a žádostivosti.

Kdo ztratil cit pro Boží věci, sotva pochopí svátost pokání. Svátostná zpověď není lidský dialog, nýbrž rozhovor s Bohem; je to soud před neomylnou Boží spravedlností, především však před milosrdenstvím onoho láskyplného soudce, který nemá zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ (Ez 33,11).

Něžná láska našeho Pána je opravdu nekonečná. Podívejte se, s jakou něhou jedná se svými dětmi. Z manželství učinil posvátný svazek, obraz spojení Krista s jeho církví (srov. Ef 5,32), velkou svátost, která je základem křesťanské rodiny, která má s pomocí Boží milosti být domovem pokoje a školou svatosti. Rodiče jsou spolupracovníky Boha; děti mají proto milou povinnost ctít je. Čtvrté přikázání – jak jsem napsal už před mnoha lety – bychom mohli nazvat nejsladším přikázáním Desatera. Je-li manželství prožíváno tak, jak chce Bůh, totiž svatě, stane se z domova pokojné, zářivé a radostné místo.


79

Svátostí kněžství nám dal Bůh možnost, aby někteří věřící ve své duši novým a nevýslovným způsobem přijali Ducha svatého, a tím nesmazatelné znamení, které připodobňuje kněze ke Kristu a uschopňuje ho, aby jednal ve jménu Ježíše Krista, hlavy jeho tajemného Těla. Na základě tohoto kněžského úřadu, který se od všeobecného kněžství liší podstatou, a nejen stupněm (srov. Lumen Gentium 10), mohou posvěcení služebníci proměňovat tělo a krev Krista, přinášet Bohu posvátnou oběť, odpouštět hříchy ve svátosti pokání a vyučovat všechny národy in iis quae sunt ad Deum (srov. Žid 5,1), v jejich záležitostech u Boha.

Kněz má být proto výlučně mužem Božím odmítajícím přání vyznamenat se v těch oborech, kde ho jiní křesťané nutně nepotřebují. Kněz není psycholog, sociolog ani antropolog. Je druhý Kristus, sám Kristus, a má se starat o duše svých bratří. Bylo by smutné, kdyby se kněz – opíraje se o světskou vědu, které se může, vykonává-li své kněžské poslání, věnovat jen jako amatér – beze všeho považoval za odborníka v otázkách morální teologie a dogmatiky. Prokazoval by jen svou dvojí nevědomost – ve vědě teologické i světské, ačkoli by jeho povrchní znalosti mohly některé čtenáře a posluchače mást.

Není tajemstvím, že se někteří církevní činitelé snaží dnes vyrobit novou církev tím, že zrazují Krista a na místo duchovních cílů – spásy duší, a to spásy každého jednotlivce – stavějí cíle pozemské. Jestliže neodolají tomuto pokušení, nebudou moci vykonávat svůj posvátný úřad, ztratí důvěru lidí. Způsobí v církvi hroznou zkázu, a navíc svévolně omezí politickou svobodu křesťana, ano všech lidí, dokonce se stanou nebezpečím pro občanskou společnost. Kněžské svěcení je svátost nadpřirozené služby bratřím ve víře. Ale vypadá to tak, jako by mnozí chtěli udělat z této svátosti pozemský nástroj novému despotismu.


80

Uvažujme však dále, jak podivuhodné jsou svátosti. Ve svátosti nemocných zakoušíme láskyplnou přípravu na cestu, která skončí v Otcově domě. V posvátné eucharistii konečně – tuto svátost můžeme nazvat svátostí marnivé Boží velkorysosti – nám Bůh dopřává svou milost a dává nám sám sebe: Ježíš Kristus je v eucharistii skutečně přítomný (nejen při mši svaté) se svým tělem a se svou krví, se svou duší a se svým božstvím.

Myslím často na kněze, kteří mají odpovědnost zajistit všem křesťanům tento Boží proud milosti, vycházející ze svátostí. Boží moc přichází na pomoc každé duši. Každý tvor potřebuje zcela určitou, osobní pomoc. Duším se nelze věnovat hromadně! Kněz by urazil důstojnost člověka a důstojnost Božích dětí, kdyby se nechtěl věnovat každému jedinci zvlášť – v pokorném vědomí, že je jen nástroj a prostředník Kristovy lásky; neboť každá duše je úžasný poklad, každý člověk je jedinečný a nenahraditelný, každý člověk má hodnotu veškeré krve Kristovy.

Mluvili jsme o boji. Boj však vyžaduje cvik, správnou výživu a okamžitou péči při nemoci, poraněních a ranách. Svátosti, hlavní prostředky církve, nejsou žádný přepych. Kdo se jich vědomě zříká, nedokáže už udělat ani krok dopředu na cestě následování Krista. Potřebujeme je jako dýchání, jako krevní oběh, jako světlo, abychom mohli vždy poznat, co od nás Pán chce.

Askeze křesťana vyžaduje sílu, a tuto sílu dostane od Stvořitele. My jsme tma, on je nejjasnější světlo. My jsme nemoc, on je nezranitelné zdraví. My jsme chudoba, on je nekonečné bohatství. My jsme slabost, on je naše opora, quia tu es, Deus, fortitudo mea (Žl 43[42],2), Bože, vždyť ty jsi má síla – naše síla. Nic na tomto světě se nemůže protivit výkupnému a nikdy nevysychajícímu proudu Kristovy spásné krve. Avšak lidská nízkost nám může zakalit oči, takže nezpozorují velikost Boha. Všichni věřící, a zvláště ti, kteří jsou pověřeni duchovně vést Boží lid – sloužit mu –, jsou odpovědni za to, že nedovolí, aby tyto zdroje milosti vyschly; proto se nesmí stydět za Kristův kříž.


81

Odpovědnost pastýřů

V Boží církvi jsme všichni, nikoho nevyjímaje, vedeni k tomu, abychom se vytrvale snažili žít se stále větší věrností podle Kristova učení. Kdyby pastýři nebojovali, aby získali správně citlivé svědomí, opravdovou úctu k dogmatům a morálce, které tvoří depositum fidei (poklad víry), společné dědictví, naplnila by se prorocká slova Ezechielova: Synu člověka, prorokuj proti pastýřům Izraele, prorokuj a řekni jim: Pastýři, tak praví Pán, Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pásli sami sebe! Či neměli pastýři pást své stádo? Sytili jste se mlékem, odívali vlnou, vykrmená zvířata jste si zabíjeli, ale stádo jste nepásli. Neposílili jste, co bylo slabé, neuzdravili jste nemocné, neobvázali jste, co bylo zraněné, nepřivedli zpět, co bylo rozptýlené, nehledali ztracené, násilím jste ovládali silné. (34,2–4).

To jsou tvrdé výčitky, ale mnohem více tíží to, že Boha uráželi ti, kteří dostali příkaz starat se o duchovní prospěch všech, a místo toho duše týrali a neposkytovali jim očistnou vodu křtu, nepřinášeli jim posilující olej biřmování, odpouštějící soud a pokrm, dávající život.

Jak se to mohlo stát? Tak, že se vzdali boje o pokoj. Kdo nebojuje, upadá do různých forem otroctví, které mohou spoutat srdce z masa: otroctví pouhého lidského pohledu, otroctví dychtivé snahy po moci a vážnosti ve světě, otroctví ješitnosti, otroctví peněz, otroctví smyslnosti...

Když Bůh někdy dopustí tuto zkoušku, a vy se setkáte s pastýři, kteří si nezaslouží toho jména, nepohoršujte se nad tím. Kristus slíbil své církvi neomylnou a ustavičnou pomoc, ale nezaručuje, že lidé, kteří církev tvoří, budou věrní. Nebude jim scházet milost, Bůh jí dopřává nadbytek, když uděláte to málo, co od vás očekává – bděle usilovat, abyste s Boží milostí odstranili překážky na cestě ke svatosti. Kdo nebojuje, může stát v Božích očích velmi nízko, i když se zdá, že stojí velmi vysoko: Znám tvé skutky; máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtvý. Probuď se a utvrď zbytek, který je už na umření. Shledal jsem totiž, že tvoje skutky nejsou dokonalé před mým Bohem. Nuže, vzpomeň si (na nauku, kterou) jsi přijal a slyšel; zachovávej (ji) a změň se! (Zj 3,1–3).

Těmito slovy napomíná Jan v prvním století toho, který měl odpovědnost za církev v městě Sardy. Neboť není nic nového, že u některých pastýřů může zmizet vědomí odpovědnosti. To bylo už v době apoštolů, v témže století, ve kterém žil náš Pán Ježíš Kristus na zemi. Ve skutečnosti se nikdo nemůže cítit v bezpečí, přestane-li sám se sebou bojovat. Nikdo se nemůže zachránit sám. V církvi jsme všichni odkázáni na konkrétní prostředky, které nás posilují: na pokoru, která nám umožní přijmout pomoc a dobrou radu; na umrtvování, které připraví naše srdce, aby v něm mohl vládnout Kristus; na studium vždy platné nauky, které nám pomáhá uchovat a rozšířit víru.


82

Dnes jako včera

Liturgie Květné neděle klade křesťanům do úst zpěv: Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! Kdo se usadí v baště svého sobectví, nevyleze na bojiště. Kdo dobrovolně otevře brány a vpustí krále pokoje, bude spolu s ním bojovat proti všemu ubohému, co kalí zrak a otupuje svědomí.

Zvyšte se prastaré vchody! Tato výzva k boji není v křesťanství nic nového. Je to věčná pravda. Bez boje není vítězství. Bez vítězství není pokoje. A bez pokoje je radost člověka jen klam a mam; zůstává neplodná, neprojevuje se pomáháním lidem, konáním skutků lásky a spravedlnosti, odpuštění a milosrdenství, služby Bohu.

Dnes máme dojem, že mnozí, jak vně, tak uvnitř církve, nahoře stejně jako dole, přestali bojovat, zastavili osobní boj proti vlastnímu selhání a v plné zbroji se dali do otroctví, které ponižuje duši. Toto nebezpečí hrozí nám křesťanům vždy.

Proto je nutné, abychom naléhavě prosili Nejsvětější Trojici, aby se nad námi smilovala. Když mluvíme o těchto věcech, třesu se při pomyšlení na Boží spravedlnost, utíkám se však k milosrdnému Bohu, aby nehleděl na naše hříchy, ale na zásluhy Krista a jeho svaté Matky – která je také naší Matkou – a na zásluhy svatého Josefa, který mu byl otcem, i na zásluhy všech svatých.

V dnešní den čteme v mešních textech, že Bůh bere křesťana za ruku. Všichni můžeme žít v této jistotě, jen budeme-li ochotni bojovat. Ježíš, který vjíždí do Jeruzaléma na ubohém oslu, Ježíš, který je králem pokoje, řekl: Nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují (Mt 11,12). Toto násilí není zaměřeno proti druhým. Je to síla v boji proti vlastním slabostem a ubohostem, hrdinství nezastírat si osobní nevěrnosti a odvaha vyznat víru také v nepřátelském prostředí.

Dnes jako včera se od křesťana očekává, že bude žít hrdinně. Hrdinně ve velkých bojích, je-li to nutné. Hrdinně v malých všedních věcech, což bude častější. Když budeme neustále s láskou a v tom, co je zdánlivě bezvýznamné, bojovat, potom Pán svým dětem přispěje jako láskyplný pastýř: Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé (...) V bezpečí budou bydlet na své půdě. Poznají, že já jsem Hospodin, až zlomím tyče jejich jařma a vysvobodím je z moci otrokářů (Ez 34,15–16.27).


Předchozí Další